Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 626/2013Rozsudek NS ze dne 27.03.2013

HeslaSmír
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.626.2013.1
Dotčené předpisy

§ 99 odst. 3 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1780/13 ze dne 10.09.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 626/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně EB, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, identifikační číslo osoby 47216654, zastoupené JUDr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/100, proti žalovaným 1) JUDr. L. B., a 2) JUDr. I. B., zastoupeným Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 110/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č.j. 21 Co 155/2012-130, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.591,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Damborského, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2011, č.j. 26 C 110/2010-28, zamítl žalobu na zrušení usnesení, kterým byl schválen smír mezi účastníky ohledně určení vlastnického práva ke třem bytovým jednotkám, určení vlastnictví na společných částech domu a určení spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům, tj. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro obec P. a katastrální území V. (dále též „bytové jednotky“). „Soud nečinil zjištění směrem k tomu, zda jsou kupní smlouvy o prodeji bytových jednotek ze dne 21. 1. 2003 platné či neplatné, neboť pokud tyto smlouvy jsou platné, pak se žalovaní stali vlastníky bytových jednotek účinností k vkladu těchto bytových jednotek do katastru nemovitostí. Pokud tyto kupní smlouvy platné nejsou…žalovaní se stali vlastníky těchto bytových (jednotek) na základě soudem schváleného smíru a to dne 18. 4. 2008, kdy nabylo právní moci usnesení o schválení smíru….Soud nepovažuje soudem schválený smír…za neplatný pro rozpor s hmotným právem, neboť účastníci ho učinili svobodně, jasně, určitě a srozumitelně…Povaha věci připouští, aby účastníci uzavřeli smír ohledně vlastnictví k věci. Není tedy důvod, aby nyní soud zrušil schválený smír pro rozpor se zákon (zákonem), neboť takový rozpor zde není.“

K odvolání žalovaných byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 7. června 2011, č.j. 21 Co 125/2011-62, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto kasačním rozhodnutí vyložil, že právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Zda navržený smír není v rozporu s právními předpisy, je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ ve hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (uvedených zejména v § 37-39 obč. zák.) neplatná, b) příčí se kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. Podle odvolacího soudu je nerozhodné, zda jsou sporné kupní smlouvy platné či nikoliv, je však třeba přisvědčit odvolateli, že platností či neplatností soudem schváleného smíru pro rozpor s hmotným právem z důvodů v žalobě tvrzených, se soud prvního stupně nezabýval.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. prosince 2011, č.j. 26 C 110/2010-106, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení usnesení téhož soudu ze dne 28. února 2008, č. j. 23 C 257/2004-286, kterým byl schválen smír uzavřený mezi účastníky ohledně určení vlastnictví ke specifikovaným bytovým jednotkám. Po provedeném řízení uzavřel, že „nepovažuje soudem schválený smír uzavřený účastníky dne 28. 2. 2008 za neplatný pro rozpor s hmotným právem, neboť ho učinili svobodně, jasně a určitě a srozumitelně tak, jak vyžaduje ustanovení § 37 obč. zákoníku. Tato jejich vůle vyplývá ze samotným (samotných) kupních smluv, kterou stvrdili uzavřením inomonátní (inominátní) smlouvy ze dne 9. 1. 2008. Povaha věci připouští, aby účastníci uzavřeli smír ohledně vlastnictví k věci. Není tedy důvod, aby nyní soud zrušil schválený smír pro rozpor se zákonem, neboť takový rozpor zde není.“

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v nákladovém výroku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětný soudní smír není v rozporu s hmotným právem. Otázka neplatnosti převodních smluv nebyla významná pro posouzení neplatnosti smíru, který účastníci ve věci vlastnictví specifikovaných bytových jednotek uzavřeli. Vyložil dále, že „Případné vyhovění žalobě by bylo bez efektivních právních účinků proto, že neplatnost právního úkonu, jenž byl předmětem smíru, nemůže být účastníkům již na újmu (vlastnictví žalovaných, zapsané v katastru nemovitostí, by nadále zůstalo nedotčeno). V posuzované věci zde chybí právní zájem na soudní ochraně, který tvoří bezpodmínečný předpoklad jakékoliv žaloby jakožto projevu uplatnění základního občanského práva na soudní ochranu (srovnej viz Občanský soudní řád, I. díl 1985, JUDr. Vlastimil Handl, JUDr. Josef Rubeš a kol., str. 465).“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska obsahu) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že „základní nesprávnost napadeného rozsudku spočívá v tomto - obsah napadeného smíru je ve své podstatné části následující: »Určuje se, že vlastníci bytové jednotky č. … jsou na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003 žalovaní«; z toho pak jednoznačně vyplývá vůle účastníků deklarovat, že předmětná smlouvy (smlouva) o prodeji bytové jednotky je platnou a právě z toho důvodu jsou žalovaní jejími vlastníky; naopak tento projev vůle jednoznačně vylučuje, že by účastníci uzavřením smíru zamýšleli smír učinit novým titulem pro nabytí dotčených nemovitostí; - nemůže se tedy jednat o jakési narovnání v tom směru, že by se účastníci dohodli, že i tehdy, budou-li Kupní smlouvy neplatné, přesto jsou vlastníky žalovaní. Předmětný smír je tedy úkonem, kterým se prohlašuje určitý úkon za platný, ačkoliv ve skutečnosti platný není. Takový právní úkon je neplatný pro rozpor s hmotným právem právě proto, že je lživý, že nazývá platným něco, co je neplatné; právní řád nepřipouští možnost konvalidace neplatnosti právního úkonu; nelze tedy platně sjednat, že platnou je smlouva, která je ve skutečnosti neplatnou; takové ujednání je v rozporu se zákonem.“ Dovolatelka za právní otázky zásadního významu považuje, zda:

„Je v rozporu či v souladu s hmotným právem smír, kterým účastníci sjednávají, že určitý právní úkon je platný, ačkoliv ve skutečnosti platný není?

Je v rozporu či v souladu s hmotným právem smír, kterým účastníci sjednávají, že na určitý právní úkon je jako nabývací titul platný a že na základě něho jeden z účastníků nabyl určitou věc, ačkoliv ve skutečnosti platný není?

Pokud je odměna za zprostředkování (či jinou obdobnou činnost) sjednána ve smlouvě ve výši, která je nemravná, má se dotčené ujednání posoudit ve smyslu § 41 občanského zákoníku: a) buď jako celé neplatné, b) anebo jako neplatné jen v části, ve které je sjednaná výše odměny již nemravná?“ Dovolatelka konečně zpochybňuje právní názor odvolacího soudu o tom, že žalobkyni „chybí právní zájem na soudní ochraně“, jak byl vyjádřen na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) se naopak ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu, jehož odůvodnění je podle jejich názoru vyčerpávající a přesvědčivé. Poukazují na znění inominátní dohody ze dne 9. ledna 2008, konkrétně na čl. 2, ve kterém strany prohlašují, že chtějí odstranit mezi nimi předmětné sporné právní vztahy. Ztotožňují se také se závěrem odvolacího soudu, že „případné vyhovění žalobě by bylo bez efektivních právních účinků…“, neboť kdyby došlo ke zrušení soudního smíru, Obvodní soud pro Prahu 2 by musel původní žalobu zamítnout, neboť sporné body, doposud neřešené soudem, předcházející uzavření soudního smíru, byly stranami zcela vyčerpávajícím způsobem vyjasněny v inominátní dohodě ve prospěch žalovaných. Žalovaní proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, a pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, aby je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž právní otázka uzavření soudního smíru ve věci určení vlastnictví k nemovitému majetku s odkazem na převodní smlouvu, která uvedeným smírem je označena jako platný nabývací titul, dosud dovolacím soudem řešena nebyla, je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) [toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] přípustné, leč není (jak bude rozvedeno níže) důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka u soudu prvního stupně podala žalobu, jíž se domáhala zrušení již shora označeného usnesení téhož soudu, jímž byl mezi účastníky schválen (rovněž již shora vyloženého obsahu) smír deklarující věcně právní vztah žalovaných k předmětným bytovým jednotkám. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (ve stručnosti shrnuto), že zde nebyly naplněny podmínky pro zrušení tohoto smíru, neboť uzavřený smír nebyl shledán podle hmotného práva neplatným. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu vycházel z posuzování podmínek pro zrušení předmětného soudního smíru, a to ve světle judikatury Nejvyššího soudu (in concreto čerpal z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna. 2007, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2007). Z napadeného rozhodnutí přitom nelze vyvodit, že by odvolací soud při posuzování, zda uvedený smír je či není podle hmotného práva neplatný, pochybil. K uzavření tohoto soudního smíru došlo ve sporu o určení vlastnictví ke třem bytovým jednotkám. Povaha věci přitom umožňovala takový smír (jenž by deklaroval předmětný věcně právní vztah nyní žalovaných k označeným bytovým jednotkám) uzavřít, byť do meritorních výroků byla zcela nepatřičně převzata nadbytečná, (obsahově) nesourodá a do jisté míry (bez použité interpretace celého textu) matoucí (zde především ve smyslu rozlišování mezi tzv. vkladovým principem a soudním rozhodnutím představujícím tzv. záznamovou listinu) formulace, že žalovaní jsou vlastníky označených bytových jednotek „na základě platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003“. Obvodní soud pro Prahu 2 měl tehdy v rámci občanským soudním řádem stanovených procesních pravidel signalizovat účastníkům tuto formulační nepatřičnost s cílem, aby byla z petitorní části vypuštěna, nicméně pokud se tak nestalo a do určujících výroků (deklarujících vlastnické právo žalovaných k předmětným bytovým jednotkám) byla pojata i uvedená formulace, nemá tato okolnost přesto žádný vliv na správnost, resp. souladnost vydaného soudního s hmotným právem. Tímto uzavřeným soudním smírem totiž účastníci „odklidili“ mezi nimi dosud sporné právní vztahy k předmětným bytovým jednotkám, přičemž podkladem pro změnu vlastnického práva v katastru nemovitostí zde není ve výrocích předmětného usnesení (smíru) citovaná kupní smlouva ze dne 21. ledna 2003, nýbrž samotné usnesení, jímž byl takový smír uzavřený mezi účastníky Obvodním soudem pro Prahu 2 schválen.

Účastníci tedy před Obvodním soudem pro Prahu 2 uzavřeli soudní smír, který nebyl v rozporu s právními předpisy. Smír obsahoval deklaraci věcně právního vztahu žalovaných k předmětným bytovým jednotkám, které byly označeny způsobem umožňujícím toto soudní rozhodnutí reflektovat v katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) v rozhodném znění (srov. § 5 odst. 1 písm. e/ a násl.) a zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění (srov. § 7). Uzavření smíru ve věci určení vlastnictví k nemovitému majetku připouštěla oběma soudy zmíněná judikatura Nejvyššího soudu. V již připomenutém R 23/2007 bylo zdůrazněno, že zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází. Pro zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru je významný především požadavek, aby smír byl učiněn určitě a srozumitelně. Proto je nezbytné, aby obsah uzavřeného smíru pojatý do výroku rozhodnutí soudu byl v souladu s údaji v katastru. Takový požadavek byl v daném případě zcela naplněn a proto také zmíněné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 se stalo předmětem zápisu (ve formě záznamu) a jeho obsah výroků byl přísl. katastrálním úřadem reflektován a zohledněn v katastru nemovitostí, když nepochybně i katastrální úřad před provedením zápisu do katastru nemovitostí ve formě záznamu správně interpretoval uvedených text výroků cit. usnesení včetně již zmíněného problematického odkazu na „platné kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky ze dne 21. 1. 2003.“

Závěr odvolacího soudu na str. 5 v odstavci 2 (na který rovněž poukazuje dovolatelka v podaném dovolání) o tom, že (ještě jednou citováno) „v posuzované věci zde chybí právní zájem na soudní ochraně, který tvoří bezpodmínečný předpoklad jakékoliv žaloby jakožto projevu uplatnění základního občanského práva na soudní ochranu…“, je sice matoucí, neboť pak by jen z tohoto důvodu měl odvolací soud vytěsnit odvolací argumentaci a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, avšak protože se tak nestalo a protože primárním důvodem pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně byl závěr, že smír mezi účastníky, schválený cit. rozhodnutím soudu prvního stupně, nebyl shledán neplatným podle hmotného práva, nelze z tohoto problematicky zformulovaného právního názoru dovozovat věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu. Nelze v tomto směru ani z předmětné pasáže odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu činit závěr o jeho nepřezkoumatelnosti (pro nesrozumitelnost), neboť vzhledem k obsahu jeho odůvodnění je zcela zřejmé, na jakých nosných důvodech spočívá právně kvalifikační závěr odvolacího soudu o tom, že uzavřený soudní smír není neplatný podle hmotného práva a že tudíž podmínky pro jeho zrušení v posuzované věci splněny nebyly.

Konečně je třeba uvést, že na řešení dovolatelkou v dovolání formulované právní otázky týkající se sjednání nemravné odměny za zprostředkování ve smlouvě a z toho vyplývajícího posouzení (ne)platnosti předmětné smlouvy, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo; proto dovolací soud k této části dovolací argumentace nepřihlížel.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení byla (procesně) neúspěšné dovolatelce uložena povinnost zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejich advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v paušální výši 10.000,- Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb.), snížené (vzhledem k tomu, že advokát v řízení učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření k dovolání) podle § 18 odst. 1 cit. advokátního tarifu o 50% (5.000,- Kč), tj. na částku 5.000,- Kč, a dále (vzhledem k tomu, že advokát v tomto řízení zastupoval dva účastníky) zvýšené o 30 % (1.500,- Kč), tj. na částku 6.500,- Kč, dále ze dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. písemné vyjádření k dovolání) po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, a z částky 1.491,- Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy náklady dovolacího řízení žalovaných činí částku 8.591,- Kč., kterou je dovolatelka povinna zaplatit žalovaným k rukám advokáta, jenž žalované v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. března 2013

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru