Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 70/2001Usnesení NS ze dne 27.03.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.70.2001.1
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 309/01


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 70/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně F. nemocnice s poliklinikou, proti žalovanému J. S., zastoupenému opatrovnicí L. B., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 6, o zaplacení částky 19.595,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 341/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č. j. 19 Co 217/2000-26, 19 Co 218/2000, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 usneseními č. j. 11 C 341/95-13 ze dne 7. června 1999 a č. j. 11 C 341/95-21 ze dne 6. 3. 2000 zastavil řízení o shora uvedené žalobě, zavázal žalobkyni zaplatit polovinu soudního poplatku a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému se nepřiznává právo na jejich náhradu. Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí o zastavení řízení ve věci samé poukazem na nedostatek pravomoci soudu (§ 7 o. s. ř.) s tím, že o ošetřovném se rozhoduje ve správním řízení, protože zákonem č. 132/1982 Sb. bylo toto rozhodování vyňato z pravomoci soudů a svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní výchova vykonává.

Městský soud v Praze usnesením č. j. 19 Co 217/2000-25 a 19 Co 218/2000 ze dne 31. května 2000 usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení řízení potvrdil, změnil výroky o soudním poplatku a nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ošetřovné je příspěvkem na náklady ústavní péče, který jsou povinni platit rodiče ve výši stanovené příslušným ústavním zařízením spadajícím pod resort ministerstva práce a sociálních věcí nebo ministerstva zdravotnictví. Do novely zákona o rodině provedené zákonem č. 132/1982 Sb. bylo rozhodování o ošetřovném svěřeno soudům. Po účinnosti zmíněné novely, t.j. od 1. 4. 1984 je rozhodování o této dávce svěřeno ústavům, ve kterých se ústavní nebo ochranná výchova vykonává a jedná se tedy o rozhodnutí vydané ve správním řízení. V tomto směru podle odvolacího soudu nepřinesly změnu ani vyhlášky č. 467/1992 Sb. a č. 155/1993 Sb. Tento výklad uzavřel odvolací soud konstatováním, že v posuzovaném případě bylo o ošetřovném rozhodnuto f. nemocnicí s poliklinikou rozhodnutím, které je po materiální materiální stránce vykonatelné a je exekučním titulem. Plnění z něho se může žalobkyně domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí, nikoliv žalobou v nalézacím řízení, k němuž není dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a důvod uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem obou soudů, že v dané věci není ve smyslu § 7 o. s. ř. dána pravomoc soudu. Poukazuje na historii právní úpravy vymáhání tzv. ošetřovného, jak vyplývala z původního znění zákona o rodině a dalších podzákonných norem (vyhl. č. 42/1966 Sb., vyhl. č. 124/1967 Sb.) a jak se postupem doby, po roce 1982 a zejména po 1. 1. 1992, podle jejího názoru změnila. Podle žalobkyně zdravotnická zařízení nemají od 1. 1. 1992 oprávnění rozhodovat o pohledávkách ošetřovného a od 15. 10. 1992 ani o příplatku na zaopatření. Z toho pak dovozuje, že pokud by měl obstát názor obou soudů, bylo by nutno dovodit, že momentálně již řadu let existují věci, jejichž projednávání nespadá do pravomoci soudů, ale současně zde není žádným právním předpisem stanoven orgán, který by řešil spory ohledně těchto věcí, což by se fakticky rovnalo odmítnutí spravedlnosti v dané problematice. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud všechna uvedená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, který je podle § 10a o. s. ř. soudem dovolacím, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „o. s. ř." znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno žalobkyní, tedy účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení zmocněnou zaměstnankyní s právnickým vzděláním podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle ust. § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř., protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení pro nedostatek pravomoci soudu.

V projednávaném případě došlo k zastavení řízení usnesením soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 7 a § 104 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení byl toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil pro nedostatek podmínky občanského soudního řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že „v posuzovaném případě bylo o ošetřovném rozhodnuto f. nemocnicí s poliklinikou, jde o rozhodnutí, které je i po materiální stránce vykonatelné, tedy exekučním titulem, a plnění z něho se proto žalobkyně může domáhat pouze cestou výkonu rozhodnutí".

Odvolací soud tudíž v daném případě postupoval podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, ža bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno tímto orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Vydané rozhodnutí tu ve svém obsahu poukazovalo na vyhl. č. 467/1992 Sb. (jak to bylo uvedeno již v žalobě uvedené nemocnice z 19. 9. 1995), která ve svém § 7 obsahovala také právní úpravu „Zaopatření ve zvláštních dětských zařízeních" a ve svém § 13 povinnosti zdravotnického zařízení při poskytování zdravotnické péče za úhradu. Toto rozhodnutí (výměr) nemělo tedy povahu takového rozhodnutí, jež by bylo zjevně rozhodnutím, k němuž by nebylo nutno přihlížet (např. rozhodnutím zcela nepříslušného orgánu). Také přezkoumávání správnosti takového rozhodnutí tu soudu v tomto řízení podle třetí části občanského soudního řádu (§ 79 a násl. - „Řízení v prvním stupni") nenáleželo.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (viz § 159 odst. 3 o. s. ř.) je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i správní orgán ve správním řízení. Zjistí-li soud, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto, řízení zastaví (§ 104 odst.1, odst. 2 o. s. ř.).

Vzhledem k uvedeným okolnostem nedospěl dovolací soud k závěru, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jak to uplatňovala žalobkyně v dovolání, a že by tu tedy byl dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Protože nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1, odst. 4 o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, věty první, o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, věty první a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2001

JUDr. Juraj Malik, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru