Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 774/2017Usnesení NS ze dne 15.08.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.774.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 101 o. s. ř.

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 774/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Edvarda Beneše 316, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 214 907 EUR a 36 294,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 8/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. 16 Co 311/2016 - 71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalované částku ve výši 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2016, č. j. 25 C 8/2014-47, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 214 907 EUR a 36 294,78 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč.

Žalobce, resp. původní žalobkyně společnost ANEX CZ, s. r. o., se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Celního úřadu v Ústí nad Labem, který měl spočívat ve skutečnosti, že v období od července do září 2011 uvedený úřad nepostupoval správně při proclívání zboží dováženého původní žalobkyní (více než 200 jednotlivých řízení), v řízeních vznikaly průtahy, a to i v důsledku diskriminačního přístupu celního úřadu ve vztahu k původní žalobkyni oproti ostatním dovozcům, což vyústilo ve vznik škody původní žalobkyni ve výši žalované částky, která představuje souhrn částek, které byly fakturovány původní žalobkyni ze strany jednotlivých dopravců proclívaného zboží.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy že žalobce ani přes opakované výzvy soudu nepředložil dostatečná skutková tvrzení, která by se dala na základě označených důkazních prostředků prokazovat. Nebyl zjištěn žádný konkrétní postup celního úřadu (v určité věci), ani konkrétní výdaj původní žalobkyně, který by bylo možno dát do vzájemné souvislosti. Žalobce neuvedl žádná konkrétní řízení, která dle jeho názoru trvala nepřiměřeně dlouho, či neuvedl žádnou konkrétní zásilku, která by byla do požadovaného celního režimu propuštěna až po uplynutí přiměřené lhůty. Žalobce taktéž neprokázal vznik škody na své straně a při nedostatku tvrzení k existenci příčinné souvislosti, žalobce k výzvě soudu uvedl: „taková skutková tvrzení by nebyla v rámci soudního řízení reálně prokazatelná.“ Odvolací soud dále doplnil, že pro prokázání odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je nezbytné (v podmínkách této věci) tvrdit a prokázat, že v konkrétním řízení došlo k určitému nesprávnému úřednímu postupu, které mělo přímý důsledek ve vzniku škody na straně žalobce. Žalobce však pouze tvrdí, že se v předmětném období účastnil několika set správních řízení, přičemž se u cca 200 kontejnerů (blíže nespecifikovaných) „došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího pravděpodobně v nepřiměřené délce proclívání, ale snad i v jiných vadách správního řízení.“ Odvolací soud poznamenal, že bylo volbou žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) žalovat v jednom řízení nárok na odškodnění z cca 200 správních řízení, byl to tedy žalobce, kdo svým procesním postupem zvolil rozsáhlost okruhu relevantních tvrzení a není důvod, proč by v takovém řízení měl být nastaven jiný standard povinnosti tvrzení než v řízení, kde je projednáváno správní řízení jedno. Za takové situace bylo dle soudu druhého stupně nadbytečné se zabývat vzniklou škodou a příčinnou souvislostí, pokud základní z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované absentuje.

V záhlaví specifikované rozhodnutí odvolacího soudu bylo v celém rozsahu napadeno dovoláním žalobce, jehož přípustnost je shledávána ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně „při aplikaci § 13 odst. 1, 2 OdpŠk a § 6 a 120 o. s. ř.“ Dovolatel uvádí, že požadavek odvolacího soudu, aby žalobce ke každému správnímu řízení jednotlivě uvedl, v čem spočíval nesprávný úřední postup, není možno objektivně splnit a je vzhledem k okolnostem případu nedůvodný. Navíc vzhledem k počtu kontejnerů (cca 200) a „uběhlému času, by bylo prakticky nemožné tvrdit a prokázat nesprávný úřední postup u každého jednotlivého porušení povinnosti každého jednotlivého celníka.“ Dovolatel následně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, dovozoval, že není dána povinnost tvrdit a prokazovat nesprávný úřední postup vždy ve vztahu ke konkrétnímu řešení a naopak majetkovou škodu je dle jeho názoru nutno odškodnit vždy bez ohledu na to, zda vznikne v rámci či mimo rámec určitého řízení. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že zákonem není dána povinnost dovolatele tvrdit a prokazovat majetkovou újmu ve vztahu ke konkrétnímu řízení, resp. že není dána povinnost tvrdit a prokazovat nesprávný úřední postup ve vazbě na konkrétní správní řízení. Dovolatel uvádí, že zásada hospodárnosti velela, aby odvolací soud posoudil žalobu jako celek. Navíc jako soukromá osoba nemá dovolatel možnost zajistit všechny informace, přičemž by se měl soud obrátit na stranu, která s těmito informacemi disponuje, tedy žalovanou (zde bylo odkázáno na výklad vysvětlovací povinnosti obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Stejně tak s odvoláním na nálezy Ústavního soudu (např. nález ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06), které se zabývají teorií převažující pravděpodobnosti, dovozuje žalobce, že jím předložená tvrzení jsou dostatečná. V závěru namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, přičemž by tímto postupem byly odstraněny pochybnosti soudu týkající se dle dovolatele nesporných skutečností. Zde se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07.

S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje, aby byl zrušen jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho zamítnutí a uvádí, že podané dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti, jelikož žalobce nepředložil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a citovaná rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu na řešenou věc nejsou přiléhavá. Taktéž žalovaná poukazuje na to, že si není vědoma, že by v řízení byla vytvořena shoda na „nesporných skutečnostech“.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předložené dovolání však shora uvedené podmínky nesplňuje.

Ačkoli žalobce v úvodu svého dovolaní uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce „hmotného i procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou takovou otázku nespecifikuje. Taktéž rozhodnutí, která v dovolání cituje, nejsou k argumentační lince dovolatele přiléhavá a nelze na jejich základě dospět k závěru, že by žalobce nebyl zatížen povinností řádně a konkrétně tvrdit a následně prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku, spíše naopak. V daném případě byl žalobce opakovaně soudy poučován o nedostatečnosti jeho tvrzení, a tudíž i nesplnění důkazní povinnosti (§ 118a o. s. ř.), včetně sdělení, k jakým skutečnostem má svá tvrzení doplnit. Pokud žalobce tvrdil, že mu v souvislosti se správními řízeními vedenými proti jeho procesní předchůdkyni v určitém časovém období vznikla určitá škoda, nelze než trvat na tom, aby tvrdil, v jakých správních řízeních a jakého konkrétního nesprávného úředního postupu se v každém z daných správních řízení měl správní orgán dopustit, byť by to měl být nesprávný úřední postup v základu shodný pro všechna zkoumaná správní řízení.

Odvolací soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, naopak argumentace žalobce odporuje základním zásadám civilního procesu, zásadám dispoziční a projednací. Bylo vůlí žalobce učinit předmětem řízení více než 200 správních řízení, přičemž samotná skutečnost, že není ani jejich počet přesně specifikován, značí nedostatky v povinnosti tvrzení žalobce (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu ve věcech nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 a násl. OdpŠk je vystavěna na konkrétním posouzení určitého postupu (či nečinnosti) konkrétního orgánu státu. Obecné a neurčité posouzení přesněji nespecifikovaného postupu orgánu celní správy dosud v soudní praxi nepožívalo ochrany, která by kdy vedla k úspěchu v takto vedeném sporu. Dovolatel se pak hrubě mýlí, pokud má za to, že v řízení bylo dosaženo shody stran na nesporných skutečnostech, vývoj tohoto procesu svědčí o pravém opaku takového stavu.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné za shora uvedených podmínek vymezených v § 237 o. s. ř. Takové požadavky dovolání v této věci nesplňuje. Přitom k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). v této souvislosti není na místě zabývat argumentací dovolání, dle níž nebyly v řízení provedeny žalobcem navrhované důkazy.

S ohledem na shora uvedené, nebylo dovolání shledáno přípustným a proto je podle § 243c odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. 8. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru