Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 6049/2016Usnesení NS ze dne 14.06.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Příslušnost soudu funkční
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.6049.2016.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2658/17 ze dne 26.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 6049/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně NA Engineering s.r.o, IČ 27371174, se sídlem v Horoušanech, Na Anežce 109, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, IČ 47609109, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č.j. 51 Co 160/2016-92, takto:

I. Řízení o dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, se zastavuje.

II. Dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení částky 90.936,- EUR jako náhrady škody a ušlého zisku a částky 50.000,- Kč jako náhrady právního zastoupení z titulu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně na základě uzavřené smlouvy měla firmě se sídlem v Bělorusku dodat zboží, jehož vývoz bylo možno uskutečnit pouze na základě individuálního vývozního povolení uděleného licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu. Tuto informaci sdělila žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 5. srpna 2011; šlo o opatření tzv. catch all. Žalobkyně podala žádost 4. ledna 2012, ale žalovaná o ní rozhodla jednak opožděně, až dne 7. března 2012, a to, že povolení k vývozu zboží nebylo uděleno. Žalobkyni tak v souvislost s činností žalované vznikla škoda jednak v opatření catch all, jednak v opožděném rozhodnutí o vývozním povolení a konečně v chybném rozhodnutí o neudělení vývozního povolení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2016, č.j. 18 C 47/2015-51, žalobu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, když předmětné rozhodnutí o neudělení vývozního povolení nebylo zrušeno pro nezákonnost. Uvedl, že v daném případě šlo o tzv. zboží dvojího užití, tj. zboží, které může být použito jak pro nevýbušné účely, tak i pro jakoukoli podporu výroby jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení. Pro vývoz takového zboží ze zemí Evropské unie, je podle zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, nutné vývozní povolení. Podle ustanovení § 10 odst. 5 tohoto zákona proti rozhodnutí ministerstva o udělení, neudělení, zrušení, pozastavení, změně nebo odvolání individuálního vývozního povolení nebo souhrnného vývozního povolení nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb nelze podat rozklad. Rozhodnutí se vylučuje z rozhodování soudu. Podle názoru soudu prvního stupně nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v opožděném vydání rozhodnutí, protože lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je zásadně 30 dnů, lze ji o dalších 30 dnů prodloužit za zákonem stanovených podmínek. Žalovaná ve věci rozhodla ve lhůtě prodloužené o 30 dnů. I kdyby však k nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí došlo, k tvrzenému ušlému zisku žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s délkou řízení, ale v souvislosti s tím, že vývozní povolení nebylo uděleno.

Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 28. června 2016, č.j. 51 Co 160/2016-92, výrokem I. zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud tak rozhodl, když vyšel se skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 7. října 2016 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože tvrdí, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř

Dovolatelka formuluje 13 otázek, které, jak se domnívá, jsou otázkami hmotného nebo procesního práva, které odvolací soud posoudil nesprávně, a které dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu, nebo byly rozhodnuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení pak detailně zdůvodňuje, proč s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a v čem tento soud, stejně jako soud prvního stupně pochybil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí buď změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo je, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která nesouhlasí s tvrzením, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a ztotožňuje se s rozhodnutími soudů obou stupňů. Domnívá se, že dovolání žalobkyně nesplňuje podmínky uvedené v § 237 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud toto dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Rozhodl-li Městský soud v Praze výrokem I. napadeného rozhodnutí o tom, že návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení se zamítá, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně případné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází. Přípustnost dovolání nezakládá v těchto případech ani ustanovení § 237 o.s.ř. ani ustanovení § 238a o.s.ř.

Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí zastavil (§ 104 odst. 1, § 243b o.s.ř.).

Po té se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje.

Žalobkyně sice oznamuje, že otázky, které klade, jsou otázkami hmotného nebo procesního práva, které odvolací soud posoudil nesprávně, a které dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu, nebo byly rozhodnuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, ale žádnou z těchto otázek konkrétně nepřiřazuje k některé z podmínek, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Navzdory mimořádné obsáhlosti dovolání, nelze toto zjistit ani z jeho dalšího obsahu. Přitom rozhodnutí soudů obou stupňů jsou především založena na nesporném zjištění, že v souzeném případě nebyla splněna jedna ze základních podmínek žaloby o náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. že příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Podané dovolání též z hlediska výše vyložených předpokladů přípustnosti dovolání je nenaplňuje ve vztahu k úvahám soudů obou stupňů vztahujícím se k posuzované délce řízení o udělení (resp. neudělení) vývozního povolení.

Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení žalobkyně nijak nezdůvodňuje.

Protože z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání v další části odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru