Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 772/2001Usnesení NS ze dne 28.02.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.772.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 772/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. A. proti žalovaným 1/ P. K. a 2/ J. H., o zaplacení částky 68.440,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 193/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1999, č. j. 54 Co 475/99-61, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 21 C 193/97-39, ve výroku \"I.\" zamítl žalobu na zaplacení uvedené částky v plném rozsahu proti druhému žalovanému. Výrokem \"II.\" prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč s příslušenstvím. Výrokem \"III.\" zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 2.440,80 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení (výroky \"IV. až VII.\").

K odvolání všech účastníků (druhý žalovaný vzal později odvolání zpět) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. listopadu 1999, č. j. 54 Co 475/99-61, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku \"I.\" a ve vyhovujícím výroku \"II.\" potvrdil. Zčásti změnil výrok \"VI.\" o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným (jinak tento výrok potvrdil). Výroky \"III., V., VI., a VII.\" pak zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným. Konečně zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

Pokud se týče vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně jej správně posoudil jako vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 774 a násl. občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Ta byla naplněna tím, že druhý žalovaný obstaral pro žalobce příležitost uzavřít příslušnou kupní smlouvu a tím, že se zprostředkovateli dostalo provize v dohodnuté výši. Odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku vůči zprostředkovateli není právně významné, jakým způsobem potencionálního kupce obstaral, zda činností vlastních zaměstnanců, dalších osob, za pomoci inzerátů apod., a ani to, zda mu touto činností vznikly náklady. Naproti tomu právní vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným byl založen písemnou plnou mocí podepsanou těmito smluvnímu stranami dne 2. dubna 1997 v souladu s ustanovením § 22, 23, 31 odst. 1 a 3 o. z., pode nichž uzavřením plné moci vzniká zmocněnci právo jednat za zmocnitele jeho jménem s tím, že práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému. Odvolací soud dovodil, že tato plná moc je platná bez ohledu na to, že byla uzavřena v době platnosti zprostředkovatelské smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a druhým žalovaným, když obsahuje i rozsah zmocněncova oprávnění. Pokud se týče rozsahu oprávnění prvního žalovaného vyplývajícího z plné moci, má odvolací soud (narozdíl od soudu prvního stupně) zato, že v ní uvedené oprávnění k veškerým úkonům, směřujícím k převodu bytové jednotky, včetně práva podpisu veškeré dokumentace, nevylučuje (ani) úkon převzetí kupní ceny. Přesto tato skutečnost neovlivňuje věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně (ve výroku II.), protože i v případě oprávněného převzetí kupní ceny měl první žalovaný povinnost tuto finanční částku neprodleně v plném rozsahu předat žalobci, a pokud tak neučinil, vzniklo mu bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 1 o. z. To pak měl povinnost vydat žalobci v plné výši (§ 456 o. z.). Byla-li sjednána odměna mezi žalovanými, když první žalovaný se ve věci angažoval z podnětu druhého žalovaného, pak toto nebylo předmětem sporu. Právní vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným a žalobcem a druhým žalovaným je založen na rozdílném právním základě, resp. na odlišných smlouvách (byť motivačně provázaných), z nichž pak vyplývá samostatná odpovědnost každého z žalovaných.

Dovolání proti svému rozhodnutí odvolací soud nepřipustil, neboť měl zato, že otázka, zda lze připustit, aby při zprostředkovatelské smlouvě jednal za zprostředkovatele jeho zástupce, není otázkou zásadní po stránce právní, přičemž se ani nejednalo o otázku, která by bývala měla ve věci význam pro věcné rozhodnutí (§ 239 občanského soudního řádu - dále jen \"o. s. ř.\").

Zmiňované rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 18. února 2000.

Proti výrokům uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze týkajícím se druhého žalovaného podal žalobce dne 15. března 2000 dovolání (podání datované dne 5. března 2000), doplněné jeho podáními datovaným dne 11. října 2000 (soudu došlým dne 16. října 2000) a ze dne 5. března 2001 (soudu došlým dne 12. března 2001). Přípustnost tohoto dovolání žalobce odůvodňuje odkazem na ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Jako důvod dovolání uvádí odkaz na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

V původním podání ze dne 5. března 2000 dovolatel výslovně uvedl, že toto dovolání podává z důvodu, že odvolací soud plně nezhodnotil provedené důkazy, některé z nich nesprávně posoudil a v důsledku toho ve sporu vadně rozhodl, když zamítl nároky jako celek proti druhému žalovanému, čímž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť nebyla doceněna spoluodpovědnost zprostředkovatele za další zprostředkování a z hlediska důsledků skutkové podstaty neoprávněného majetkového prospěchu, popřípadě odpovědnosti za škodu při zapojení další osoby do zprostředkovatelské činnosti.

Dovolatel především konstatuje, že odpovědnost za škodu druhého žalovaného vůči žalobci na základě zprostředkovatelské smlouvy jako smlouvy obstaravatelské a za neoprávněný majetkový prospěch vyplývá ze zákona. Jakékoliv přesuny (finančních prostředků) mezi žalovanými byly protiprávní. Zásadní vadou v postupu soudu bylo jak při ověřování důkazů, tak při právním posouzení věci, že za základ byl vzat názor, že druhý žalovaný, bez ohledu na neoprávněnou dispozici s kupní cenou, je oprávněn si odečíst její část jako provizi, takže jeho jednání nezakládá skutkovou podstatu neoprávněného majetkového prospěchu na úkor žalobce. Soudy fakticky přehlédly smluvní závazek druhého žalovaného poskytnout součinnost při vyřizování nutných formalit k prodeji předmětné bytové jednotky. Je proto účel a rozsah jeho obstaravatelských služeb vymezen ve větším rozsahu a jinak, než dovodily soudy obou stupňů. Proto i vstup prvního žalovaného do smlouvou upravené zprostředkovatelské činnosti byl žalobcem vzat za součást plněné smluvně založené součinnosti (druhého žalovaného).

Podle dovolatele mezi další nedoceněné skutečnosti patří i koncept tzv. \"Úředního záznamu\", který byl sepsán dne 10. července 1997 v advokátní kanceláři zastupující žalované, ve kterém není uvedena skutečně dosažená kupní cena. Zápis přitom prokazuje, že kupní cena, jako hotovost, byla a je v držení druhého žalovaného, který je si vědom odpovědnosti za její vyplacení. Odvolací soud neposoudil jednání druhého žalovaného ve vztahu k odpovědnosti ze zprostředkovatelské smlouvy a z dalších samostatných závazků, které ještě nad rámec této smlouvy (druhý žalovaný) přijal, když prokazatelně získal prostřednictvím svého společníka neoprávněně dispozici s majetkem žalobce. V případě druhého žalovaného pak byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 o. z., protože neoprávněně disponoval penězi žalobce.

Podle názoru žalobce vyplývá z povahy závazku, jak byl ve sporu popsán, že se jednalo (v případě prvního a druhého žalovaného) o dva dlužníky, kteří měli témuž věřiteli plnit dluh společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení § 511 a násl. o. z., což vyplývá i z charakteru dotčeného plnění. Navrhl proto, aby dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (dále opět jen \"o. s. ř.\"). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., je třeba je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud v uvedeném výroku ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak příslušný návrh žalobce v tomto směru výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Dána však není v této věci ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou vyšších soudů zatím neřešených. Z koncepce úpravy přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř., kdy podstatným je ověření toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je možno kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyplývá, že v těchto případech je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nemůže se tak již například uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.)

Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci užil nesprávný právní předpis (resp. nesprávné právní ustanovení), případně, že by jej nesprávně vyložil. Při úvahách o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. lze zejména odkázat na skutečnost, že závěry odvolacího soudu, pokud se týkaly žalobcem uplatněného nároku, vycházely striktně z úpravy obsažené v ustanovení § 774 a násl. o. z., přičemž ani dovolatel nemá fakticky zcela zřetelně zato, že by samotný základ právního vztahu mezi ním a druhým žalovaným režimu tohoto ustanovení nepodléhal.

Zprostředkovatelskou smlouvou se pak zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele (§ 774 o. z.). Zprostředkovatel je oprávněn za zájemce jednat nebo přijímat cokoliv, jen byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou moci (§ 777 věta druhá o. z.).

Úprava zprostředkovatelské smlouvy v občanském zákoníku může případně svádět k nesprávnému závěru, že jejím předmětem je právní jednání zprostředkovatele za zájemce, tj. vlastní uzavření zájemcem požadované smlouvy s třetí osobou. Podstata zprostředkovatelské smlouvy však záleží v závazku zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k uzavření určité smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, tj. činnost spočívající v podstatě ve vyhledání potencionální strany určité smlouvy, již zájemce hodlá uzavřít. Volba prostředků, kterých ke splnění svého závazku zprostředkovatel použije, stejně tak jako intenzita činnosti, závisí zcela na úvaze zprostředkovatele. Vždy však musí existovat příčinná souvislost mezi výsledkem, tj. uzavření zájemcem požadované smlouvy a činností zprostředkovatele. Z toho jsou vyvozovány dva závěry. Především se tedy vyžaduje vždy určitý stupeň aktivního spolupůsobení zprostředkovatele. Za druhé dojde-li k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, avšak bez účasti zprostředkovatele, nárok na odměnu zprostředkovateli nevznikne. Pojmovými znaky zprostředkovatelské smlouvy je určení stran této smlouvy (tj. zájemce a zprostředkovatele), určení smlouvy, kterou hodlá zprostředkovatel uzavřít a určení výše odměny zprostředkovateli. Právní úprava vztahující se k institutu zprostředkovatelské smlouvy nevylučuje, aby bylo případně dohodnuto, že zprostředkovatel jím zprostředkovanou smlouvu za zájemce i uzavře. V takovém případě se však vyžaduje od zájemce, aby k tomu vystavil plnou moc v písemné formě. Pro případ porušení závazků ze smlouvy zprostředkovatelské (o jejichž vymezení byl již výklad podán) občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti. Proto se uplatní obecná úprava odpovědnosti za škodu (§ 420 násl. o. z.).

S přihlédnutím k vyloženému je zřejmé, že se odvolací soud při aplikaci zmíněného ustanovení nedostal do interpretačních obtíží a toto ustanovení vyložil v souladu s vyloženými názory. Výtky dovolatele je ostatně v tomto smyslu ani nezpochybňují, přičemž spíše směřují do oblasti konkrétních skutkových zjištění, o nichž pak dovolatel převážně tvrdí, že k nim nebylo při rozhodování odvolacím soudem přihlédnuto. To však nemůže vést k závěru, že by se v tomto případě jednalo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a že by tedy z tohoto důvodu bylo možno uzavřít, že právě proto je proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v označené věci tedy není založena ani na tomto základě.

Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotný dovolatel ve svém dovolání výslovně neuvádí, že by řízení bylo poznamenáno některou z vad ve smyslu tohoto ustanovení. Takováto eventuální vada se pak nepodává ani z vlastního obsahu spisu. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností dotčených výroků napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení dovolatel neměl úspěch, zatímco ostatním účastníkům v něm žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru