Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 613/2016Rozsudek NS ze dne 31.05.2017

HeslaOchrana osobnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.613.2016.1
Dotčené předpisy

§ 13 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 613/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce nezletilého J. K., zastoupeného otcem MUDr. T. K., právně zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované Nemocnici Na Bulovce, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, IČO 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 122/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 1 Co 210/2013-266, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 2. února 2015, č.j. 1 Co 210/2013-304, a ze dne 4. ledna 2013 (správně 2016), č.j. 1 Co 210/2013-312, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 1 Co 210/2013-266, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 2. února 2015, č.j. 1 Co 210/2013-304, a ze dne 4. ledna 2013 (správně 2016), č.j. 1 Co 210/2013-312, se ve výroku, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, dále ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci 2.000.000 Kč, a konečně ve výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku I. ohledně částky 2.500.000 Kč a ve výrocích IV,, V. a VI., zrušuje, a v tomto rozsahu se věc vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná platila žalobci 10.000 Kč do každého patnáctého dne v měsíci následujícího po právní moci rozsudku, se zamítá; ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích z titulu ochrany osobnosti za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje v postupu non lege artis žalované při jeho porodu dne 2. února 2007. Původně požadovanou částku náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.500.000 Kč navýšil dne 6. listopadu 2012 o dalších 4.500.000 Kč.

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č.j. 31 C 122/2010-218, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 4.500.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Výrokem II. uložil žalované platit žalobci měsíčně částku 10.000 Kč, výrokem III. zamítl žalobu v rozsahu 2.500.000 Kč a výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. února 2007 při porodu žalobce, žalovaná zanedbala řádné monitorování srdeční činnosti plodu, v důsledku čehož došlo k jeho přidušení. Žalobce se tak narodil s těžkým zdravotním postižením způsobeným hypoxií (kyslíkovou nedostatečností) plodu v průběhu porodu. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace porodnictví a gynekologie prof. MUDr. Antonína Doležala, Dr.Sc., dále ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci a znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „IPVZ“). Z nich podle názoru soudu jednoznačně vyplynulo, že za příčinu poškození zdraví žalobce je třeba považovat neodpovídající reakci žalované na známky nitroděložní tísně plodu. Znalecký posudek IPVZ vyhodnotil zdravotní stav žalobce jako dětskou mozkovou obrnu, spastickou diurézu v tatraparetické dystonické fázi, konvengertní strabismus. U žalobce došlo k opoždění psychomotorického vývoje s těžkou poruchou hybnosti. Pravděpodobně se u něj rozvinula epilepsie, nezvládá základní úkony, je zcela odkázán na péči rodičů a lze předpokládat jen velmi pozvolné zlepšování klinického stavu. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že žalovaná postupovala při vedení porodu žalobce non lege artis. Vzhledem k závažné a neodčinitelné újmě shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy uvedené ve výroku. Nad tento rámec již předpoklady k přiznání vyšší částky neshledal s odůvodněním, že žalobce přes všechny útrapy je schopen alespoň některých úkonů a jeho zdravotní stav se postupně vyvíjí k lepšímu. K námitce promlčení další částky uplatněné dne 6. listopadu 2012 soud prvního stupně uvedl, že tento nárok žalobce je sice promlčen, avšak uplatnění námitky promlčení žalovanou je hrubě nemravné.

K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze (dále též „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2014, č. j. 1 Co 210/2013-266, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 2. února 2015, č.j. 1 Co 210/2013-304, a ze dne 4. ledna 2013 (správně 2016), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III., ve výroku I. ohledně částky 2.000.000 Kč; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 2.000.000 Kč a platila mu 10.000 Kč měsíčně. Ve výroku I. ohledně částky 2.5000.000 Kč a ve výrocích IV., V. a VI., o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od jeho závěru shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil rozšíření návrhu o 4.500.000 Kč až po uplynutí tříleté promlčecí doby a současně tuto námitku neshledal v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně nesouhlasil s možností uložit povinnosti žalované platit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích částku 10.000 Kč měsíčně, neboť to podle názoru soudu druhého stupně neumožňuje § 13 obč. zák., který připouští pouze jednorázové plnění na tuto náhradu. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl žalovanou navržené důkazy, výslech zpracovatelů znaleckého posudku IPVZ a výslech lékařů zúčastněných při porodu. V dané věci totiž podle jeho názoru předmětem znaleckých posudků nebylo posouzení jen jednoduchých skutečností. Žalovaná zpochybňovala závěry těchto posudků odkazem na vyjádření vypracované přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky Nemocnice na Bulovce prof. MUDr. Michaelem Halaškou, Dr.Sc. Navíc znalecký posudek vypracovaný Fakultní nemocnicí v Olomouci pro orgány činné v trestním řízení vyhodnotil dotčený postup lékařů jako sice chybný, ale nikoliv jako non lege artis (resp. byl vážen jako postup lege artis), tedy rozdílně od znaleckého posudku IPVZ.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci nezletilého žalobce dne 17. března 2014, a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce v pondělí dne 19. května 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek hmotného, resp. procesního práva:

1) zda při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř.; zda je v tomto případě soud vázán výší navrženého zadostiučinění, byť by neodpovídala požadavkům § 13 odst. 2 obč. zák. s tím, že tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena,

2) od jakého okamžiku počíná běžet promlčecí lhůta práva na přiměřené zadostiučinění v případě, že jde o zadostiučinění požadované za následky neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, které nastávají kontinuálně a nikoli předvídatelným způsobem, když podle dovolatele nebyla tato právní otázka dosud dovolacím soudem vyřešena,

3) zda soud může rozhodnout o tom, že žalovaný nárok je promlčen bez toho, aby v řízení bylo prokázáno, že ke dni uplatnění nároku již promlčecí lhůta marně uplynula, přičemž odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s řešením zastávaným dovolacím soudem,

4) zda vznesení námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, kdy osoba námitku vznášející se dopustila vedle samotného vznesení námitky promlčení dalšího nemravného jednání, které by jí mohlo být ve vztahu k běhu promlčení lhůty přičítáno k tíži, či zda může být již jen samotné vznesení námitky promlčení jednáním v rozporu s dobrými mravy (a tedy nepožívající právní ochranu) i bez existence dalšího nemravného jednání (ve vztahu k běhu promlčení), a to s ohledem na další okolnosti případu, zejména s ohledem na postavení osoby, vůči níž je promlčení namítáno, či s ohledem na důsledky vznesení této námitky pro stranu, do jejíž osobnosti bylo neoprávněným zásahem osoby promlčení namítající zásadním způsobem zasaženo, jestliže by promlčení nároku bylo pro poškozenou stranu nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které nebylo včas uplatněno. I v tomto případě podle dovolatele odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s řešením zastávaným dovolacím soudem,

5) zda je v rozporu s § 13 odst. 2 obč. zák., je-li přiměřené zadostiučinění přiznáno formou pravidelné měsíční úhrady, když podle dovolatele nebyla tato právní otázka dosud dovolacím soudem vyřešena,

6) zda právní kvalifikace nároku žalobcem je či není pro soud závazná, resp. zda, jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě uveden jiný právní důvod požadovaného plnění. V tomto případě se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,

7) zda je s ohledem na § 127 o.s.ř. nezbytné, aby soud provedl výslech znalce, i když účastník řízení závěrům znalce oponuje, avšak jím vznášené námitky již byly účastníkem řízení věcně vznášeny před podáním znaleckého posudku a znalec podával znalecký posudek se znalostí těchto námitek a při zpracování znaleckého posudku tak tyto námitky vzal v úvahu. Tato právní otázka nebyla podle dovolatele dosud dovolacím soudem vyřešena.

Žalobce dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve výše uvedených právních otázkách. Požaduje, aby napadené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.

Po té Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaného dovolání, a v prvé řadě se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že toto dovolání je, až na v závěru tohoto odůvodnění uvedené výjimky (které současně vedly k částečnému odmítnutí předmětného dovolání), přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu totiž závisí na vyřešení dále popsaných otázek hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tento závěr bude konkretizován níže v příslušných pasážích tohoto odůvodnění. S přihlédnutím k této skutečnosti proto dovolací soud napadené rozhodnutí ve věci samé (s výjimkou té části, ve vztahu k níž bylo dovolání žalobce odmítnuto) přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání je zčásti důvodné, zatímco zčásti nikoliv.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Jestliže dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V dané souvislosti dovolací soud vzal v úvahu, že gros posuzovaného rozhodnutí soudu druhého stupně závisí především na vyřešení otázky hmotného práva – konkrétně otázky dotčení osobnosti fyzické osoby (člověka), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002, ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002, ze dne 27. října 2003, sp.zn 30 Cdo 2005/2003, ze dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000, apod.).

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 citovaného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je takto nahlíženo jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).

Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti (resp. o jiný odpovídající zásah do osobnostní sféry fyzické osoby) půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by tím nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku zásahu pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná .

Soukromá sféra fyzické osoby (člověka), v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí. Stává se tak v současném světě stále významnější hodnotou osobnosti každé fyzické osoby, která zasluhuje účinnou ochranu zabezpečovanou i univerzálnějšími prostředky občanského práva.

Odvolací soud se v napadeném rozsudku správně – byť dílčím způsobem - zaměřil na to, zda námitka promlčení, která byla v daném případě vznesena žalovanou, není ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Činí tak za situace, kdy k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce mělo dojít dne 2. února 2007, přičemž žaloba v označené věci požadující náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 2.500.000 Kč byla podána dne 30. ledna 2009, zatímco návrh na změnu žaloby jejím rozšířením o částku 4.500.000 Kč byl učiněn podáním došlým soudu prvního stupně dne 6. listopadu 2012. Jak již bylo uvedeno, dospěl k závěru že nárok ve formě jeho navršení je promlčen, přičemž vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Přes tuto skutečnost je třeba odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se uvádí, že v rozsudku téhož soudu ze dne 3. října 2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011 zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10 konstatuje, že „předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé. V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatoval vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci ‚bez změny‘ skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06 dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných“. Dále uvedl, že „v posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení."

Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující: „Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí vzít v úvahu ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň přihlédnout i k nezbytnosti vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, k nutnosti zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva“.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."

Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."

Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.

V uváděném rozsudku se Nejvyšší soud dále mimo jiné zabýval též otázkou, zda žalovanou uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Připomněl, že „v této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním zanedbání lékařské péče, Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“

Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj konečný závěr o tom, že uplatněním námitky promlčení žalovaná nezneužila svého práva na úkor nezletilého žalobce, pak dovolacímu soudu se s ohledem na výše vyložené zásady nejeví jako přesvědčivě zdůvodněný.

Především je třeba výrazně akcentovat zcela odlišné postavení obou sporných stran. Zatímco žalovaná jako poskytovatel zdravotní služby měla profesionální i etickou povinnost provést zdravotní úkon lege artis, resp. současně veškeré předpoklady k posouzení, zda takový výkon byl takto skutečně proveden, nezletilý žalobce v důsledku postupu žalované non lege artis velmi citelně zdravotně postižený (nadto i bez toho útlého věku), byl zcela odkázaný na péči svého okolí v zásadě v plném spektru svých potřeb. Je nepochybné, že tato pozice účastníků je zcela nesouměřitelná, takže bylo na soudech vznesenou námitku žalovanou posuzovat se zvláštní pečlivostí a obezřetností. To však odvolací soud zcela zřejmě beze zbytku neučinil. Odvolací soud se v tomto ohledu v zásadě dovolává pouze toho, že od počátku muselo být zřejmé, kdo má být odpovědný za žalobcem tvrzený neoprávněný zásah, přičemž žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.500.000 Kč uplatnil v tříleté promlčecí lhůtě žalobou ze dne 30. ledna 2009. Na tomto místě je však třeba připomenout, že nezletilý žalobce vlastní nárok uplatnil v době, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp.zn. 31 Cdo 3161/2008), a tím i k zásadnímu obratu v jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi vycházející z premisy, že tento nárok se nepromlčuje. Je proto vcelku logické, že tato skutečnost byla způsobilá opodstatněně ovlivňovat případné právní očekávání postiženého žalobce v průběhu celého daného řízení (tj. i otázku případného dalšího rozšíření uplatněného nároku).

Současně je ovšem třeba zmínit i skutečnost, že podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy v penězích určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. V daném případě i odvolací soud dospěl k závěru, že vlastní žalobu na ochranu osobnosti, v níž žádal náhradu nemajetkové újmy v penězích, podal nezletilý žalobce před uplynutím zmiňované promlčecí doby.

Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, který v uvedené části nepovažuje za správný, ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. v tomto rozsahu zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu takto vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího. Dovolací soud současně připomíná, že v daném případě nikterak neřešil otázku případné přiměřenosti uplatněného nároku.

Naproti tomu dovolání žalobce do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II. tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích platila žalobci 10.000 Kč do každého patnáctého dne v měsíci následujícího po právní moci rozsudku, dovolací soud nepokládá za důvodné. Jak vyplývá z ustanovení § 13 obč. zák. (a zejména pak z ustanovení § 13 odst. 3 téhož zákona), zadostiučinění podle uvedeného ustanovení spočívá vždy v určitém plnění, které se postižené fyzické osobě přiznává, a které může být buď morálním plněním nebo peněžitým plněním. Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění v penězích sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 nebo § 13 odst. 2 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.). Jestliže však soud shledá, že navržená forma zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení § 13 obč. zák. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce především vychází jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, stejně jako způsobilosti navrženého satisfakčního prostředku naplnit předpoklady stanovené v § 13 obč. zák. Těmto zásadám však požadavek této náhrady ve formě renty, která se jeví jako jinak vyjádřený požadavek na náhradu škody, neodpovídá.

Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2008, č.j. 30 Cdo 1123/2008-217, byl učiněn odkaz na skutečnost, že ustanovení § 13 obč. zák. fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož zákona výši náhrady nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.) určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Soud musí vzít v úvahu např. intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, charakter a rozsah zasažené hodnoty osobnosti, trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod. Jestliže občanský zákoník v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je pak zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej např. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1286/2005-169, apod.). Je zřejmé, že požadavek, aby byla jako součást náhrady nemajetkové újmy v penězích přisouzena měsíční renta pro dotčeného člověka nesplňuje požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ji v zásadě ani není možno v konkrétním případě ověřit. Nad to nelze přehlédnout faktický nedostatek argumentů pro to, aby vedle „jednorázové“ náhrady nemajetkové újmy v penězích byla současně přisuzována tato náhrada i ve formě renty.

V zbývající části bylo dovolání odmítnuto, neboť dovolací soud neměl důvod se odchýlit od již zmiňovaného rozhodnutí ve věci sp.zn. 21 Cdo 2458/2009. Kromě toho dovolání směřuje i proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, aniž by dovolatel jakkoliv uvedl důvody, proč je případně podkládá za nesprávné.

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru