Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 813/2020Usnesení NS ze dne 27.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.813.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1600/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 813/2020-274

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce F. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 132/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 20 Co 283/2019-254, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 26 C 132/2016-193, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 7 875 818,60 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 6 875 818 Kč s odůvodněním, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 70/2009 bylo o jeho restitučním nároku v této výši nezákonně rozhodnuto z důvodu chybného zamítnutí žaloby na základě námitky promlčení. Dále požadoval zaplacení částky 43 511,60 Kč z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout na náhradě nákladů řízení, vynaložených v rámci řízení o dovolání v uvedeném sporu a konečně i částky 1 000 000 Kč, a to z titulu zadostiučinění za morální újmu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce, ač zastoupen advokátkou, náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Má-li být dovolání, jako v této věci, přípustné podle § 237 o. s. ř., pak k tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (jak tento důvod přípustnosti avizuje nynější žalobce), musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Další žalobcem avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří výlučně na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) vlastního právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí [prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně v dovolání domníval žalobce (srov. kupř. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu z 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016). Má-li být, jako v posuzované věci, dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce však v dovolání žádnou dřívější judikaturu dovolacího soudu neoznačil.

Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „dovolání v této věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť předmětná otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popřípadě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Neuvedl-li dovolatel u každé z formulovaných otázek (pouze) jeden ze čtyř konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., nedostál požadavku na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Z dovolání nadto není ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud shodně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zde vada vytýkající soudům, že tvrzeně rozhodly o jiném skutku, než který učinil žalobce předmětem svého žalobního návrhu), dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

O návrhu žalobce na vrácení soudního poplatku z dovolání je příslušný rozhodnout soud prvního stupně (srov. § 3 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2020

JUDr. David Vláčil

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru