Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 600/2006Rozsudek NS ze dne 26.09.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.600.2006.1

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 600/2006

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. TEC, a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, adresa pro doručování: Odbor odloučené pracoviště O., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 162/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. června 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, se ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 15 C 162/96 - 606, určil, že „žalobce je vlastníkem budovy čp. 988 na pozemcích parc. č. st. 1249, rodinného domu bez čp. na pozemku parc. č. st. 1538, garáže vystavěné na pozemku st. č. 1690, pozemkových parcel st. 2137, st. 1249, st. 1538, st. 1690 (ostatní plocha), pč. 649/4 (ostatní plocha), pč. 649/8 (ostatní plocha), pč. 649/9 (ostatní plocha), 649/18 (ostatní plocha), p. č. 640/19 (ostatní plocha) a pč. 649/21 (ostatní plocha) a dále pozemkových parcel označených v geometrickém plánu č. 1374-21/2004 vypracovaném a ověřeném Ing. V. J. dne 23. 2. 2004 pod číslem 26/24 a opatřeném souhlasem Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj dne 25. 2. 2004 pod číslem 365/2004, který je součástí tohoto rozsudku, jako parcela st. 2150/3 zastavěná plocha, pč. 649/25 (ostatní plocha) a pč. 649/27 (ostatní plocha), to vše v katastrálním území H., obec a okres O., část obce H.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla Česká republika a že právo hospodaření k nim náleželo státnímu podniku P. O. Rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví ČR ze dne 27. 6. 1990 byl tento státní podnik zrušen a rozdělen na státní podniky v rozhodnutí vyjmenované a dalším rozhodnutím téhož ministra byl právním nástupcům státního podniku P. přiznán procentní podíl na majetku zrušeného státního podniku, tvořeného mimo jiné i předmětnými nemovitostmi. Tyto nástupnické státní podniky vložily v souladu s rozhodnutím svého zakladatele majetkové podíly hodnotově upřesněné delimitací ve smyslu rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví ČR jako základní kapitál do nově založené akciové společnosti žalobce. Dnem 1. 7. 1990 tak předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví státu podle ust. § 1 zákona č. 104/1990 Sb. nepeněžitým vkladem zakladatelů k 1. 7. 1990 do vlastnictví žalobce, který se stal jejich výlučným vlastníkem, jak to vyplývá i z výpisu z evidence nemovitostí z listu vlastnictví č. 1036 ze dne 15. 7. 1991. Dne 28. 8. 1991 byla mezi žalobcem jako předávajícím a Úřadem práce O. jako přejímajícím uzavřena hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem (na přetištěném formuláři smlouvy je přeškrtnuto, že by se jednalo o smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku), podle níž bylo ke dni 1. 9. 1991 převedeno úplatně za dohodnutou cenu 10.000.000,- Kčs právo hospodaření k národnímu majetku specifikovaného v přílohách 1, 2 a 3, které jsou součástmi této smlouvy. Dále bylo z výpisu z katastru nemovitostí z listu vlastnictví č. 1036 zjištěno, že jako vlastník nemovitostí - bytového domu čp. 988 na parcele st. 1249, rodinného domu bez č. p. a č. e. na parcele st. 1538, garáže bez č. p. a č.e. na parcele st. 1690, pozemku parcely č. st. 1249 zastavěné plochy a nádvoří, č. st. 1538 zastavěné plochy a nádvoří, č. st. 1690 - zastavěné plochy a nádvoří a č. 649/4 - ostatní plochy, ostatní komunikace, vše v k. ú. H., obec O. - je zapsána Česká republika a Úřad práce v O. má právo hospodaření k těmto nemovitostem. Z výpisu z katastru nemovitostí z LV č. 60000 dále vyplývá, že Česká republika je vlastníkem a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových má příslušnost hospodařit s majetkem ve vlastnictví státu, a to k pozemkové parc. č. st. 2150 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 649/8, č. 649/9 a č. 649/18 (ostatní plochy, ostatní komunikace) v k. ú. H., obec O., a podle LV č. 1448 je Česká republika vlastníkem a Katastrální úřad pro Olomoucký kraj má právo hospodařit s majetkem státu a to pozemkem parc. č. st. 2137, zastavěná plocha a nádvoří, č. 649/19, č. 649/20, č. 649/21, vše ostatní plocha a ostatní komunikace. Členění pozemkových parcel do stavu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá z geometrického plánu ze dne 23. 2. 2004. S ohledem na ust. § 3 odst. 1 písm. a) bod I. zákona č. 201/2002 Sb. rozhodl okresní soud usnesením ze dne 10. 11. 2003, č. j. 15 C 162/96 - 496, tak, že na straně žalované bude namísto původních žalovaných vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť tvrdí-li, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník od 1. 1. 1993 zapsána Česká republika na základě neplatné hospodářské smlouvy, podle níž byla provedena změna v evidenci nemovitostí u bývalého Střediska geodézie v O., nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí jinak, než soudním rozhodnutím o určení vlastnictví. Ze stejného důvodu je dána i aktivní věcná legitimace žalobce a pasivní věcná legitimace žalované v daném sporu. Vycházeje z ust. § 21, § 22 odst. 1, § 24 odst. 2 § 24 f) odst. 1, 24 g) a § 64 hospodářského zákoníku, účinného v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy, dospěl okresní soud k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná, neboť hospodářská smlouva ze dne 28. 8. 1991 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 21 hospodářského zákoníku) z důvodu, že jejím předmětem bylo plnění nemožné, a to převod práva hospodaření, které žalobce neměl. Tuto smlouvu přitom nelze posoudit ani podle ust. § 24 b) hospodářského zákoníku a dovodit, že jde o smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, když z okolností je zřejmé, že vůlí jednajících subjektů nebylo převést vlastnictví k nemovitostem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99). Kromě toho je smlouva neplatná též z důvodu neurčitosti předmětu převodu v části, jíž byly převáděny budovy.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 12 Co 907/2004 - 655, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, řízení o odvolání žalobce zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho názorem, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Poukázal na konstantní judikaturu soudů k tomuto ustanovení a dovodil, že již existující stav zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (pokud se nejedná např. o duplicitní zápis) nelze obecně považovat za důkaz pro existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví, neboť naopak tímto zápisem v katastru je otázka vlastnictví postavena najisto. I pokud by se případně vytvořil protiprávní stav, nemá prevence žádný smysl a je třeba žalovat na odstranění závadného stavu žalobou na splnění určité právní povinnosti. Krajský soud proto nepřisvědčil názoru okresního soudu, že by podaná určovací žaloba lépe vystihla obsah a povahu právního vztahu účastníků, „když naopak by jím byl v podstatě narušen již existující pevný základ daný zápisem v úředních knihách.“ Takové rozhodnutí, jehož se žalobce domáhá, by podle odvolacího soudu „znamenalo vznik dalších sporů a v žádném případě by ani neřešilo sporné vztahy stran.“ Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Za situace, kdy není splněn základní předpoklad určovací žaloby, tedy existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby soud přezkoumal „žalobu po stránce věcné“.

Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., a namítá, že žalobou na plnění by se nedomohl změny zápisu v katastru nemovitostí tak, aby byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, když uzavřenou hospodářskou smlouvu považuje za neplatnou. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, odvolacímu soudu vytýká, že vykročil z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že úřední zápis v katastru nemovitostí staví nad soudní rozhodnutí a že upřednostňuje žalobu na plnění, která však nemůže uvést do souladu stav vytvořený nesprávným zápisem v katastru nemovitostí a skutečným stavem právním. Poukazuje na to, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána Česká republika, nemůže žalobce bez vyhovujícího rozhodnutí soudu, které je způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, své vlastnictví k předmětným nemovitostem doložit. Určovací žaloba je proto v daném případě namístě, když žalobce nemá zájem podáním žaloby na vyklizení nemovitostí proti Úřadu práce v Olomouci, na nějž byly nemovitosti bezprostředně před schválením privatizačního projektu převedeny, ohrozit plnění úkolů státu na úseku zaměstnanosti v Olomouci. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, osobou k tomuto oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25).

Žalobce se v dané věci domáhá určení vlastnictví k předmětným nemovitostem s tím, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ohledně převodu (mimo jiné) těchto nemovitostí ze dne 28. 8. 1991 uzavřená mezi žalobcem jako předávajícím a Úřadem práce Olomouc jako přejímajícím je neplatným právním úkonem, a z tohoto důvodu se Česká republika, která je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, vlastníkem nemovitostí nestala.

Pokud tedy žalobce hodlal vydáním rozsudku na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí tak, aby tento zápis odpovídal skutečnému stavu právnímu, pak naléhavý právní zájem na takovém určení má. Bez tohoto určení by nadále jeho právní postavení zůstalo nejistým a základní sporná otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem mezi účastníky by nebyla vyřešena. Na základě žaloby na splnění povinnosti podle ust. § 80 písm. b) o. s. ř. by se žalobce změny zápisu vlastnického práva k nemovitostem nedomohl, neboť tuto změnu může katastrální úřad provést jen na základě pravomocného vyhovujícího soudního rozhodnutí, jímž bude určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném zamítavém výroku o věci samé správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru