Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 575/2020Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolání (vady)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.575.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 575/2020-302

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Zahradníčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 537/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 637 963,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 279/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2019, č. j. 14 Co 172/2019-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 23 C 279/2017-201, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 40 650 Kč a zaslání omluvy v tam blíže specifikovaném znění (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 8 042,92 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v jednom čísle deníku Mladá Fronta Dnes, regionální vydání Ústecký kraj v rozsahu minimálně 1/8 tiskové strany další blíže specifikované omluvy (výrok III), zamítl žalobu co do požadavku žalobce na zaplacení částky 589 264 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 140 Kč (výrok V).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, napadeném ohledně částky 579 969 Kč s příslušenstvím, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 201 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně částky 574 768 Kč jej potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 890 Kč (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované původně zaplacení částky 637 963,63 Kč s příslušenstvím a poskytnutí a zveřejnění omluvy s tvrzením, že proti němu bylo nezákonně vedeno trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, které skončilo zproštěním obžaloby (věc projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 84/2014). Žalobce uplatňoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout při získávání jeho osobních identifikačních údajů (zejména vzorku DNA) v průběhu trestního řízení, nárok na náhradu škody ve výši 66 795,63 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení (ve vztahu k tomuto nároku vzal žalobce v průběhu řízení žalobu částečně zpět co do 40 650 Kč), a nárok na náhradu škody ve výši 521 168 Kč s příslušenstvím představované tzv. náklady obětované příležitosti, tj. škodou, která žalobci měla vzniknout tím, že namísto činnosti, která by mu přinesla prospěch (zisk, výdělek), musel svůj čas věnovat činnostem souvisejícím s nezákonným trestním stíháním, včetně nákladů vynaložených na znalecký posudek, který měl určit výši tzv. nákladů obětované příležitosti. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně učinil žalobce předmětem odvolacího řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, nárok na náhradu škody ve výši 8 801 Kč s příslušenstvím (náklady obhajoby) a nárok na náhradu škody ve výši 521 168 Kč s příslušenstvím (tzv. náklady obětované příležitosti včetně nákladů znaleckého posudku na určení jejich výše).

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou jeho výroků, napadl žalobce včasným dovoláním.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Napadl-li žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část jeho výroku I, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 201 Kč s příslušenstvím (část uplatněného nároku na náhradu škody za náklady vynaložené na obhajobu), je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalobci vyhověno a nebyla mu způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).

Ve světle této judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy (ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím) a nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu (ve výši 3 600 Kč s příslušenstvím), neboť žádný z těchto samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Nejvyšší soud se proto pro nadbytečnost již dále nezabýval dovolací argumentací žalobce týkající se těchto nároků.

Ve vztahu k nároku na náhradu škody za tzv. náklady obětované příležitosti včetně nákladů znaleckého posudku na určení jejich výše nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. námitka žalobce, podle níž napadené rozhodnutí není ústavně konformním pro rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, v němž Ústavní soud uzavřel, že v situaci, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Takovou otázku, jež byla řešena Ústavním soudem v odkazované věci, však odvolací soud neposuzoval, neboť uzavřel, že žalobcem požadovaný nárok na náhradu škody (ušlý zisk) je konstruován (tvrzen) čistě hypoteticky, bez vazby na konkrétní a reálné okolnosti, neboť žalobce, ač poučen podle § 118a o. s. ř., netvrdil žádnou konkrétní činnost, z níž by měl (s ohledem na pravidelný běh věcí) ekonomický prospěch, a kterou by právě v důsledku trestního stíhání nemohl vykonávat, tj. žalobce ani netvrdil, že by mu v důsledku trestního stíhání taková škoda vůbec vznikla a tudíž odvolací soud ani neřešil, zda a jak lze určit její výši. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Pro další námitky, jež se vztahují k nároku na náhradu škody za tzv. náklady obětované příležitosti včetně nákladů znaleckého posudku na určení jejich výše, žalobce v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Pokud žalobce v úvodu dovolání konstatoval, že „odvolací soud posoudil právní otázku nesprávně a žalobce má za to, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak nedostál požadavkům na řádné vymezení předpokladů přípustnosti uvedeným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť z obsahu dovolání není patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má takto (podle mínění žalobce) dovolací soud ve zde souzené věci odchýlit. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadoval-li snad žalobce tímto vyjádřením, aby dovolací soud právní otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. takový požadavek významově neodpovídá a nelze jej považovat za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl dílem podle ustanovení § 218 písm. b), ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. jako podané osobou k tomu neoprávněnou a dílem podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru