Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 775/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Promlčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.775.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 32 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 775/2020-607

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce JUDr. Ing. Petra Štillipa Ph.D., identifikační číslo osoby 49780328, se sídlem v Plzni, Lukavická 2019/16, insolvenčního správce společnosti PAPÍRNA NOVOSEDLICE, a.s., identifikační číslo osoby 25017438, se sídlem v Novosedlicích, Bystřická 29, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111 se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. D., nar. XY, bytem XY, o zaplacení 19 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 212/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 70 Co 92/2019-554, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2019, č. j. 70 Co 92/2019-554, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2018, č. j. 18 C 212/2008-513, (jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 19 140 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ročně od 22. 10. 2008 do zaplacení ve výši 10,75 % za dobu od 22. 10. 2008 do 31. 12. 2008 a dále se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do zaplacení, byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 6 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, byla žalobci uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady řízení ve výši 10 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu v částce 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal shora uvedené částky s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora v řízení vedeném pod sp. zn. Ex 3069/03. Dražební vyhláškou soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala ze dne 5. 2. 2004 byla vyhlášena dražba na movité věci společnosti PAPÍRNA NOVOSEDLICE, a.s. (dále jen „úpadce“), mj. zařízení tvořící linku na zpracování odpadového papíru, včetně doplňujících provozů, jejichž seznam tvořil přílohu dražební vyhlášky a které byly oceněny na 750 000 Kč. Za uvedenou částku je vydražila společnost PETROSTAV spol. s r.o. (dále též jako „vydražitel“). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 43K 8/2005-22, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalobce. Ten při výkonu své funkce na základě znaleckého posudku č. 1024/05 znalce Jana Krče ze dne 15. 8. 2005 zjistil, že cena vydražených věcí činila 19 890 000 Kč. Vydražitel následně podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu na vyloučení vydražených movitých věcí z konkursní podstaty. Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, věci z konkursní podstaty vyloučil a v odůvodnění uvedl, že cena vydraženého souboru movitých věcí byla určena v rozporu se zákonem, což však nelze přičítat k tíži vydražiteli. Nesprávný úřední postup soudního exekutora tedy žalobce spatřuje ve stanovení ceny souboru movitých věcí v rozporu s § 328 o. s. ř., neboť soudní exekutor stanovil cenu pouze odhadem, a škoda tak představuje rozdíl mezi hodnotou stanovenou znaleckým posudkem a částkou 750 000 Kč, za kterou byly movité věci vydraženy. Žalobce uplatnil nárok předběžně u žalované dopisem ze dne 15. 4. 2008 a ta se k němu v zákonné lhůtě nevyjádřila. Žalobce nesouhlasí s tím, že by byl nárok promlčen, neboť mu (jako správci úpadce) nebyly úpadcem předány potřebné doklady. Informace o majetku úpadce mohl žalobce zjistit s ohledem na rozsah dokumentace až v červnu roku 2005.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pokud žalobce na prvním místě svého dovolání klade otázku, již označuje za základní, a prostřednictvím které se fakticky dotazuje, zda za daného skutkového stavu subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody samostatně poškozenému úpadci a samostatně konkursnímu (popř. insolvenčnímu) správci, nebo konkursnímu správci vůbec neběží, nelze uvedenou otázku pokládat ani za judikatorně neřešenou, ani za vyřešenou rozporně se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015. Z uvedených rozhodnutí ovšem bez pochyb nelze činit závěry, které žalobce dovozuje, tedy že by subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody začala běžet opětovně (resp. nově konkursnímu správci) od jeho ustavení správcem či od jiného okamžiku souvisejícího s průběhem konkursního řízení. Řešení předestřené otázky navíc vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1110/2006. Zde bylo uvedeno, že s výjimkou výslovné úpravy obsažené (od 1. května 2000) v § 14 odst. 1 písm. l) zákona o konkursu a vyrovnání, nemá prohlášení konkursu na majetek dlužníka vliv na běh promlčecí doby ohledně splatných pohledávek, jež měl dlužník ke dni prohlášení konkursu vůči svým dlužníkům, přičemž dovolací soud uvedené označil za notorietu. Zmíněný judikatorní závěr je zcela jasný a dostatečný, pročež není třeba se zabývat konstruktem obsaženým v dovolání, podle kterého by měla subjektivní promlčecí doba běžet zvláště správci konkursní podstaty. Poukaz na svébytné postavení správce konkursní podstaty je k uvedenému bez jakékoliv relevance.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalobce vztahující se k posouzení mravnosti vznesené námitky promlčení. V této souvislosti žalobce poukázal předně na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, jež se ovšem týká natolik odlišné situace, že z něj pro nyní projednávanou věc nelze vycházet. Pouze ve stručnosti lze zmínit, že v Ústavním soudem řešené věci byla po žalované požadována újma, jež měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením, a uplatnila se šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), přičemž v tomto řízení je požadována materiální škoda, jež měla vzniknout v řízení exekučním a promlčecí doba tedy činí tři roky. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že se odvolací soud zabýval žalobcem tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž se výslovně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl též zásadní argumentační body, které jej rovněž vedly k závěru, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Zmiňuje-li žalobce, že vznesení námitky bylo ze strany žalované vzhledem k okolnostem věci politováníhodné, pak (i kdyby se dovolací soud s tímto názorem ztotožnil) nejednalo by se o intenzitu vyvolávající rozpor s dobrými mravy.

Pouze pro úplnost dovolací soud doplňuje, že zbylá dovolací argumentace je zcela lichou. Na otázce ocenění věcí, jež měly být prodány pod cenou, rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívá. Rovněž pak není zřejmé, proč se žalobce v dovolání zmiňuje o stavení promlčecí doby zahájením řízení, jestliže zahájení žádného dřívějšího řízení ve vztahu k právu na náhradu škody nebylo zjištěno a ani jím není tvrzeno. Jestliže žalobci marně uplynula subjektivní promlčecí doba podle § 32 odst. 1 OdpŠk, nemá též jakéhokoliv smyslu uvažovat o případném plynutí promlčecí doby objektivní (tím méně pak o formě zavinění škůdce), neboť i pokud by běžely obě promlčecí doby, uplynutí kterékoliv z nich by mělo za následek promlčení práva. V dovolání zmíněný nesouhlas s posouzením, zda škoda vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu nelze mít za dostatečnou dovolací argumentaci, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Jedná se o prostou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, přičemž žalobce v této souvislosti neuvedl ničeho k přípustnosti dovolání podle požadavku § 237 o. s. ř.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru