Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 606/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.606.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 606/2020-653

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně TEBYT – FM, s. r. o., se sídlem v Holoubkově, č. p. 293, identifikační číslo osoby 64361705, zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 612/20, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 4 631 958 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 252/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 Co 183/2019-619, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 18 C 252/2012-560, zastavil řízení co do částky 592 638 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované (výrok III) a státu (výrok IV).

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV, a to ve výroku II v tom znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4 039 320 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), současně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 4 039 320 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nesprávných závěrech kontroly provedené u žalobkyně Státní energetickou inspekcí (dále jen „SEI“) zahájené v roce 2001 a ukončené kontrolním protokolem ze dne 29. 5. 2002 (námitky proti závěrům této kontroly byly SEI pravomocně zamítnuty) a na ně navazujícími nezákonnými rozhodnutími SEI, konkrétně ze dne 17. 10. 2002, č. 324022102, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 400 000 Kč za zahrnutí neoprávněných nákladů do cenotvorby tepelné energie v roce 2000 (uloženy k náhradě též poplatky ve výši 8 000 Kč), a ze dne 19. 12. 2002, č. 904063502, kterým bylo rozhodnutí o uložení pokuty potvrzeno a odvolání žalobkyně zamítnuto, přičemž obě tato rozhodnutí byla následně zrušena. Škoda měla žalobkyni vzniknout jednak v důsledku provedení tzv. vratek odběratelům tepla k vystaveným fakturám za dodávky tepla v letech 1999 a 2000 ve výši 686 065,35 Kč, a dále ve výši 3 361 225 Kč tím, že v letech 2001 až 2009 nemohla uplatnit v kalkulacích ceny tepla plnou hodnotu fixních nákladů označených v rozhodnutí SEI jako ekonomicky neoprávněných, které ale před provedením kontroly zcela běžně uplatňovala (souhrn těchto nároků činil více než 4 039 320 Kč, avšak žalobkyně v řízení požadovala pouze tuto částku – pozn. Nejvyššího soudu)

Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, napadla žalobkyně dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že „odvolací soud klade pro posouzení kauzálního vztahu mezi nezákonnými rozhodnutími a škodou takové podmínky, které jdou nad rámec rozsudků NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, 30 Cdo 1729/2013“, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované mimo jiné zmíněnými rozsudky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013), pokud komplexně uvážil veškeré skutečnosti, které mohly být příčinou vzniku škody, posuzoval, zda nezákonná rozhodnutí SEI byla právně relevantní příčinou vzniku žalobkyní tvrzených škod, tj. zda jejich vydání bylo podstatnou skutečností, bez níž by ke vzniku těchto škod nedošlo, a pokud dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí SEI o uložení pokuty za porušení předpisů při cenotvorbě tepla pro konečné odběratele za rok 2000 takovou příčinou nebyla. Odvolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou dovodil, že nezákonná rozhodnutí nemohla být příčinou vratek odběratelům k vystaveným fakturám za dodávky tepla v roce 1999 (tohoto období se nezákonná rozhodnutí vůbec netýkala) ani v roce 2000, neboť v nich nebyla uložena (ani jimi založena) povinnost k zaplacení vratek odběratelům, přičemž vratky vyplácela žalobkyně svým zákazníkům současně se sdělením, že nesouhlasí se závěry cenové kontroly (předcházející vydání rozhodnutí o uložení pokuty), proti kterým nadále brojí, avšak po zákaznících nebude požadovat vrácení zaplacených částek ani v případě, bude-li se svými námitkami úspěšná. V rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak není ani závěr odvolacího soudu, že nezákonná rozhodnutí nebyla příčinou tvrzeného ušlého zisku spočívajícího v nemožnosti uplatňovat žalobkyní v letech 2001 až 2009 v kalkulacích ceny tepla plnou hodnotu fixních nákladů, neboť těmito rozhodnutími nebyla žalobkyni ukládána povinnost v tom směru, jaké náklady při tvorbě ceny tepla pro roky 2001 a následující může jako oprávněné zohlednit. Nezákonná rozhodnutí SEI o uložení pokuty vydaná až v roce 2002 nemohla jakkoliv ovlivnit účtování nákladů žalobkyní při tvorbě ceny tepla v předchozím roce 2001. Výše ceny tepla účtovaná žalobkyni konečným odběratelům pro roky 2002 až 2009 se pak odvíjela od pravomocných a nezrušených rozhodnutí (jež je proto třeba považovat za zákonná a věcně správná) Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) vydaných 20. 11. 2002 a 8. 12. 2003, kterými byla stanovena nejvyšší maximální možná cena pro koncové odběratele pro rok 2002 a která vytvářela základ pro výpočet maximální ceny tepla i v následujících letech 2003 až 2009. Tato rozhodnutí ERÚ přitom neměla svůj základ v nezákonném rozhodnutí o uložení pokuty, jejich podkladem byl výsledek provedené kontroly.

Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek „vnímání škody pouze jako bezprostředního důsledku správního trestání (uložené sankce) a škody v širším smyslu, kdy je správním rozhodnutím sankcionováno nějaké jednání a v důsledku vynucené změny jednání dojde k zásahu do majetkové sféry poškozeného“ a „bezprostřední závaznosti správního trestání a spojitosti se škodou, kterou si způsobila žalobkyně při odvracení dalšího správního postihu“, prostřednictvím kterých žalobkyně také zpochybňuje závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími o uložení pokuty a tvrzenou škodou. Odvolací soud se zabýval příčinami vzniku tvrzené škody i v širších souvislostech, a uzavřel, jak bylo již výše uvedeno, že k tvrzenému zásahu do majetkové sféry žalobkyně nedošlo (ani nepřímo) v důsledku vydaných nezákonných rozhodnutí SEI o uložené sankci. K tomuto závěru přitom dospěl ve vztahu k tvrzené škodě týkající se vratek z fakturace poskytnutým odběratelům tepla na základě výše uvedených skutkových zjištění o okolnostech, které provázely jejich výplatu, při nichž dala žalobkyně najevo, že jim peníze vrací bez ohledu na to, jaký bude výsledek správního řízení. Její jednání tak nebylo „vynuceno“ rozhodnutím o uložení pokuty, když odvolací soud dovodil, že vratky případně mohly být provedeny žalobkyní v důsledku závěrů kontroly, která byla završena pravomocným a nezrušeným rozhodnutím o zamítnutí námitek žalobkyně. Nároky žalobkyně na náhradu škody případně vzniklé z této příčiny však měl za promlčené a tento závěr dovoláním zpochybněn nebyl. Ke stejnému závěru o absenci příčinné souvislosti dospěl odvolací soud i ve vztahu k další tvrzené škodě (ušlém zisku) na základě zjištění o existenci pravomocných (žalobkyní ve správním řízení nijak nezpochybňovaných) rozhodnutí ERÚ, jimiž byla přímo určena maximální cena tepla pro koncové odběratele v následujících obdobích, kterou žalobkyně musela respektovat (rozhodnutími ERÚ výslovně řešícími tvorbu ceny tepla byla povinna se řídit) a její následné jednání při stanovení cen pro další období tedy bylo „vynuceno“ právě těmito rozhodnutími ERÚ, a nikoliv rozhodnutím o uložení pokuty za období již uplynulé (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).

Ani otázka „nepřípustného řetězení správních aktů a řízení“, kterou žalobkyně považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Žalobkyně při formulaci této otázky vychází z předpokladu, že při provedení kontroly šlo o nesprávný úřední postup (závěry kontroly byly nesprávné), a proto stačilo, aby se bránila pouze proti správnímu aktu, kterým jí byla na základě výsledků takové kontroly uložena sankce a byla tímto rozhodnutím nucena k určitému chování a že se nemusela bránit proti dalším rozhodnutím, které vycházely z téhož nesprávného úředního postupu při provádění kontroly. Odvolací soud však nezjistil, že by provedenou kontrolu, jejíž výsledky byly podkladem pro vydání nezákonných rozhodnutí SEI a též dalších (nezrušených) rozhodnutí SEI a ERÚ, bylo možno považovat za nesprávný úřední postup. Tyto orgány samy měly a mohly v rámci jednotlivých řízení provést hodnocení důkazů a případně i dospět k jiným skutkovým zjištěním. Nezákonná rozhodnutí SEI byla přitom zrušena pro neúplně zjištěný skutkový stav v řízení o uložení pokuty (nikoliv z důvodu nesprávnosti kontroly, resp. nezákonnosti rozhodnutí o námitkách proti závěrům kontroly). Po jejich zrušení bylo řízení o uložení pokuty zastaveno pro neúčelnost a nehospodárnost. Odvolací soud tedy vzhledem k tomu, že nezjistil nesprávný úřední postup při provedení kontroly, otázku řetězení správních aktů a řízení vůbec neposuzoval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ze stejných důvodů nemůže založit přípustnost dovolání námitka žalobkyně, že odvolací soud měl analogicky zohlednit závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, neboť i při jejím uplatnění žalobkyně vychází z předpokladu, že vydání rozhodnutí o námitkách proti výsledkům kontroly a vydání dalších rozhodnutí SEI a ERÚ předcházel nesprávný úřední postup při provádění kontroly, který však odvolací soud nezjistil.

Dovolání není přípustné ani pro řešení „otázky poměru zrušených správních rozhodnutí a otázky prokazování objektivně správného postupu v řízení o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb.“, prostřednictvím které žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „existuje pochybnost o tom, zda žalobkyni vznikla tvrzená škoda“, neboť výlučně na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud, jak uvedeno shora, svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně primárně odůvodnil nedostatkem příčinné souvislosti. Závěry týkající se pochybností o vzniku škody doplnil jen „na vysvětlenou“. Jestliže se žalobkyni dovoláním nepodařilo úspěšně zpochybnit důvod zamítnutí žaloby spočívající v absenci příčinné souvislosti, jak je uvedeno výše, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v této části nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu celého výroku I, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru