Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 672/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.672.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 672/2020-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce města Trutnov, se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 150 633 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 348/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 55 Co 355/2017-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 10 C 348/2015-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150 633 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 13 219 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 150 633 Kč zamítl (výrok I), a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 163 852 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů Policie ČR, který spatřoval v tom, že tyto orgány oznamovaly Městskému úřadu Trutnov dopravní přestupky (v případech podezření na ovlivnění řidiče jinou návykovou látku než alkoholem) na základě orientačního vyšetření odběrem slin, aniž by pořídily toxikologické vyšetření, jež byly povinny obstarat. Žalovaná částka představovala náklady vynaložené žalobcem na jím následně objednaná a zaplacená toxikologická vyšetření v období od dubna 2014 do listopadu 2014.

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadl žalobce včasným dovoláním, v němž navrhoval jeho změnu a uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 150 633 Kč.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasila se závěry obsaženými v napadeném rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).

Rovněž Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, potvrdil, že „… § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne… Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř.

Těmto požadavkům žalobce nedostál, neboť v úvodu dovolání pouze citoval část ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] žalobce nespecifikoval. Z obsahu dovolání není patrná ani otázka, kterou by měl dovolací soud v posuzované věci posoudit jinak (než dosud činil), neboť žalobce se v dovolání vůči žádné konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu nevymezil. Žalobce pouze prezentoval nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu a právně argumentoval ve prospěch názoru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů Policie ČR. K relevantní judikatuře Nejvyššího soudu se však konkrétně nevyjádřil. Avizoval-li žalobce v úvodu řešení jedné otázky (byť ji nekonkretizoval), lze též zdůraznit, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). Odkazoval-li dovolatel na svá předchozí podání ve věci založená ve spisu, pak k nim nemohl dovolací soud podle § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet.

Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru