Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5814/2017Usnesení NS ze dne 02.01.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5814.2017.2
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5814/2017-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, soudem ustanoveným advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 22 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 291/2016-186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 22 C 66/2013-164, zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 637 390 Kč s příslušenstvím a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaplacení náhrady škody ve výši 637 390 Kč, odpovídající hodnotě zčásti poškozených a zčásti ztracených věcí při nezákonném vyklizení bytu č. 6 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. XY na adrese XY, jehož je žalobce nájemcem. Současně požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč, způsobené mu průtahy v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 10, pod sp. zn. 15 C 262/2000 a 31 E 2476/2004 a dále v důsledku protizákonného vystěhování z bytu související s nemožností jej po dlouhou dobu užívat (od nezákonného vyklizení dne 10. 5. 2005 do jeho opětovného předání 10. 8. 2010).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud úvodem předesílá, že ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel k obsahu dovolání, které sepsal sám žalobce v době, než mu byl ustanoven soudem prvního stupně k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů.

Dovoláním první předestřená otázka, kdy počíná běh objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z toho, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se ve smyslu § 32 odst. 1, věta prvá zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, se promlčuje vždy v jediné, a to subjektivní promlčecí době, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl (tj. když zjistil skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah), nikoliv v objektivní promlčecí lhůtě, jež by počínala běžet okamžikem, kdy došlo ke škodné události v podobě nesprávného úředního postupu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011 nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).

Z téhož důvodu není způsobilá založit přípustnost dovolání ani druhá žalobcova otázka, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť i zde řešení přijaté odvolacím soudem v napadeném rozsudku zcela odpovídá výše zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu. Ve vztahu k nemajetkové újmě, pokud měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou soudních řízení, odpovídá právní posouzení věci odvolacím soudem kupř. závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, podle něhož v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení (daného) řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena.

Spojuje-li nadto žalobce přípustnost dovolání (ve vztahu k oběma předešlým otázkám) též se závěrem, že nárok na náhradu škody mu svědčí z titulu nezákonného rozhodnutí, pak přehlíží, že odvolací soud vybudoval svá skutková zjištění na závěru, že pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2004, č. j. 31 E 2476/2004-7, o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, nebylo dosud v předepsaném řízení zrušeno, a že předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2001, č. j. 15 C 262/200-9, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a žalovanému byla uložena povinnost uvedený byt vyklidit, ve skutečnosti nikdy nenabyl právní moci a byl naopak k řádnému opravnému prostředku (odvolání) nynějšího žalobce (v posuzovaném řízení žalovaného) zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 54 Co 229/2009-187. Proto nemohlo jít o rozhodnutí nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by sama o sobě mohla zakládat nárok žalobce na náhradu škody neposkytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ohledně dané otázky proto platí, že pokud žalobce předkládá vlastní skutkové závěry (když dovozuje existenci nezákonných rozhodnutí, popř. tvrdí, že „exekuční titul byl pravomocný“), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje tím jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připomenul, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.

Ve vztahu k poslední, třetí otázce, v jejímž rámci žalobce akcentuje svůj věk, osobní a majetkové poměry, možno uvést, že ve skutečnosti jeho tvrzení směřují nikoliv k posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, ale spíše k tomu, zda výkon práva žalované dovolávat se promlčení nebyl v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedené skutečnosti však žalobce v každém případě do řízení vnáší nepřípustně teprve až v průběhu dovolacího řízení, ačkoliv pro rozhodování Nejvyššího soudu platí pravidlo zakotvené v § 243f odst. 1 o. s. ř., podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Také proto § 241a odst. 6 o. s. ř. jednoznačně stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Proto ani uvedená otázka, spojovaná nepřípadně s tzv. skutkovými novotami, nemůže přípustnost dovolání založit.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 1. 2018

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru