Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 760/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Svéprávnost (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.760.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 760/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci posuzované Z. Z., omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovnicí pro řízení Mgr. Miroslavou Veselou, advokátkou se sídlem v Přerově, Komenského 41, za účasti opatrovníka Statutárního města Přerov, se sídlem Magistrátu v Přerově, Bratrská 34, o úpravu svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 0 Nc 23029/2015, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2016, č. j. 70 Co 262/2016-64, takto:

I. Dovolání posuzované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, ř. j. 0 Nc 23029/2015-45, omezil posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu stanoveném v jeho výroku I., opatrovníkem posuzované jmenoval Statutární město Přerov (výrok II), jemuž v rámci výroku III. vymezil rozsah výkonu této funkce, a navazujícími výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání posuzované a opatrovníka Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 70 Co 262/2016-64, odvolání opatrovníka proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), ve výroku II. jej potvrdil (výrok II.), ve výrocích I. a III. jej změnil tak, že „Soud omezuje posuzovanou Z. Z., ve svéprávnosti tak, že je schopna samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života, je schopna nakládat s finančními prostředky do částky 700,- Kč týdně, uzavírat, měnit a vypovídat smlouvy s předmětem plnění do částky 700,- Kč a nakládat s majetkem v hodnotě do 700,- Kč. Opatrovník Statutární město Přerov, je oprávněn a povinen opatrovanku Z. Z., zastupovat při všech právních jednáních vyplývajících z výroku III. odstavce prvého tohoto rozsudku, nakládat s jejím majetkem s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.“ (výrok III.) a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky dovolání, v němž namítá (vymezujíc dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.), že odvolací soud neposoudil řádně celou věc po právní stránce a rozhodl v rozporu s § 55 odst. 1 a § 64 obč. zák. V daném případě odvolací soud nevyhodnotil u dovolatelky řádně otázku, jakou částkou může dovolatelka disponovat s ohledem na její každodenní potřeby, v souvislosti s řešením skutečnosti, že dovolatelka trpí duševní poruchou. Odvolací soud při omezení svéprávnosti u dovolatelky určil částku ve výši 700,- Kč týdně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění. Zřejmě vycházel ze znaleckého posudku, ovšem podle dovolatelky znalkyně nepřihlížela ke zvýšeným každodenním potřebám dovolatelky v souvislosti s jejím špatným zdravotním stavem. Podle dovolatelky o nesprávné právní posouzení věci může jít i v případě, že soud při rozhodování nepokládá za zjištěnou skutečnost, která bez dalšího vyplývá ze spisu a jež je pro rozhodnutí právně významná. V daném případě odvolací soud při rozhodování nepřihlížel k prokázaným každodenním potřebám dovolatelky, čímž jí omezil ve velké míře oproti rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu v části jeho meritorního výroku III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání nebylo podání žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání posuzované tyto normativní limity zjevně nesplňuje. V dovolání totiž není zákonu odpovídajícím způsobem vymezen předpoklad přípustnosti dovolání tak, jak shora bylo již vyloženo. Pouhé tvrzení dovolatelky, že v řešení rozsahu omezení svéprávnosti dovolatelky měl odvolací soud rozhodnout jinak, nelze považovat za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší, aby z takto zformulovaného dovolání si sám (za dovolatelku) vymezil chybějící předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, v nichž opakovaně zdůraznil, že není (nemůže být) jeho úkolem, aby sám dovozoval, co z dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud pak k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, vyložil následující: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Z uvedeného vyplývá, že je pouze věcí dovolatele, aby způsobem předepsaným v občanském soudním řádu vymezil dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a předpoklady přípustnosti svého dovolání (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolacímu soudu nepřísluší, aby v tom kterém rozsahu popsanou absenci údajů nahrazoval.

K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.

Podle § 241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K takovému doplnění dovolání ovšem ze strany dovolatele nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání posuzované trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru