Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 793/2018Rozsudek NS ze dne 17.01.2020

HeslaDovolání
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.793.2018.3
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 793/2018-155

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně J. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 567 299 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 96/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Co 1358/2017-124, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Co 1358/2017-124, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 2017, č. j. 4 C 96/2016-89, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 10. 2017, č. j. 4 C 96/2016-117, se v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 297 500 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Dne 26. 4. 2016 bylo u Okresního soudu v Jindřichově Hradci zahájeno řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 567 299 Kč s příslušenstvím jakožto nároku na náhradu škody a nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nezákonnými soudními rozhodnutími a nesprávným úředním postupem obecných soudů všech tří stupňů v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Ro 138/2000, dále pod sp. zn. 2 C 418/2000 a sp. zn. 9 C 886/2003. Žalobkyní požadovaná částka sestávala z nároku na náhradu škody za náklady exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 1835/2009, ve výši 10 700 Kč s příslušenstvím, nároku na náhradu škody za náklady exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010, ve výši 31 960 Kč s příslušenstvím, nároku na náhradu škody za náklady občanskoprávního řízení sp. zn. 9 C 886/2003 ve výši 29 313 Kč s příslušenstvím, nároku na náhradu škody za úroky vymožené v řízení sp. zn. 9 C 886/2003 ve výši 45 326 Kč s příslušenstvím a nároku na náhradu nemajetkové újmy za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 450 000 Kč s příslušenstvím. Po zahájení řízení žalovaná zaplatila žalobkyni částku 174 260 Kč, jíž byl co do částky 21 760 Kč uspokojen nárok žalobkyně představující náklady právního zastoupení v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010 (nárok na náhradu škody za náklady tohoto exekučního řízení se ponížil na 10 200 Kč), a co do částky 152 500 Kč uspokojena část nároku na náhradu nemajetkové újmy za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (zbývající část nároku na náhradu nemajetkové újmy za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě tak činí 297 500 Kč). Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby pro částku 174 260 Kč Okresní soud v Jindřichově Hradci řízení usnesením ze dne 13. 9. 2016, č. j. 4 C 96/2016-63, částečně zastavil.

2. Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 4 C 96/2016-89, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 10. 2017, č. j. 4 C 96/2016-117, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 318 400 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 492 660 Kč od 26. 4. 2016 do 16. 6. 2016 a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 318 400 Kč od 17. 6. 2016 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 74 639 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 56 358 Kč.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Co 1358/2017-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v té části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 318 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 4. 2016 do zaplacení a změnil rozsudek soudu prvního stupně v části nákladového výroku ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně tak, že stanovil výši náhrady na částku 39 456,80 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 661 Kč (výrok II). V rozsahu zamítnutí žaloby do částky 74 639 Kč s příslušenstvím a v rozsahu úroků z prodlení z částky 174 260 Kč od 26. 4. 2016 do 16. 6. 2016 nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním a v daném rozsahu proto nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně na nátlak R. B. uzavřela leasingovou smlouvu na odběr osobního automobilu značky XY (dále jen „automobil“ či „vozidlo“) a poté vozidlo dne 25. 6. 1998 odebrala od společnosti AUTOPARTNER, s. r. o. R. B. žalobkyni přislíbil, že povinnost hradit leasingové splátky připadne jemu, nicméně uhradil pouze akontaci a první splátku v celkové výši 127 224 Kč. Nehledě na skutečnost, že vozidlo stále příslušelo do vlastnictví leasingové společnosti, žalobkyně na žádost pana B. kupní smlouvou ze dne 2. 7. 1998 prodala automobil R. K., který zaplatil kupní cenu 450 000 Kč. Kupní cenu převzali M. H. a R. K., kteří ji použili pro vlastní potřebu, přičemž žalobkyně žádný finanční prospěch z prodeje nezískala. Poté, co žalobkyně zjistila, že pan B. neplatí leasingové splátky, věc oznámila policii. Následně byl pan K. nucen vydat automobil Policii ČR, čímž mu vznikla škoda ve výši kupní ceny. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 12. 1999, č. j. 18 T 12/99-3023, výrokem pod bodem XII byli M. H., R. K. a R. B. uznáni vinnými z trestného činu podvodu, zatímco žalobkyni soud obžaloby zprostil. Dne 21. 2. 2000 R. K. podal žalobu proti R. K., R. B., M. H., S. V., J. H. a žalobkyni. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 9 C 886/2003-305, zamítl žalobu, aby žalobkyni (v předmětném sporu vystupující na straně žalované) byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s R. K. a M. H. R. K. částku 450 000 Kč, neboť na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení. K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, rozsudek prvního stupně změnil ve vztahu k žalobkyni tím způsobem, že jí uložil povinnost zaplatit R. K. částku 450 000 Kč s příslušenstvím, dále náklady řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, nabyl právní moci částečně dne 28. 3. 2006 a částečně dne 4. 4. 2006. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala dovolání dne 9. 5. 2006. Mezitím dne 24. 2. 2009 podal R. K. exekuční návrh proti žalobkyni jakožto povinné. Usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 2. 2009, č. j. 10 Nc 2930/2009-6, byla nařízena exekuce. O dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 33 Odo 1806/2006-463, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 2965/2005-412, v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit panu K. částku 450 000 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 3. 2010, č. j. 24 Co 505/2010-23, rozhodl o odvolání povinné do usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 2. 2009, č. j. 10 Nc 2930/2009-6, když usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá. V průběhu exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 1835/2009, však žalobkyni vznikly náklady za zastoupení advokátem JUDr. Jaroslavem Dubenským, které činily 10 700 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 7 Co 2965/2005-480, uložil žalobkyni společně a nerozdílně s R. K. a M. H. povinnost zaplatit R. K. částku 450 000 Kč s příslušenstvím a povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 121 034 Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 27. 7. 2009 dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č. j. 30 Cdo 3972/2009-506, zamítl. Na základě pravomocného rozsudku ze dne 6. 5. 2009, č. j. 7 Co 2965/2005-480, podal oprávněný R. K. dne 16. 7. 2010 znovu exekuční návrh proti žalobkyni. V exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010, bylo vydáno několik exekučních příkazů. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11, konstatoval, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 30 Cdo 3972/2009-506, a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009, č. j. 7 Co 2965/2005-480, bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Oba rozsudky zrušil s odůvodněním, že pokud stěžovatelce nebylo fakticky plněno, nemohlo na její straně dojít k bezdůvodnému obohacení. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2014, č. j. 7 Co 2965/2005-533, byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 4. 2005, č. j. 9 C 886/2003-305, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 6. 2005, č. j. 9 C 886/2003-331, ve výroku III o zamítnutí žaloby a ve výroku XVI o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně podala návrh na zastavení exekuce a exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010, byla ke dni 14. 4. 2015 pravomocně zastavena. Žalobkyni nicméně vznikly s vedením tohoto druhého exekučního řízení náklady ve výši 31 960 Kč, přičemž náklady právního zastoupení dosahovaly 21 760 Kč (částku 21 760 Kč žalovaná po zahájení řízení žalobkyni uhradila, proto nárok spojený s tímto exekučním řízením činí pouze žalobkyní uhrazené náklady exekuce ve výši 10 200 Kč). Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 9 C 886/2003-577, uložil výrokem I žalobkyni společně a nerozdílně s R. K. a M. H. povinnost zaplatit panu K. 225 000 Kč, přičemž co do částky 225 000 Kč byla ve výroku II daného rozsudku žaloba zamítnuta. K odvolání podanému proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 11. 2014, č. j. 9 C 886/2003-577, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 7 Co 284/2015-623, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I a II v části týkající se nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 450 000 Kč od 20. 5. 2000 do 28. 2. 2001, a potvrdil jej ve výroku II s výjimkou úroku z prodlení za dobu od 20. 5. 2000 do 28. 2. 2001 a ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit panu K. částku 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 7. 3. 2008 do zaplacení s tím, že tato platební povinnost zanikne v rozsahu plnění R. K.a M. H.. Ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Proti tomuto rozsudku, jenž nabyl právní moci dne 15. 7. 2015, pan K. podal dne 14. 9. 2015 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25 Cdo 626/2016-653, odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25 Cdo 626/2016-653, nabylo právní moci dne 27. 5. 2016. Žalobkyně nárok na náhradu škody a nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nezákonnými soudními rozhodnutími a nesprávným úředním postupem, uplatnila u žalované dopisem ze dne 21. 10. 2015, jenž byl odevzdán k přepravě dne 22. 10. 2015.

5. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Uvedl, že řízení vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci původně pod sp. zn. Ro 138/2000, dále pod sp. zn. 2 C 418/2000 a sp. zn. 9 C 886/2003 trvalo celkem 16 let a 3 měsíce. V daném případě se jednalo o věc, která nevyžadovala zvlášť náročné dokazování (např. znaleckými posudky, výpovědí svědků apod.), nicméně délka řízení byla ovlivněna počtem instancí, jimiž byla věc řešena. Žalobkyni nelze klást za vinu, že se bránila proti vydaným rozhodnutím opravnými prostředky, neboť tato rozhodnutí byla, jak se v závěru řízení projevilo, skutečně vadná, přičemž vady spočívaly v nesprávném právním posouzení a v případě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, č. j. 7 Co 2965/2005-412, také v jeho nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně řízení nikterak úmyslně neprotahovala a nečinila žádné procesní úkony obstrukčního charakteru, nicméně i přes tuto skutečnost musela čelit mezi svými 22 až 38 lety obavě z povinnosti hradit částku 450 000 Kč, která se postupně zvyšovala o příslušenství a náklady nalézacího i vykonávacího řízení až na částku přesahující 1 000 000 Kč. Exekuce, kterými byla žalobkyně postihnuta, zasáhly její nemovitosti, účet i mzdu. Řízení hrubým způsobem zasáhlo do života žalobkyně, neboť v roce 2010 zásadně přispělo k rozpadu jejího manželství. V důsledku rozpadu manželství byla žalobkyně nucena prodat po skončení první exekuce dům, aby vyplatila svého manžela a zaplatila hypotéku. Z obavy z další exekuce byl prodej uskutečněn za podhodnocenou cenu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť nedošlo v řízení k průtahům (vyjma krátkého období nečinnosti od 10. 5. 2001 do 31. 8. 2001 a od 10. 5. 2004 do 2. 11. 2004), průtahy nepředstavují nutný předpoklad pro porušení práva na přiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně tak konstatoval, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a s ohledem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vycházel ze základní částky určující výši přiměřeného zadostiučinění, tedy z rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Základní částku stanovil ve výši 20 000 Kč, přičemž následně ji s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk navýšil o 50 % (po navýšení tedy 30 000 Kč) za každý rok řízení po dobu 14 let, první dva roky ohodnotil částkou 10 000 Kč navýšenou opět o 50 % na částku 15 000 Kč za každý rok po dobu prvních dvou let; celkem tedy 450 000 Kč. Důvodem měla být extrémní délka řízení a skutečnost, že došlo k hrubému zásahu do života žalobkyně a její rodiny. Ze skutkového závěru soudu prvního stupně vyplynulo, že proti žalobkyni byly vedeny dvě exekuce, a to exekuční řízení vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 1835/2009, a exekuční řízení vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010. Tyto exekuce soud prvního stupně zhodnotil jako vedené neprávem, poněvadž exekuční tituly, na jejichž základě byly prováděny, byly později jako vadné zrušeny. Soud prvního stupně zhodnotil, že v rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 1835/2009, zaplatila žalobkyně částku 10 700 Kč představující náklady jejího právního zastoupení a v rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010, jí vznikly náklady jejího právního zastoupení a náklady exekuce v celkové výši 31 960 Kč. Částka 31 960 Kč se ponížila o sumu 21 760 Kč, kterou žalovaná žalobkyni uhradila. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla v průběhu exekučních řízení vedených soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem pod sp. zn. 124 EX 1835/2009 a sp. zn. 124 EX 6091/2010 škoda ve výši 10 700 Kč a 10 200 Kč. Soud prvního stupně nepřiznal náhradu škody ve výši 29 313 Kč za náklady řízení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 886/2003, ani náhradu škody ve výši 45 326 Kč za úroky vymožené v řízení Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 886/2003.

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním ve vyhovujícím výroku, tj. do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 318 400 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 492 660 Kč od 26. 4. 2016 do 16. 6. 2016 a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 318 400 Kč od 17. 6. 2016 do zaplacení. V zamítavém rozsahu, tj. co do částky 74 639 Kč s příslušenstvím a v rozsahu úroků z prodlení z částky 174 260 Kč od 26. 4. 2016 do 16. 6. 2016, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud při rozhodování vyšel po skutkové stránce zcela ze zjištění soudu prvního stupně, neboť závěry provedeného dokazování, jeho rozsah i způsob netrpěly podle odvolacího soudu žádnými vadami z hlediska rozhodných právních skutečností.

7. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s právními závěry přijatými soudem prvního stupně. Nárok na náhradu škody ve výši 10 700 Kč posoudil odvolací soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 995/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3649/12, a naznal, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ve vztahu k náhradě škody spočívající v nákladech exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, sp. zn. 124 EX 6091/2010, neboť uhrazení těchto nákladů bylo dostatečně doloženo nejen zprávou soudního exekutora, ale také odůvodněními jednotlivých rozhodnutí, která byla v daném řízení vydána. Za správné považoval i úvahy soudu prvního stupně ohledně náhrady nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž nejpodstatnější skutečnost, jež negativně ovlivnila délku řízení, představovalo zaujetí špatného právního názoru na předmět věci, jehož skutkový rozsah byl víceméně zřejmý již ze skutkového závěru přijatého v trestním rozsudku. Odvolací soud konstatoval, že pro učinění závěru korespondujícího s výsledkem nakonec učiněným v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2015, č. j. 7 Co 284/2015-623, stačila pouze obecná, byť kvalifikovaná, úvaha soudu, která nevyžadovala žádné další doplňující dokazování. Odvolací soud při určování výše náhrady nemajetkové újmy dále zohlednil důsledky, které mělo řízení pro osobní život žalobkyně, především rozpad jejího manželství. Odvolací soud také uvedl, že nelze přehlížet, že přiměřené sazby čerpané ze Stanoviska podléhají v čase určité korekci dané vývojem ekonomické situace, růstu cen a příjmů v hospodářství.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

9. Žalovaná uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud dospěl k závěru, že je dán nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 10 700 Kč s příslušenstvím a 10 200 Kč s příslušenstvím a dále na náhradu nemajetkové újmy ve výši 297 500 Kč s příslušenstvím za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dovolání je podle názoru žalované přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení v dovolání namítaných otázkách hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené zejména ve Stanovisku a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Nesprávný je podle žalované již rozsudek soudu prvního stupně a následně také rozsudek odvolacího soudu, poněvadž ani jedno z těchto rozhodnutí neobsahuje výpočet základní částky zadostiučinění, ani úpravu této částky s ohledem na promítnutí jednotlivých zákonem stanovených kritérií (§ 31a odst. 3 OdpŠk). Oba rozsudky jsou tak neúplné, nepřezkoumatelné a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, dle kterého je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem (včetně procentního vyjádření) zohlednily kritéria § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění]. Soud prvního stupně a shodně i odvolací soud podle žalované pochybily, když v případě náhrady nemajetkové újmy za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dospěly k závěru, že je dán nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč (kterou soudy získaly stanovením základní částky 20 000 Kč navýšenou o 50 %) za 1 rok řízení, přičemž první dva roky ohodnotily každý částkou 15 000 Kč. Pokud jde o stanovení této částky, tak odvolací soud sice částečně postupoval podle Stanoviska, nicméně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, vyšel z chybné základní částky 20 000 Kč, kterou po navýšení o 50 % stanovil na 30 000 Kč. Žalovaná namítá, že z uvedeného rozsudku vyplývá, že má být přiznána náhrada za 1 rok v řízení v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní. Odvolacím soudem navíc byla dle žalované nesprávně posouzena i složitost řízení, neboť počet soudních instancí se měl projevit v úvaze odvolacího soudu při snížení základní částky.

10. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v podání doručeném soudu prvního stupně dne 2. 2. 2018, v němž v prvé řadě uvedla, že v dovolání absentuje jasné a konkrétní tvrzení o přípustnosti dovolání z hlediska limitu 50 000 Kč ve smyslu § 238 občanského soudního řádu. Především však nesouhlasí s tvrzením, že by při stanovení základní hranice 20 000 Kč následně zvýšené o 50 % na částku 30 000 Kč za rok trvání sporu soudy vybočily z hranic stanovených Stanoviskem. Shoduje se s názorem soudů ohledně zvýšení částky o 50 %, které je v rozsudcích obou stupňů dostatečně rozvedené a nevybočuje z hodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk ani od ustálené rozhodovací praxe. Dále žalobkyně oponuje žalované ohledně hodnocení kritéria složitosti řízení, kdy složitost řízení nemůže být vyvozována z počtu soudních instancí, když opakovanost rozhodování byla způsobena pouze tím, že soudy stále rozhodovaly vadně. S ohledem na výše uvedené žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a dovolací námitky za nesprávné. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto z důvodu absence vymezení majetkového censu 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, anebo zamítnuto podle § 243 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.)., dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o náhradě škody ve výši 10 700 Kč spočívající ve vynaložených nákladech za právní zastoupení v řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem pod sp. zn. 124 EX 1835/2009 a ve výši 10 200 Kč představující náklady exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem pod sp. zn. 124 EX 6091/2010. Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. co do částek 10 700 Kč s příslušenstvím a 10 200 Kč s příslušenstvím přípustné.

17. Totéž platí i ohledně žalovanou napadených nákladových výroků, kde však Nejvyšší soud dovolání neodmítl z důvodu, že tyto výroky zrušil jako závislé na zrušovaném výroku o věci samé (viz odst. 29).

18. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky postupu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Nejvyšší soud se již ve Stanovisku vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

24. Pokud soud dospěje v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk k názoru, že je namístě přiznání finančního odškodnění poškozené osobě, je na něm, aby uvážil, jaký rozsah zadostiučinění bude přiměřený všem okolnostem případu, za současného zhodnocení jednotlivých kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení, a proto Nejvyšší soud přijal výše uvedené Stanovisko, ve kterém mimo jiné vymezil základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat.

25. V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V části VI Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč). Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

26. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 % u každého z kritérií, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Jinými slovy řečeno, základní částku je potřeba modifikovat s ohledem na kritéria stanovená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž přiměřené zvýšení či snížení nepřesahující 50 % se týká každého kritéria samostatně, a neplatí celkově pro základní částku odškodnění jako takovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, a ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).

27. V odůvodnění napadeného rozsudku takto provedený výpočet absentuje. Odvolací soud pouze dospěl k závěru, že kvůli extrémní délce soudního řízení, obav z hrozící a zvyšující se platební povinnosti a hrubému zásahu do života žalobkyně a její rodiny, který se projevil zejména rozpadem manželství způsobeným náporem dvou exekucí, jsou dány důvody pro zvýšení odškodnění na 20 000 Kč, přičemž za přiměřené považuje tuto částku dále zvýšit o 50 %, aniž by uvedl, která konkrétní kritéria uvedená pod § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zohlednil (včetně procentuální výše snížení či zvýšení). Jeho právní posouzení nároku žalobkyně je proto neúplné a tudíž nesprávné.

28. Rovněž nesprávné je právní posouzení žalovanou vytčeného kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že složitost řízení z pohledu ESLP zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Odvolací soud okolnost projednávání věci ve více stupních nijak nehodnotil, v důsledku čehož je i v této otázce jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.

VI. Závěr

29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. částečně odmítl, neboť ve vymezené části není přípustné (§ 237 o. s. ř. a § 238 odst. 2 o. s. ř.), a v části podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil. Protože se důvody, pro které byl v daném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

30. V dalším řízení stanoví soudy základní částku odškodnění a následně provedou její modifikaci za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk způsobem, který odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (Stanovisko část VI, viz též SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 302 a násl.).

31. V této souvislosti soudy nepřehlédnou závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se mimo jiné posouzení kritéria složitosti řízení, které je dáno počtem instancí, v nichž byla věc projednávána, včetně toho, že vliv zrušení rozhodnutí na celkovou délku řízení lze zhodnotit pouze u tzv. kvalifikovaných kasací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).

32. Soudy rovněž nepřehlédnou, že účelem odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Veškeré další dopady (jsou-li vůbec v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení a nikoli např. s rozhodnutími, která byla v řízení vydávána) představují zpravidla jiné následky a je nutno je uplatnit samostatně (včetně rozlišení toho, jaké odškodnění žalobce požaduje v petitu žaloby – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013). V této souvislosti soudy zváží, zda z hlediska žalobního žádání netrpí žaloba vadou spočívající v tom, že je v ní uplatněno několik samostatných skutkových nároků, aniž by bylo rozlišeno, v jakém rozsahu žalobkyně zadostiučinění ve vztahu ke každému z nich požaduje (srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 364).

33. Konečně soudy nepřehlédnou ani závěry judikatury Nejvyššího soudu o tom, že odstup času od vydání Stanoviska není obecně důvodem pro překročení v něm uvedených limitujících částek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012).

34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru