Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 710/2015Rozsudek NS ze dne 20.05.2015

HeslaNeplatnost právního úkonu
Dobré mravy
Smlouva kupní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.710.2015.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 710/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně ALFA PRAHA, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 1398/7, identifikační číslo osoby 256 15 457, zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované MUDr. M. P., zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem Advokátní kanceláře Šikola a partneři, s. r. o., se sídlem v Brně, Údolní 33, o určení neplatnosti kupní smlouvy a zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 119/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 334/2014-358, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 334/2014-358, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. dubna 2014, č. j. 8 C 119/2012-330, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 6. června 2014, č. j. 8 C 119/2012-340, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 8 C 119/2012-330, ve znění jeho doplňujícího usnesení ze dne 6. června 2014, č. j. 8 C 119/2012-340, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „právní vztah dle kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012, uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanou jako prodávající, jejímž předmětem je převod spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ k domu č. p., postaveném na stavebním pozemku parc. č 236, a dále k pozemkům st. parc. č. 236, parc. č. 179/11, parc. č. 458/3, vše v katastrálním území a obec S. (dále též „předmětné nemovitosti“), kdy tyto nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 246 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP Praha-západ, neexistuje“, dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. února 2012 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. února 2012 žalovaná prodala žalobkyni ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí za kupní cenu 8.000.000,- Kč „tak, že záloha 5.000.000,- Kč složená (žalobkyní) do notářské úschovy bude žalované vyplacena v případě, že notáři bude předloženo zpětvzetí návrhu na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 1 Územního plánu obce S., podaného (dne 23. listopadu 2011) u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ao 8/2011. Zbytek kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč bude zaplacen po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Nalézací soud dále vycházel ze zjištění, že kupující (žalobkyni) bylo ohledně předmětných nemovitostí „známo jejich budoucí zatížení věcným břemenem doživotního výlučného neomezeného bezplatného bydlení a užívání všech předmětných nemovitostí ve prospěch (rodičů žalované) Ing. V. V....a Ing. V. V.“, a že: „Smluvní strany se dohodly, že kupující je oprávněn od smlouvy odstoupit, pokud prodávající do tří dnů od podpisu smlouvy nevezme zpět svůj návrh na zrušení 1. změny ÚP S.“ Dále soud prvního stupně „z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 6/2010-130“ zjistil, že: „soud zrušil opatření obecné povahy – změna č. 2 územního plánu sídelního útvaru S., schválená 19. 7. 2010 zastupitelstvem obce S. V odůvodnění bylo mj. uvedeno, že obec porušila zákon (i) pořízením změny č. 1 územního plánu.“

Z odůvodnění prvoinstančního rozsudku také vyplývá, že uvedený soud z výpovědi svědkyně (a matky žalované) Ing. V. V. mimo jiné zjistil, že svědkyně v zastoupení své dcery jednala s jednatelem žalobkyně F. M., který v souvislosti s obavou žalované a její matky ohledně možného budoucího znehodnocení předmětných nemovitostí v případě realizace výstavby v souladu s 1. změnou předmětného územního plánu „nabízel záruku 5.000.000,- Kč. Dcera (roz. žalovaná) s touto nabídkou nesouhlasila...Další nabídka byla taková, že dostanou dům za 15 milionů (roz. že žalobkyně se s žalovanou dohodne o výstavbě nového rodinného domu pro rodiče žalované)...I tuto nabídku odmítla.“ Svědkyně Ing. V. posléze „Panu M. tlumočila názor dcery, že je M. nemůže pochopit, kdyby to byl jeho majetek, viděl by to jinak. On říkal, že kdyby byl vlastníkem, vůbec by se této výstavby nebál. Z toho vznikla úvaha, že se M. stane spoluvlastníkem. Návrh přednesla ona a M. se k tomu postavil překvapivě vstřícně...Potom na schůzce s advokáty přednesl nabídku o koupi půlky domu. Nabídku ceny 8 milionů považovala svědkyně za nadstandardní, tuto částku vložili do celého domu, ale to, co si žalobce koupil, nebyla polovina domu. Koupil si budoucnost, to že jim nedá nový dům, hlavně stažení žaloby.“

Soud prvního stupně také učinil dílčí skutkové zjištění z výpovědi svědka Ing. J. S., tehdejšího starosty obce S., a to mimo jiné, že: „Žaloba (roz. podaná žalovanou u Nejvyššího správního soudu) na zrušení 1. změny ÚP měla velký dopad na obec i žalobce. Platil územní plán z roku 1997 a 161 pozemků označených jako stavební by přestalo být stavebními. Obec by měla velký problém, jak se vypořádat s lidmi, kteří koupili pozemky v dobré víře jako stavební. Sanovat škody by nedokázala. Jen škoda, která by vznikla žalobci, by byla prakticky neřešitelná, kdy žalobce dal obci 18 milionů, postavil páteřní kanalizaci a vodovod. Žalovaná s obcí jednat nechtěla, přestože obec o to měla velký zájem. Svědek nabyl dojmu, že celý problém návrhu na zrušení 1. změny ÚP S. se týká pouze ochrany domu žalované...“

Pokud jde o právní posouzení věci, dospěl soud prvního stupně k následujícím právním závěrům:

„V daném případě žalobce tvrdil, že úkon – uzavření kupní smlouvy k ideálnímu podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí žalobkyně – neučinil vážně, ale z důvodů bezprávné výhrůžky učiněné vůči němu žalovanou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4573/2008 v případě psychického nátlaku musí být právní úkon donuceného adresáta v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází přímo od druhého subjektu právního úkonu. Žalovaná však na žalobce žádný tlak nečinila, ničím nevyhrožovala, žalobce nevyhledávala. Byl to naopak žalobce, kdo se všemi způsoby snažil žalovanou kontaktovat a něco jí nabízet, k čemuž nakonec v zastoupení svou matkou svolila. Žalovaná pouze bez vztahu k uzavírané smlouvě a časově dříve využila svého zákonného práva (naprosto žádná „bezprávnost“ dána není) a podala žalobu ve věci, která se jí týkala k Nejvyššímu správnímu soudu. Neplatnost pro nedostatek vůle tak proto soud neshledal.

Dále (soud) řešil otázku tvrzeného rozporu s dobrými mravy pro hrubý nepoměr mezi plněními. Nelze přitom řešit pouze zjištění hodnot jednotlivých plnění, je třeba přihlédnout např. – zejména – k hospodářskému významu uzavřené smlouvy (viz rozhodnutí 30 Cdo 4665/2009). Hospodářský význam nikoliv samotné koupě, ale závazku žalované ve smlouvě vzít zpět žalobu podanou k Nejvyššímu správnímu soudu, pro žalobce, je obrovský. Pokud by došlo ke zrušení 1. změny ÚP, staly by se stavební pozemky, jak vypověděl starosta obce, opět nestavebními. Takže i když cena 8 milionů Kč za jednu ideální polovinu domu č. p. s pozemky ve S., zatíženého navíc věcným břemenem doživotního bezplatného užívání dvou osob, kdy lze skutečně hovořit o ‚holém vlastnictví’, by sama o sobě byla nepřijatelně vysoká, ve spojení se závazkem žalované vzít zpět žalobu výše uvedenou, kterou navíc nemůže znovu podat, je zcela přijatelná. Žádný rozpor s dobrými mravy tak soud neshledal a nemůže být důvodem neplatnosti kupní smlouvy.

S tím souvisí i hodnocení omylu žalobce v otázce existence či neexistence právních vad převáděné věci. I za situace, kdy dům leží z malé části na obecním pozemku, nejde o skutečnost pro uzavření smlouvy rozhodující (významná je – viz výše – zejména otázka zpětvzetí správní žaloby), proto ani pro omyl není smlouva neplatná. Žalobce nemohl od smlouvy ani platně odstoupit, když nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek – zde soud odkazuje na pasáž pojednávající o hospodářském významu smlouvy.

Závěrem pro úplnost soud dodává pouze hypoteticky, že bylo-li by něco v tomto případu v rozporu s dobrými mravy, bylo by to jednání žalobce, pokud by od počátku neuzavíral kupní smlouvu vážně, měl od počátku úmysl ji zneplatnit, jakmile dosáhne svého cíle – zpětvzetí žaloby na zrušení 1. změny ÚP s vědomím, že jde o nevratný krok. To však nebylo předmětem dokazování v této věci.“

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 334/2014-358, potvrdil podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ani odvolací soud neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla v rozporu s dobrými mravy, resp. se příčila dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák. V tomto směru odvolací soud vyložil, že: „Právní úkon byl učiněn za situace, kdy žalovaná měla důvodné obavy o budoucnost svého nemovitého majetku, kde žijí její rodiče (měla již zkušenosti s povodněmi z roku 2006), o situaci v obci ohledně dodržení podmínek pro zdravé životní prostředí se celá rodina zajímala dlouhodobě, jak vyplývá z účasti matky žalované ve Sdružení Via Magna. Právní úkon byl uzavírán za situace, kdy se žalovaná musela rozhodnout, zda trvat na podané žalobě. Z jejího obsahu vyplývá, že žalovaná měla zejména obavy o svůj nemovitý majetek v důsledku hrozících povodní. O vyřešení celé situace se intenzivně snažil nejen žalobce, ale na žalovanou, respektive její matku se snažil působit i starosta, respektive obec s ohledem na to, že obec se zavázala žalobci ke spolupráci při jejich investicích. V této situaci nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaná po několika jednáních a nabídkách akceptovala nabídku na uzavření kupní smlouvy, kterou by ideální jednu polovinu nemovitosti koupil do svého vlastnictví žalobce. Je třeba zdůraznit, že žádné právní předpisy nestanoví, jakým způsobem musí účastníci sjednat cenu, cena odráží konkrétní situaci v konkrétním místě a čase, v daném případě cena odrážela nejen cenu nemovitosti, ale i okolnosti, za nichž k jejímu uzavření došlo.“ 

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, která přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezila následovně:

„a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012 pro namítaný rozpor s § 37 a s § 39 zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platného občanského zákoníku;

b) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012, kdy kupní cena obsažená v kupní smlouvě evidentně kalkuluje nejen cenu nemovitostí, ale též cenu zpětvzetí žaloby o zrušení změny územního plánu a další složky, aniž jsou zřejmé ceny těchto jednotlivých složek, přičemž kupní smlouva nemůže být právním prostředkem k vypořádání těchto dalších složek;

c) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze v případě podání legitimní žaloby, jejímž sekundárním důsledkem je likvidační poškození třetího subjektu, který není účastníkem tohoto soudního řízení, využít této právní situace k získání neúměrného majetkového prospěchu na úkor tohoto třetího subjektu, jehož by jinak při objektivním běhu událostí nebylo možno dosáhnout;

d) soud se odchýlil při právním posouzení odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2012 od ustálené rozhodovací praxe.“

Dovolatelka primárně argumentuje tím, že předmětná kupní smlouva je podle jejího názoru absolutně neplatná, neboť oba soudy „nereflektovaly při právním posouzení veškeré rozhodné okolnosti existující při uzavření kupní smlouvy, které dovolatelka v dovolání podrobně rozebírá. Sekundárně je pak v dovolání obsažena i právní argumentace týkající naplnění podmínek vedoucích k odstoupení od předmětné smlouvy. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu a podaným žalobám sám vyhověl, případně, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.

V daném případě je zapotřebí postupovat při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 19. února 2012 podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť k uzavření této smlouvy mělo podle zjištění soudů dojít do 31. prosince 2013 (k tomu srov. § 3028 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

Odvolací soud při řešení právní otázky, zda předmětná kupní smlouva uzavřená mezi účastníky (jejímž předmětem byl prodej ideální poloviny předmětných nemovitostí, a podle které měla žalovaná tento spoluvlastnický podíl prodat žalobkyni za kupní cenu ve výši 8.000.000,- Kč, za očekávaného věcně právního zatížení celé nemovitosti věcným břemenem bezúplatného doživotního bydlení ve prospěch rodičů žalované a za podmínky, že žalovaná vezme zpět svůj dříve podaný návrh u Nejvyššího správního soudu za zrušení popsané změny územního plánu obce S. související s investiční záležitostí žalobkyně) se ve smyslu § 39 obč. zák. příčí dobrým mravům, nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž zcela pominul zjistit právně rozhodné skutečnosti i prostřednictvím výslechu druhé účastnice převodní smlouvy – žalované, takže jím zjištěný skutkový stav (jako neúplný) se nemohl stát relevantním z hlediska posouzení, zda tu jsou či nejsou podmínky pro aplikaci § 39 obč. zák.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákou nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Ustanovení § 39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.

Právní úpravou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy dal zákonodárce najevo, že může nastat situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 807/2002, nebo ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku v dobré víře. Je tomu tak z toho důvodu, že i smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle § 39 obč. zák., a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, nebo ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06).

Aplikace § 39 obč. zák. postihující konkrétní právní úkon (smlouvu) absolutní neplatností z důvodu, že se příčí dobrým mravům, pochopitelně předznamenává, že soud v řízení učiní odpovídající skutková zjištění, jež takovou aplikační úvahu – že konkrétní právní jednání (chování) koliduje s dobrými mravy, resp. se příčí dobrým mravům – bude vskutku zakládat. V poměrech odvolacího řízení nebude zapotřebí takové důkazní verifikace jen v tom případě, bude-li mít odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění (z povahy věci) i kdyby byla prokázána, nemohou být podřaditelná pod dikci § 39 obč. zák. jako jednání, které se příčí dobrým mravům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010).

V posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k opakovaně uplatňované žalobní (odvolací) argumentaci poukazující na kolizi uzavřené kupní smlouvy mezi účastnicemi tohoto řízení s dobrými mravy zcela rezignoval na zjištění právně rozhodných skutečností i prostřednictvím výslechu žalované, ačkoliv právě zjištění, proč druhá strana vstupovala do předmětného právního vztahu, resp. jaký byl stimul k tomuto jejímu právnímu jednání, jeví se jako esenciální pro celkové posouzení, zda zjištěné skutečnosti jsou či nejsou podřaditelné pod § 39 obč. zák. z hlediska jednání, které se příčí dobrým mravům.

Obsah spisu totiž naznačuje, že žalobkyně koupí spoluvlastnického podílu, kteroužto formu jí snad měla prvotně navrhnout žalovaná prostřednictvím své matky Ing. V. V., chtěla dosáhnout procesní situace, kdy žalovaná vezme u Nejvyššího správního soudu svůj dříve podaný návrh na zrušení předmětného územního plánu obce S. a nebude již tak (tímto způsobem) brojit proti jejím podnikatelským aktivitám v katastru obce S. Ačkoliv žalovaná v uvedeném návrhu mimo jiné namítala, že „...plánovaná výstavba rodinných domů bude mít za následek neúnosné zatížení území obce lidskou činností, zvýšení výstavby, počtu obyvatel a dopravního provozu...“ a že „v této souvislosti hrozí nárůst hlukové zátěže a znečišťování ovzduší imisemi..“, a poukazovala také (hlavně) na nebezpečí záplav a možné ohrožení jejího nemovitého majetku, z obsahu spisu prozařuje, že žalovaná svým dalším jednáním - s žalobkyní uzavřenou kupní smlouvou - přivodila nemravný důsledek. Totiž ve svůj prospěch těžit z nastanuvší situace, kdy žalobkyně se obávala reálné možnosti negativních (finančních) důsledků plynoucích z případného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (což ostatně zjistil již soud prvního stupně; není přitom rozhodující, zda taková obava měla reálný podklad), a v situaci, kdy žalovaná odmítla návrh žalobkyně stran možnosti finančního zajištění žalované pro případ škodné události na jejím nemovitém majetku (což by bylo ještě zcela legitimním cílem v naznačené situaci), případně nesetrvala na podaném soudním návrhu v otázce řešení zákonnosti předmětného územního plánu, uzavřela s žalobkyní předmětnou kupní smlouvu, jejíž kupní cena de facto měla představovat „úplatu“ za její další soudní procesní nečinnost v předmětné věci vedené u Nejvyššího správního soudu. Tyto okolnosti však mohou zcela zásadně změnit pohled na soulad učiněného právního úkonu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).

Jestliže by totiž tvrzení, které učinila svědkyně a matka žalované Ing. V. V., vyjadřovalo skutečný postoj a stimul žalované k uzavření uvedené převodní smlouvy, tj. že žalobkyně si „koupila budoucnost...hlavně stažení žaloby“ (roz. zpětvzetí návrhu ve shora uvedené soudní správní věci žalovanou), pak by bylo zřejmé, že chování (jednání) žalované při uzavření předmětné převodní smlouvy přivodilo nemravný důsledek. Totiž získání finančního profitu (nepřiměřeně vysoké kupní ceny) pouze a jen v souvislosti s nemravnou licitací těžící ze shora již popsané obavy žalobkyně, kdy kupní cena by via facti představovala jakýsi „poplatek“ či „cenu“ za zpětvzetí předmětného soudního návrhu žalovanou, neboť samotný převod „holého“ spoluvlastnického podílu byl pro žalobkyni (z pohledu nabytí spoluvlastnického práva) zcela bezvýznamný a byl by v podstatě jen sofistikovanou formou k získání předmětného finančního plnění žalovanou.

Jinými slovy řečeno, byla-li by stvrzena verze prezentovaná svědkyní Ing. V. V., která měla v inkriminovaném časovém úseku žalovanou zastupovat, pak by nemravným důsledkem uzavřené kupní smlouvy bylo žalovanou získání značného finančního profitu (získání kupní ceny mnohonásobně převyšující obvyklou kupní cenu), který žalovaná dosáhla (získala) pouze a jen na základě obavy žalobkyně z dalšího vývoje v oblasti územního plánování, jež by mohlo (po)zastavit žalobkyní sledovanou výstavbu rodinných domů v předmětné lokalitě a další investiční činnosti s tím spojené, a navíc v situaci, kdy žalobkyně se vskutku stala pouze „holou spoluvlastnicí“ nemovitostí, neboť v naznačené situaci přistoupila k řešení, kdy předmětné nemovitosti mají být zatíženy věcným břemenem doživotního bezúplatného užívání nemovitosti rodiči žalované; tím by se ovšem sama žalobkyně spolupodílela na vzniku dané situace.

Není přitom rozhodné, zda v daném právním poměru vystupuje žalovaná coby vlastnice nemovitého majetku, která se před uzavřením předmětné kupní smlouvy legitimním způsobem domáhala ochrany svého majetku, práva na životní prostředí atd., a za tím účelem činila různé právní (procesní) kroky proti žalobkyni, která zase představuje podnikatelský subjekt developerského charakteru se značným finančním (majetkovým) zázemím, nýbrž to, zda mezi účastnicemi uzavřená kupní smlouva sledovala (ať již z té které smluvní strany či oběma stranami společně) nemravný cíl, respektive zda přivodila nemravný důsledek, který koliduje s dobrými mravy, je neslučitelný z pohledu morálních či etických zásad naší společnosti a tudíž naplňuje skutkovou podstatu absolutně neplatného právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák., neboť se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud je totiž toho názoru, že dobrým mravům se příčí právní jednání účastníka smlouvy, která sleduje nemravný cíl nebo přivodí nemravný důsledek. Např. v situaci, že hrubý nepoměr vzájemného plnění podle smlouvy o převodu nemovitosti (spoluvlastnického podílu) vznikne tím, že zvýhodněná smluvní strana zneužije obavy druhé smluvní strany z její možné majetkové či jiné ztráty, pokud by takovou smlouvu neuzavřela, a vymíní si či akceptuje finanční plnění, které nepředstavuje pouze kupní cenu obvyklou (tržní), odhadní či tzv. cenu zvláštní obliby, nýbrž je v ní podstatným, resp. převládajícím způsobem obsažen i jakýsi „poplatek“ či „finanční plnění za určité chování“ nebo – oproti předchozí době - za budoucí procesní (právní) pasivitu zvýhodněné smluvní strany, která doposud brojila (ať již přímo či nepřímo) proti zájmům druhé strany, u níž (svým dosavadním chováním) tak vyvolala předmětnou obavu z možných negativních důsledků na její straně, jež se nakonec stala (výrazným) spolurozhodujícím faktorem při uzavření takovéto smlouvy. Nemravný cíl či nemravný důsledek jinak formálně navenek souladného právního jednání účastníků smlouvy ovšem není hoden ochrany a způsobuje absolutní neplatnost takového právního úkonu s právními účinky ex tunc (§ 39 obč. zák.).

Jelikož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) si pro meritorní rozhodnutí nezajistil relevantní skutkový základ, který by posléze poměřoval způsobem naznačeným ve shora připomenuté judikatuře interpretující a aplikující § 39 obč. zák. z pohledu jednání, jež se příčí dobrým mravům, je nasnadě, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (z hlediska správnosti řešení předmětné právní otázky) nemůže obstát. V důsledku toho nemůže přirozeně obstát ani rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 5.000.000,- Kč představující požadavek žalobkyně na vrácení plnění z předmětné kupní smlouvy, která by v dalším řízení mohla být shledána absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák.

Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru