Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 670/2013Rozsudek NS ze dne 27.03.2013

HeslaNeplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.670.2013.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 670/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Kosem, MSc., advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 6, proti žalované EXPRES TEAM s. r. o., se sídlem v Brně, Zaoralova 2058/5, identifikační číslo osoby 25566075, zastoupené Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 15/9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 178/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. října 2012, č.j. 18 Co 503/2012-204, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Kosa, MSc., advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 6.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 2012, č.j. 6 C 178/2010-177, zamítl návrh na určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem budovy, způsob využití objektu k bydlení, pozemku - stavební parcely, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří a pozemku - pozemkové parcely, druh pozemku zahrada, vše zapsané v k.ú. S., obec P., část obce S.“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování bylo zjištěno, že v důsledku neuhrazených závazků žalobce Okresní soud v Pardubicích nařídil dne 23. ledna 2008 exekuci na majetek žalobce, soudní exekutor vydal následně dne 25. srpna 2008 exekuční příkaz k prodeji nemovitosti. Žalobce si s nastalou situací nevěděl rady a tak využil nabídky na oddlužení od společnosti SPOLEČNOSTI IHNED s.r.o., která žalobci nabídla půjčku ve výši 200.000,- Kč. Žalobce sice dlužil pouze částku ve výši 88.000,- Kč, nicméně označená společnost ho přesvědčila k řešení, že za žalobce uhradí jeho dluh a zbylé prostředky ve výši 112.000,- Kč poskytne žalobci za účelem, aby si žalobce založil účet stavebního spoření, z něhož měl následně čerpat úvěr za účelem vrácení půjčky. K zajištění své pohledávky požadovala tato společnost převedení vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobce do svého vlastnictví. Mělo se jednat pouze o zajišťovací převod, když žalobce měl s předmětnou společností uzavřít také smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Žalobce tak měl uhradit půjčenou částku a tím splatit kupní cenu v rámci (slibovaného) budoucího převodu vlastnického práva zpět na žalobce. Žalobci byl předložen návrh kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí kupní, který žalobce podepsal a předal zástupci společnosti SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o. Tyto smlouvy však již žalobce neobdržel. Předmětná společnost následně vyplatila exekuční závazky žalobce ve výši 88.000,- Kč, poté podala návrh na vklad vlastnického práva v její prospěch a následně převedla nemovitosti na společnost TERBRIX s. r. o., a to kupní smlouvou ze dne 5. května 2010 s právními účinky vkladu práva ke dni 10. května 2010. Společnost TERBRIX s. r. o. následně převedla téhož dne, kdy uzavřela kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, jako kupující předmětné nemovitosti na žalovanou, a to kupní smlouvou ze dne 5. května 2010. Žalobce částku přesahující jeho závazky, tj. 122.000,- Kč nikdy neobdržel. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Kupní smlouva ze dne 10. července 2009 byla shledána platným právním úkonem, neboť k jejímu uzavření došlo na základě prohlášení, jež bylo projeveno písemnou formou žalované na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy, přičemž vůči nepřítomnému navrhovateli (žalované) bylo přijetí návrhu účinné od okamžiku, kdy jí došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu (žalobcem). Námitku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené v době, kdy povinný nesměl po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem, neshledal soud prvního stupně opodstatněnou. Uvedl, že právní účinky vkladu kupní smlouvy, kterou žalobce uzavřel, vznikly ke dni 8. října 2009. Vzhledem k tomu, že vymáhaná pohledávka, jakož i náklady exekuce byly dne 28. srpna 2009 v plné výši vymoženy, byl exekuční příkaz ze dne 25. srpna 2008 zrušen. V době, kdy se kupující společnost SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o. stala vlastníkem převáděných nemovitostí, bylo exekuční řízení skončeno a omezení vlastnického práva a povinnosti nenakládat s majetkem již v té době nebyla. K námitce neplatnosti právního úkonu z důvodu toho, že svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce si předmětnou kupní smlouvu přečetl, k jejímu obsahu neměl výhrady a s částkou 200.000,- Kč souhlasil, když v řízení potvrdil, že „to chtěl mít z krku“. Jestliže pak žalobce ve svém závěrečném návrhu namítal, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, s tímto tvrzením přišel až po ukončení dokazování a po koncentraci řízení a proto soud prvního stupně k této námitce nepřihlédl. Nakonec uzavřel, že provedenými důkazy neměl zjištěno, že by žalobce uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva či smlouvu o smlouvě budoucí kupní.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že: “se určuje, že žalobce je vlastníkem budovy objektu bydlení v části obce S., a pozemkové parcely - zahrady, vše v k.ú. S., obec P.“ (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právními závěry. Za nesprávný považoval názor soudu prvního stupně, že lze předmětnou kupní smlouvu považovat za platnou. Již v žalobě a dále v průběhu řízení žalobce poskytl tvrzení, že smlouvu považuje za neplatnou, neboť má znaky smlouvy lichevní, proto není správný názor soudu prvního stupně, že šlo o tvrzení učiněná až po nastalé koncentraci. Na podkladě zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva mezi žalobcem a společností SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o. je učebnicovým příkladem smlouvy lichevní, když ji žalobce uzavíral za stavu tísně způsobeného nařízenou exekucí a nabyvatel zjevně zneužil nezkušenosti převodce v nastalé situaci vedené tím, aby se žalobce zbavil exekuce, což vyjádřil slovy „mít to z krku“. Není možné opomenout ani hrubý nepoměr spočívající v tom, že v krátké době po zápisu vkladu práva dle předmětné kupní smlouvy nabyvatelka převedla předmětné nemovitosti za kupní cenu 600.000,- Kč na společnost TERBRIX s. r. o., a ta je dále převedla ještě v průběhu řízení o povolení vkladu na žalovanou za kupní cenu 1.800.000,- Kč, aniž by došlo k jakékoliv změně jejich technického stavu oproti stavu ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 10. července 2009. Jsou tak naplněny jak objektivní, tak i subjektivní znaky lichevní smlouvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo vedeno alespoň nepřímým úmyslem (o nařízené exekuci na majetek žalobce nabyvatelka věděla nebo musela vědět alespoň z výpisu z katastru nemovitostí). Odvolací soud uzavřel, že je-li kupní smlouva ze dne 10. července 2009 absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., v jejím důsledku je neplatný každý další převod předmětných nemovitostí, když na jiného nelze převést právo, které převodce neměl. Navíc ještě dodal, že nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal neplatnost předmětné smlouvy pro její nedovolenost, tedy rozpor s § 44 odst. 7 exekučního řádu účinným v této době, když tento závěr neobstojí v konfrontaci s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ve věci sp. zn. 29 Cdo 1070/2006, který neplatnost se zákonem shledává bez ohledu na to, zda účinky zákazu nakládání povinného s nemovitostmi pominuly dříve, než nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem dle této smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětnou kupní smlouvu nelze považovat za smlouvu lichevní, neboť žalobce měl vůli ji uzavřít, k jejímu uzavření jej nic nenutilo, sám oslovil společnost SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o., která mu návrh předložila u něj doma a nic mu nebránilo po přečtení její uzavření odmítnout. Nelze spatřovat donucení na straně žalobce ani v tom, jak ve své výpovědi uvedl, že chtěl „mít celou věc z krku“, když tento postoj spíše hovoří o jeho špatném přístupu k řešení své pohledávky s očekáváním, že vše bude za něj vyřešeno. Odvolací soud se nevypořádal ani s faktem, že ceny v případě převodu nemovitostí nejsou regulovány cenovými předpisy, tudíž je zcela na vůli stran, za jakých podmínek si smlouvu sjednají. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 1776/2007. Žalovaná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že tíseň žalobce měla být způsobena tím, že na něj byla vedena exekuce. Nejednalo se totiž o nějakou bezprostřední událost před uzavřením smlouvy, usnesení o exekuci bylo žalobci doručeno již 1. září 2008 a kupní smlouvu uzavíral 10. července 2009, tedy skoro rok poté, co se dozvěděl o exekučním řízení. V těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že z obsahu dovolání není zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje existenci vady řízení; toto své tvrzení nijak nerozvádí. Ohledně druhého dovolacího důvodu, tedy nesprávného právního posouzení věci, žalobce uvádí, že se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který neučinil svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy coby smlouvy lichevní pouze na základě konstatování o nepřiměřeně nízké kupní ceně. Z hlediska existence stavu tísně je podle žalobce zcela irelevantní, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, neboť z hlediska posuzování stavu tísně má tato v případě exekučního řízení vzestupnou tendenci, protože čím více se řízení přibližuje k předpokládané dražbě, tím je tíseň povinného citelnější a z logiky věci tedy nelze stav tísně v tomto případě časově ohraničit, jak dovozuje dovolatelka. Není rovněž pravdivé tvrzení dovolatelky, že se žalobce sám obrátil na společnost SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o., pokud od počátku uvádí, že v okamžiku, kdy proti němu bylo zahájeno exekuční řízení, se stal adresátem celé řady nabídek na tzv. oddlužení a „pomoc v exekuci“. Žalobce je přesvědčen, že do značné míry zde byly naplněny i další zmiňované subjektivní znaky, a to zejména jeho nezkušenost, protože s podobnou situací nikdy nesetkal a spoléhal na poctivé jednání svého smluvního protějšku.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že tuto věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dále konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu věci bylo prokázáno, že na majetek žalobce byla v důsledku jeho neuhrazených závazků nařízena exekuce. Žalobce využil nabídky na oddlužení od společnosti SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o., která mu nabídla půjčku ve výši 200.000,- Kč. Přestože dlužil pouze částku ve výši 88.000,- Kč, označená společnost ho přesvědčila, že za žalobce uhradí jeho dluh a zbylé prostředky ve výši 112.000,- Kč poskytne žalobci za účelem, aby si založil účet stavebního spoření, z něhož měl následně čerpat úvěr, ze kterého měl předmětné společnosti splatit půjčenou částku. Jako zajištění své pohledávky požadovala tato společnost převedení vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Mělo se jednat pouze o zajišťovací převod, když žalobce měl s předmětnou společností uzavřít také smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Předmětná společnost vyplatila exekuční závazky žalobce ve výši 88.000,- Kč, poté podala návrh na vklad vlastnického práva v její prospěch a následně převedla nemovitosti na společnost TERBRIX s. r. o, a to za kupní cenu 600.000,- Kč. Společnost TERBRIX s. r. o. následně převedla téhož dne, kdy uzavřela kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, jako kupující předmětné nemovitosti na žalovanou. Kupní cena v tomto případě činila 1.800.000,- Kč. Žalobce částku přesahující jeho závazky, tj. 122.000,- Kč nikdy neobdržel.

Jakkoliv institut tzv. lichevní smlouvy platné občanské právo neupravuje, současná judikatura dovolacího soudu, též s přihlédnutím k trestnému činu lichvy podle § 253 tr. zák., resp. v současné době přečinu lichvy podle § 218 zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník), účinného od 1. ledna 2010, jakož i s přihlédnutím k dobové explicitní úpravě lichevní smlouvy ve smyslu § 879 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále již „o. z. o.“), zaujímá právní názor, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru; takové smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde tedy v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, který je - stejně jako další zde jeho citovaná rozhodnutí - pro veřejnost k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Skutková podstata přečinu lichvy je obsažena v ustanovení § 218 odst. 1 tr. zák. a zakládá trestně právní odpovědnost při jednání toho, „kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede“. Zatímco okolnost spáchání přečinu lichvy postihuje takto učiněný právní úkon (např. smlouvu o převodu nemovitostí) ve smyslu § 39 obč. zák. absolutní neplatností pro rozpor se zákonem, kdy úvaha o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy je z povahy věci vyloučena, v případě, kdy naopak podmínky trestně právní odpovědnosti v souvislosti s jednáním osoby při uzavření např. převodní smlouvy lichevního charakteru osvědčeny nebudou, je nezbytné se otázkou neplatnosti takové smlouvy (ať již k námitce toho které účastníka anebo z moci úřední, pokud z obsahu spisu vyplývají skutečnosti tendující k takové aplikační úvaze) důsledně zabývat, a to z pohledu korektivu dobrých mravů. Přitom to, o jaký rozsah posuzování právně významných skutečností by se v takovém případě mělo jednat, rámcově zprostředkovává právě shora citovaný judikát Nejvyššího soudu, jakož i právně významné skutečnosti předvídané v hypotéze ustanovení § 218 odst. 1 tr. zák. (přečin lichvy) či (zde již z pohledu historických souvislostí a analogického náhledu) normativní konstrukce tzv. lichevní smlouvy obsažená v ustanovení § 879 odst. 4 o. z. o., který stanovil, že „Smlouva, která se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest nicotná. Nicotné jsou zejména tyto smlouvy... 4. jestli někdo lehkomyslnost, tíseň, slabost rozumu, nezkušenost nebo vzrušení mysli někoho jiného vykořisťuje tím, že dá sobě nebo třetímu za plnění slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota jest v nápadném nepoměru k hodnotě plnění.“

S přihlédnutím k těmto normativním úpravám postihujícím lichevní jednání, je možno vymezit okruh znaků spoluurčujících (identifikujících) tzv. lichevní smlouvu, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitému majetku a za jejíž subjekty lze jednak označit osobu profitující z lichevního jednání, a dále osobu, která z určitého subjektivního důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Jde přitom o jednání, které pro okolnosti případu a zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již vskutku překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.

Z pohledu objektivní stránky esenciálním předpokladem nezbytným pro zkoumání tzv. lichevní smlouvy je především existence (danost) smlouvy, jejímž předmětem je majetkové plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém (podstatně nápadném) nepoměru. Z povahy věci vyplývá, že popsané znaky (objektivně) nenaplňuje a z takového případného verifikačního přezkumu je tudíž bez dalšího vyloučena darovací smlouva, a to pro její bezúplatnost a dobrovolnost plnění. To, o jaký nepoměr mezi poskytnutým plněním a hodnotou vzájemného plnění v případě lichevní smlouvy půjde, budou spoluurčovat jedinečné okolnosti posuzovaného případu. Nelze přitom z věci již pravomocně rozsouzené, která byla posléze publikována s právní větou obsahující právní úvahu takto vyřešeného problému, automaticky dovozovat dosah právního posouzení na všechny případy obdobného druhu, aniž by bylo pečlivě přihlédnuto ke všem jedinečným skutkovým okolnostem konkrétního posuzovaného případu, které v tom kterém rozsahu mohou takto sledované analogické judikatorní využití i vyloučit. Přesto se soud zabývající se otázkou právních důsledků tzv. lichevní smlouvy bez znalosti relevantní judikatury neobejde, neboť mu její znalost (v soudní praxi ustálené právní názory) slouží jako určitý informační a argumentační prostředek, který nepochybně usnadňuje jeho další postup při vyhledávání, interpretaci a následné aplikaci relevantní právní úpravy. Především je třeba mít ale stále na paměti, že v civilním řízení lze platnost tzv. lichevní smlouvy posuzovat výhradně z pohledu dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák, které patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, a že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ve vazbě na § 39 obč. zák., přísluší přijmout soudu po pečlivém zvážení všech rozhodných okolností případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005). Jako informační judikatorní analogon lze přitom z vyložených důvodů využít závěry jak trestní, tak i civilní judikatury.

K otázce sledovaného hrubého nepoměru plnění lze rovněž analogicky využít i početnou civilní judikaturu vztahující např. k institutu smluvní pokuty, úroků z prodlení atd. Tak např. v rozsudku ze dne 23. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007, Nejvyšší soud mj. zdůraznil, že aby se právní úkon příčil dobrým mravům podle § 39 obč. zák., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít ohled na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Dovolací soud ve svých rozhodnutích také již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze dne 26. ledna 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 1/2000, pod č. 6/2000). Současně ale také zdůraznil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu, neboť závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze jen velmi obtížně zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované, věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004). V rozsudku ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, Nejvyšší soud zase dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. V rozsudku ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Byla-li půjčka poskytnuta na jediný den a smluvený úrok činil 10% půjčené částky, je ujednání o takto vysokém úroku, jednáním hrubě porušujícím dobré mravy, tedy neplatné dle § 39 obč. zák. Při řešení otázky hrubého nepoměru ve vzájemném plnění lze využít i judikované závěry Ústavního soudu. Orgán ochrany ústavnosti předně v mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1090/08, in ASPI). Ve věci sp. zn. I. ÚS 523/07 pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima „každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07).

V již zmíněném rozsudku dovolacího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, byl také učiněn odkaz na institut tzv. náhrady při zkrácení přes polovici. Ten byl v obecném zákoníku občanském normativně vymezen v jeho ustanovení § 934. Stanovil, že „Jestliže při dvoustranně zavazujících jednáních jedna strana neobdržela od druhé strany na obecné ceně ani polovinu toho, co jí dala, dává zákon poškozené straně právo žádati zrušení a uvedení do předešlého stavu. Druhé straně přísluší však právo jednání zachovati v platnosti tím, že je ochotna nahraditi úbytek až do výše obecné hodnoty. Nepoměr hodnoty posuzuje se podle doby, kdy bylo jednání smluveno.“ Navazující ustanovení § 935 o. z. o. však popsané právní důsledky smluvním stranám umožňovalo vyloučit, jestliže se někdo tohoto právního prostředku zřekl, anebo prohlásil, že věc přejímá ze zvláštní obliby za mimořádnou cenu, nebo jestliže souhlasil s nepřiměřenou cenou, ačkoliv mu pravá cena byla známa, dále jestliže z poměru (dotčených) osob bylo možno mít za to, že chtěly uzavřít smlouvu smíšenou úplatnou a bezplatnou, anebo jestliže věc byla prodána v soudní dražbě. Tehdejší judikatura k pojmu „nápadného nepoměru“ hodnot plnění judikovala, že jde o pojem relativní a že tento znak lze spatřit všude tam, kde rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konkrétními poměry ospravedlněné hodnotě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. října 1925, sp. zn. Zm 295/25). K této normativní retrospektivě možno nyní z aktuální judikatury připojit v soudní praxi ještě jeden konstantně sdílený právní závěr, a to, že při řešení otázky, zda smlouva o půjčce (včetně jejího vedlejšího ujednání týkající se smluvní pokuty) je absolutně neplatná podle § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. z důvodu, že jde o tzv. lichevní smlouvu, je třeba mít na zřeteli, že při posuzování souladnosti uvedených právních úkonů s občanskoprávními předpisy nemůže být zmíněná přezkumná činnost nalézacího soudu vytěsněna např. tím, že účastníci takovou protiprávnost - v rámci formulované preventivní kautely odkazující na princip smluvní autonomie - vyloučí v samotné smlouvě. I v takovém případě, vedle vlastního obsahu závazku vyjádřeného ve smlouvě, je totiž třeba důsledně zkoumat okolnosti, za kterých došlo mezi účastníky k uzavření uvedeného závazku, tedy mj. i posoudit, zda ze smlouvy povinná smluvní strana nepřistupovala k jejímu uzavření v nezkušenosti, tísni, rozumové slabosti nebo za rozrušení, tzn. za skutkové situace, která může mít zásadní význam pro právní posouzení věci [usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 10 Co 646/2004 , in ASPI).

Z vyloženého lze shrnout, že objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo - společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny.

Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu § 218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.

Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu vycházel i odvolací soud a správně dovodil, že předmětná kupní smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť se jedná o smlouvu lichevní. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatelky v tomto směru řádně vypořádal již v odvolacím řízení, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovodil-li odvolací soud absolutní neplatnost převodní smlouvy i pro rozpor s § 44 odst. 7 ex. ř. v tehdy platném znění, šlo o právně kvalifikační závěr, který vycházel z judikatury dovolacího soudu, na kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval. Ta ovšem - v důsledku rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu - byla prostřednictvím rozsudku ze dne 9. března 2011, č.j. 31 Cdo 4545/2008, překonána. Velký senát Nejvyššího soudu totiž v označeném rozhodnutí vyložil a odůvodnil právní názor, že je-li zastavena exekuce, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2009, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. Tato judikatorní změna ovšem v poměrech tohoto posuzovaného případu nemohla nic změnit na shora odvolacím soudem správně konstatované absolutní neplatnosti kupní smlouvy.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř).

Žalobce má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná ve smyslu § 18 odst. 1 cit. vyhl. jednou na polovinu na částku 10.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH (2.163,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. března 2013

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru