Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 773/2020Usnesení NS ze dne 19.05.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.773.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 773/2020-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 2/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 58 Co 359/2019-87, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 58 Co 359/2019-91, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 58 Co 359/2019-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č. j. 10 C 2/2019-48, zastavil řízení v části, ve které se žalobce po žalované domáhal písemně se omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva M. Š.: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za porušení Vašeho základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k němuž došlo nepřiměřenou délkou řízení vedeného u obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 120/2010 a poté pod sp. zn. 48 C 30/2013,“ (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej v nákladovém výroku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce podal dne 21. 12. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu na odčinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudkyně K. H., žaloba obsahovala dva různé nároky. Usnesením prvostupňového soudu ze dne 22. 2. 2010 bylo rozhodnuto o vyloučení nároku na zaplacení částky 12 000 Kč k samostatnému řízení, v roce 2010 bylo rozhodováno o návrhu na přerušení řízení ve dvou stupních soudní soustavy. Dne 11. 5. 2011 bylo řízení zastaveno, neboť žalobce neodstranil nedostatek podmínek řízení. Usneseními ze dne 24. 5. 2011 a ze dne 7. 6. 2011 byly zamítnuty návrhy žalobce na vyslovení neúčinnosti doručení soudních písemností. Usnesením ze dne 24. 5. 2011 byl zamítnut návrh žalobce na spojení věcí ke společnému řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2011 změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2011 tak, že se řízení nezastavuje, a dále potvrdil výše uvedená usnesení prvostupňového soudu ze dne 24. 5. 2011 a ze dne 7. 6. 2011. Dne 6. 2. 2012 bylo rozhodnuto ve věci samé, k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2012 rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce žalobou pro zmatečnost podanou dne 2. 1. 2013. Dne 16. 12. 2014 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Usnesením ze dne 21. 1. 2015 a ze dne 6. 2. 2015 jí byla prodloužena lhůta k vyjádření, které bylo podáno dne 25. 2. 2015. Usnesením ze dne 30. 11. 2015 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Dne 14. 1. 2016 podal žalobce proti usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost odvolání. Ve dnech 25. 4. 2016 a 31. 10. 2016 se konala odvolací jednání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2016 usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost jako věcně správné potvrdil. Dne 23. 10. 2017 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, dne 23. 1. 2018 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce, usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 26. 1. 2018.

Po zopakovaném dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 10 C 323/2009 odvolací soud dále zjistil, že žalobce se v posuzovaném řízení domáhal 12 000 Kč z titulu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem soudkyně H., spočívajícím v tom, že jmenovaná soudkyně dne 22. 6. 2009 požadovala sdělit ,,důvod, proč bude žalobce pořizovat zvukový záznam“, s tím že soudkyně sdělila, že ,,k pořizování záznamu je údajně třeba její svolení“ a dále soudkyně trvala na ,,sdělení osobních údajů od přítomné veřejnosti“. Dále odvolací soud sdělil výsledky řízení, která žalobce vedl před Městským soudem v Praze v roce 2017, 2018, 2017, které byly odvolacímu soudu známy z jeho evidenční činnosti.

Po právní stránce odvolací soud uvedl, že posuzované řízení trvalo 8 let a 1 měsíc. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení bylo procesně složité, neboť bylo projednáváno ve třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Opakovaně bylo rozhodováno o procesních návrzích ve dvou stupních soudní soustavy. Z hlediska postupu orgánů veřejné moci bylo v řízení o žalobě pro zmatečnost shledáno období nečinnosti ode dne jeho zahájení 2. 1. 2013 do 16. 12. 2014, posléze byl již průběh řízení plynulý. Z hlediska významu předmětu posuzovaného řízení se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že význam řízení byl pro žalobce marginální. Předmětem řízení bylo odčinění nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč za tvrzený nesprávný úřední postup soudkyně. Délka řízení se v psychické sféře žalobce nemohla nijak negativně projevit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci jde o výjimečné okolnosti, které odůvodňují zadostiučinění v jiné než peněžité formě. Odvolací soud dále posuzoval, zda lze postup žalobce označit za litigiózní. Odkázal na konkrétní řízení, v nichž žalobce u Městského soudu v Praze vystupuje, přičemž uvedl, že nelze učinit závěr, že by žalobce v těchto řízeních byl převážně neúspěšný. Nedospěl tak k závěru, že by postup žalobce byl litigiózní. Přesto zohlednil, že žalobce iniciuje velké množství soudních i správních sporů, což jej k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jakém by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízeních. I z tohoto důvodu z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud význam řízení jako minimální. Dospěl tak k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení práva a omluva, kteréžto zadostiučinění již žalovanou žalobci bylo poskytnuto.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, co do části zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) při řešení otázky formy a případné výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 2, odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to i v případě osoby, která sice vede větší počet řízení, nikoliv však bezdůvodně, svévolně nebo neúspěšně, což v takovém případě není důvodem pro odepření práva na peněžitou náhradu, která se nepřiznává jen výjimečně). Případně jde o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na závěru, že pokud žalobce vede větší množství soudních sporů, pak klesá význam předmětu průtažného řízení pro žalobce natolik, že žalobci postačuje zadostiučinění ve formě omluvy. Žalobce však nepodává žádné žaloby bez věcného opodstatnění a v převážné většině z nich je úspěšný. Soudy však žádný rozbor poměrné úspěšnosti sporů žalobce neprovedly. Odkazuje na rozhodnutí, z jejichž odůvodnění plyne, že žalobce není sudičem. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že vedení většího počtu řízení nevede k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy. Dále srovnává svůj postup s jednáním A. Ž., k němuž se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014. Poukazuje též na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, v němž ESLP stěžovateli neodepřel soudní ochranu a nevyloučil jej z práva na odčinění utrpěné nemajetkové újmy. Pouze uvedl, že taková situace snižuje míru jím utrpěné újmy, nikoliv že ji vylučuje. Jelikož dle dovolatele v jeho věci nešlo o výjimečný případ, odůvodněný výjimečnými okolnostmi, mělo mu být přiznáno peněžité zadostiučinění, byť s případným zohledněním (možného) sníženého významu posuzovaného řízení pro žalobce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Námitky dovolatele plynou ze zjevného nepochopení odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel opakovaně vyčítá odvolacímu soudu, že označil jeho jednání litigiózním, aniž by se zabýval spory, jež dovolatel vede, a posoudil úspěšnost dovolatele v daných sporech. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí touto otázkou zabýval, přičemž uvedl, že nelze učinit závěr, že by žalobce nebyl v daných sporech převážně úspěšným, proto nelze dospět k závěru, že by postup žalobce byl litigiózní. Dovolatelem vymezená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť za situace, kdy odvolací soud dospěl přesně k opačnému závěru, než který dovolatel napadá, nemůže jít o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

Závěr o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy odvolací soud postavil zejména na posouzení kritéria významu předmětu řízení pro dovolatele, přičemž předmět řízení v podobě žádaného zadostiučinění ve výši 12 000 Kč za tvrzený nesprávný úřední postup soudkyně shledal ve vztahu k dovolateli za marginální. Učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část V stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 158/2010). Tento závěr dovolatel dovoláním nikterak nezpochybňuje, naopak možnost sníženého významu předmětu řízení připouští. Neztotožňuje se však s přiznanou formou zadostiučinění.

V tomto ohledu je nutné připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ nynějšího dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru