Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 627/2005Usnesení NS ze dne 22.03.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.627.2005.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 písm....

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 627/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) P. H., b) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. I. H., 2) Ing. L. H., oběma zastoupeným advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené

u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 148/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č. j. 22 Co 257/2004,

22 Co 258/2004-116, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 25.9.2003, č.j. 4 C 148/2001-85, opraveným usnesením ze dne 26.4.2004, č.j. 4 C 148/2001-105, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky „každý ze dvou šestin domu čp. 92, parcely č. 105 – stavební a parcely

č. 105/36 – zahrady, zapsaných na LV č. 84 pro obec M., katastrální území M., u Katastrálního úřadu P.“, a uložil žalovaným, „každému z jedné poloviny“, zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 18.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí se účastníci řízení stali děděním, a to podle závěti pořízené dne 20.9.1988 M. H., zemřelou dne 29.8.2000.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.9.2004, č. j. 22 Co 257/2004, 22 Co 258/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 12.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že odvolací soud i soud prvního stupně posuzovaly „allografní závěť zůstavitelky paní M. H. v rozporu s hmotným právem“, když „bylo prokázáno, že závěť nebyla učiněna

za přítomnosti dvou svědků, před nimiž byl učiněn přednes zůstavitelky o její pravé poslední vůli“; že „po formální stránce je závěť neplatná, neboť z jejího písemného obsahu nevyplývá, že ji zůstavitelka vědomě učinila přede dvěma svědky zároveň přítomnými“ a že soudy nepřihlédly k jejich námitkám, že „svědecká výpověď svědka P. Č. je zcela nevěrohodná“. Dále namítají, že jim postupem soudu prvního

i druhého stupně byla opakovaně odňata možnost jednat před soudem, když soudy odmítly vyhovět jejich žádosti na odročení jednání. Navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaní namítají, že odvolací soud posuzoval „allografní závěť zůstavitelky paní M. H. v rozporu s hmotným právem“, když „bylo prokázáno, že závěť nebyla učiněna za přítomnosti dvou svědků, před nimiž byl učiněn přednes zůstavitelky o její pravé poslední vůli“; že „po formální stránce je závěť neplatná, neboť z jejího písemného obsahu nevyplývá, že ji zůstavitelka vědomě učinila přede dvěma svědky zároveň přítomnými“ a že soudy nepřihlédly k jejich námitkám, že „svědecká výpověď svědka P. Č. je zcela nevěrohodná“.

I když žalovaní v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaných pro posouzení věci významné. Žalovaní tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaní dále namítají, že jim postupem soudu prvního i druhého stupně byla opakovaně odňata možnost jednat před soudem, když soudy odmítly vyhovět jejich žádosti na odročení jednání.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru