Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5906/2016Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5906.2016.1
Dotčené předpisy

§ 142 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5906/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) F. H., a b) M. H., zastoupených JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, proti žalovanému H. T. V, zastoupenému Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 34 C 13/2015, o dovolání každého z žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2016, č.j. 18 Co 129/2016-122, takto::

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti domáhali proti žalovanému finančního zadostiučinění za citelný zásah do svých osobnostních práv v souvislosti s tím, že žalovaný dne 25. března 2011 osobním automobilem srazil žalobce a) jedoucího na kole a způsobil mu četné zdravotní komplikace s trvalými následky. Žalobce a) tak poukazoval na dotčení zejména jeho práva na zdraví, soukromí, rodinný život a rozvíjení dalších sociálních vazeb. V této souvislosti zásah do svých osobnostních práv tak utrpěla i žalobkyně b), která s žalobcem žije v harmonickém manželství. Výše relutární náhrady požadovaná každým z žalovaných činila 200.000 Kč.

Okresní soud v Sokolově (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2015, č.j. 34 C 13/2015-93, s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) vyhověl žalobě každého ze žalobců pouze částečně; žalobci a) přiznal náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000 Kč a žalobkyni b) ve výši 50.000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl diferencovaně tak, že žalobkyně je povinna z tohoto titulu zaplatit žalovanému částku 13.461 Kč (výrok V.), zatímco žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25.883 Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednáním žalovaného byla u žalobce a) narušena jeho tělesná nedotknutelnost, zatímco u žalobkyně b) byla zasažena její rodinná integrita (což platí i u prvního žalobce). Přitom však došlo k většímu zásahu do osobnostních práv žalobce než u žalobkyně. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil především tak, že vzhledem k samostatně uplatněným nárokům žalobců, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil podle míry úspěchu ve věci každého z nich.

Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2016, č.j. 3 Co 33/2015-122, k odvolání žalobců i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše přiznaných částek náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud takto přisoudil každému ze žalobců polovinu z jimi požadovaných částek, tedy 100.000 Kč, a ve zbytku jimi uplatňované nároky zamítl (výroky I. a II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu před soudy obou stupňů. Tento posledně uvedený výrok odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 téhož zákona za situace, kdy „obě strany sporu měly ve věci úspěch z jedné poloviny“. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 3. října 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu (tedy pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) podali žalobci dne 2. listopadu 2016 včasné dovolání. Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když jim nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se tak měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 2898/2013, resp. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněného pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále od rozsudku téhož soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, stejně jako od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16, a dalších rozhodnutí, podle kterých „výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.“ Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud výrok III. rozsudku krajského soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2, není dovolání podle § 237 o.s.ř. přípustné.

Jak již bylo naznačeno, v souzené věci se žalobci v rámci řízení o ochranu osobnosti domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč.zák., kdy tyto své nároky uplatnili v rámci jednoho podání (žaloby). Tato skutečnost však nemohla změnit nic na tom, že žalobci neměli v tomto řízení postavení nerozlučných společníků, takže každý z nich fakticky uplatnil svůj samostatný nárok z titulu ochrany osobnosti.

Na tomto místě je nezbytné analogicky poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu podle níž uplatnil-li účastník v jednom řízení více samostatných nároků nebo spojil-li soud více samostatných věcí ke společnému řízení, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle § 237 u každé jednotlivé věci (u každého jednotlivého nároku) podle uvedených hledisek samostatně. To se projevuje i ve zkoumání hodnotové hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3431, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3072/2008, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Přestože uvedené nároky byly žalobci uplatněny v jednom řízení, jedná se o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Tato zásada se pak nutně promítne i do rozhodnutí o náhradě nákladů takového řízení.

Pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem (napadenými výroky) o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli (dovolatelům) podle dovolání soudy odepřely (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 33 Cdo 1571/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 25 Cdo 1237/2016).

S ohledem na vyložené je tak nezbytné přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu posoudit u každého nároku (resp. u každého z účastníků), o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny, a bylo o nich i rozhodnuto, v jednom řízení jedním rozsudkem. Současně je třeba uvážit, jaká výše nákladů řízení byla rozhodnutím odvolacího soudu účastníku (účastníkům) odepřena. Při této úvaze je rozhodný stav vyplývající z příslušné zákonné úpravy.

Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměňování advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu mimo jiné ve věcech osobnostních práv. V souzené věci při úvaze týkající se limitu obsaženého v § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je proto třeba vycházet z této tarifní hodnoty při sazbě podle ustanovení § 7 bod 5. citované vyhlášky a počtu celkem sedmi úkonů právní služby a s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 4 této vyhlášky, dále z náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas ve smyslu ustanovení § 13 a 14 citované vyhlášky s navýšením o příslušnou daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a odst. 3). Náklady řízení každého ze žalobců před soudem prvního stupně spojené s jejich zastoupení zástupcem z řad advokátů tak činí 25.883 Kč. Jde o částky, které nedosahují výše 50.000 Kč. Toto konstatování je třeba vztáhnout i na řízení před odvolacím soudem, v němž náklady řízení každého z účastníků činily 6.999,50 Kč. Přípustnost dovolání v této věci je tak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobců odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Nemohl se tak věcně zabývat výtkami uplatněnými dovolateli naznačujícími nedocenění příslušné judikatury odvolacím soudem týkající se otázky úspěchu v řízeních o ochranu osobnosti.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru