Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 76/2017Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaNáklady řízení
Odměna advokáta
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.76.2017.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 177/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 76/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Čs. legií 500, proti žalovanému O. M., zastoupenému JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo nám. 64, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 338/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2016, č. j. 22 Co 436/2015-183, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2015, č. j. 6 C 338/2013-131, určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně přiznal v řízení úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 35.966,- Kč s odkazem na § 7, § 9 odst. 3 písm. a), a § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní tarif“ nebo vyhl. č. 177/1996 Sb.“). Soud prvního stupně vyložil, že „oproti vyúčtování nákladů řízení zástupcem žalobce, který je určil částkou 136.792,- Kč, soud dospěl jednak k odlišné výši odměny za úkon právní služby, a to s ohledem na ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) AT ve výši 2.500,- Kč oproti navrhovaným 12.180,- Kč vypočteným z ceny nemovitostí.“

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o odvolání žalovaného (výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 41.366,- Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mimo jiné vyložil:

„V kupní smlouvě ze dne 18. 4. 2012, která byla shledána soudem prvního stupně jako absolutně neplatná, byla dohodnuta kupní cena převáděných nemovitostí na částku 500.000,- Kč. Znalecký posudek vypracovaný znalcem Ladislavem Němečkem dne 28. 3. 2013 ocenil předmětné nemovitosti podle stavu ke dni 30. 4. 2012 částkou 968.000,- Kč, přičemž tato cena je cenou administrativní.

Výše citované ustanovení § 8 odst. 1, věty prvé, věty před středníkem, vyhlášky výslovně stanoví, že za tarifní hodnotu se považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká.

Řízení v této věci bylo zahájeno dne 31. 7. 2013, přičemž nemovitosti byly znaleckým posudkem oceněny ke dni 30. 4. 2012, tedy ve stavu více jak 15 měsíců před zahájením řízení. Kupní smlouva ze dne 18. 4. 2012, ve které je pak dohodnuta kupní cena ve výši 500.000,- Kč, tedy téměř poloviční, pak byla uzavřena (i když neplatně) taktéž více jak 15 měsíců před zahájením soudního řízení.

S ohledem na rozdílnou administrativní hodnotu oceněných nemovitostí a dohodnutou kupní cenu více jak 15 měsíců před zahájením soudního řízení, tak musí odvolací soud konstatovat, že fakticky pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky se jedná o věc penězi neocenitelnou. Při určení výše odměny za jeden úkon právní služby je tak na místě vyjít z ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky, z tarifní hodnoty 50.000,- Kč, což představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,- Kč a nikoliv 2.500,- Kč, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně.“

Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení odvolací soud vyložil, že žalobce byl úspěšný s ohledem na jeho odvolací návrh pouze částečně, což vyústilo v aplikaci § 142 odst. 2 in fine o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, konkrétně do výroků o náhradě nákladů řízení, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolatel namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), když aplikoval § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, namísto toho, aby při určení odměny advokáta vycházel ze skutečné hodnoty předmětných nemovitostí. Podle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, „zda v dané věci náleží náhrada nákladů řízení – odměna advokáta vypočtená podle § 8 AT či podle § 9/4 AT“ (roz. advokátního tarifu). Dovolatel tvrdí, že v projednávané věci šlo o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž předmětem řízení tak byla věc penězi ocenitelná. Na určení odměny právního zástupce dovolatele je proto zapotřebí primárně použít § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Ve spise se nachází listiny, které byly provedeny k důkazu a z nichž plyne hodnota předmětných nemovitostí, přičemž skutečnost, že zjišťování cen není zcela aktuální, nemůže podle dovolatele vést k závěru odvolacího soudu, že hodnotu nemovitostí nelze určit. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil a přiznal dovolateli právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu podaného dovolání.

Žalovaný se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

V posuzované věci se dovolatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně určil, že dovolatel je vlastníkem předmětných nemovitostí. Z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (který ovšem nesprávně vycházel z odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2.500,- Kč namísto podle odvolacího soudu správné výše 3.100,- Kč) dospěl k závěru o naplnění podmínek pro aplikaci § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., se závěrem, že v daném případě (jak již shora bylo zreferováno) jde o věc penězi neocenitelnou.

Tomuto právně kvalifikačnímu závěru - s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat - dovolací soud nemá důvod oponovat.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.

Jak již bylo uvedeno, v dané právní věci se jednalo o spor o určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem. Jelikož se pro účely posouzení přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím sčítají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), lze – s přihlédnutím k tomu, jak bylo soudy v obou stupních rozhodnuto – dospět k závěru, že v této věci nelze dovodit nepřípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Obsahem dovolání je posouzení otázky, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na daný případ aplikovat. K otázce určení tarifní hodnoty v návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá advokátem se týkala práva ocenitelného či práva, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích, se Nejvyšší soud však již shodně vyjadřoval.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

I po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. je proto podle Nejvyššího soudu nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Nejvyšší soud dále judikoval, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).

V posuzované věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl k dispozici (stejně jako soud prvního stupně) znalecký posudek Ladislava Němečka ze dne 28. února 2013, jenž předmětné nemovitosti ocenil podle stavu ke dni 30. dubna 2012 částkou 968.000,- Kč, která v daném případě představovala cenu administrativní [cena zjištěná, úřední – k tomu srov. § 2 odst. 3 zákona č. 51/1997 Sb. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů pro daňové účely (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, jež se uplatňuje především pro daňové účely], nikoliv cenu obvyklou, která jako jediná může být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě (nemovité) věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu (k tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, nebo ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016).

Nejvyšší soud v již shora označeném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 vyložil, že teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50.000,- Kč ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

Rovněž i v daném případě odvolací soud (soud prvního stupně) neměl právně relevantního podkladu stran zjištění hodnoty předmětných nemovitostí, neboť zmíněný znalecký posudek stanovil (pro zcela jiné účely) administrativní cenu tohoto nemovitého majetku, jež však - jak bylo shora vyloženo - nevyjadřuje cenu obvyklou, kterou lze považovat za podklad pro rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1. Ke zjištění ceny nemovitostí by proto musel být vypracován posudek za účelem zjištění obvyklé (tržní) ceny, neboť by musela být zvolena zcela jiná metoda způsobu ocenění, než která byla použita při stanovení administrativní ceny těchto nemovitostí.

Z tohoto důvodu odvolací soud – v kontextu shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu – proto nepochybil, přistoupil-li při rozhodování o náhradě nákladů řízení k aplikaci § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a v důsledku toho též korigoval (početně nesprávný) nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru