Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5719/2017Usnesení NS ze dne 05.09.2018

HeslaAutorské právo
Odměna advokáta
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5719.2017.1
Dotčené předpisy

§ 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000 Sb.

§ 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5719/2017-559

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Vita Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČO 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Teplice v Čechách, a.s., se sídlem v Teplicích, Mlýnská 253, IČO 44569491, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31a, o zaplacení 656.660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 129/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č.j. 3 Co 136/2011-468, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č.j. 3 Co 136/2011-468, se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č.j. 3 Co 136/2011-468, kterou byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení a dovolání žalované se odmítají.

Odůvodnění::

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2011 č.j. 34 C 129/2010-159, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále téže jen „autorský zákon“), částku 553.935 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci ještě částku 102.725,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 62.436 Kč. Vyšel z toho, že žalobce se s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. června 2007 do 18. května 2008, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích zařízení žalované, Lázně Teplice v Čechách. Žalovaná nesouhlasila s žalobou vzhledem k ustanovení § 23 autorského zákona, které podle jejího názoru dopadá na tuto věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou nedopadá výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. února 2013, č.j. 3 Co 136/2011-288, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 553.935 Kč zamítl, výrokem II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil jeho zamítavý výrok II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud vyšel z názoru, že pod termín „poskytování péče ve zdravotnických zařízeních“, lze zahrnout i praktickým lékařem navržený a pacientem uskutečněný pobyt v lázeňském zařízení, a proto se i v případě pacientů ubytovaných v lázeňských zařízeních uplatní výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona.

Rozsudek odvolacího soudu však byl ve výroku I. zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních; i v tomto případě se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl.

Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 7. února 2017, č.j. 3 Co 136/2011-468, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) co do částky 463.975,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 89.978 Kč podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 36.770 Kč a výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 8.228 Kč.

Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedl, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, i v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl, sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároku na vydání bezdůvodného obohacení z těchto děl. Ztotožnil se se způsobem, kterým výši bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně, když přihlédl k počtu měsíců vynásobených počtem televizorů a rozhlasových přijímačů a vytíženosti lázeňských ubytovacích zařízení žalované. Na druhé straně však, opět s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho shora citovaný zrušující rozsudek, vyšel z toho, že pro určení obvyklé licenční odměny jsou rozhodující částky uvedené v tzv. Sazebníku OSA, které ale již nelze zvyšovat o DPH. Proto odvolací soud od částky bezdůvodného obohacení vyčíslené v rozsudku soudu prvního stupně odečetl ještě výši daně z přidané hodnoty v částce 89.770,- Kč. Výši nákladů vyčíslil vždy s ohledem na ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Proti měnící části výroku I. a proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) a výslovně proti všem výrokům tohoto rozsudku žalovaná (dále též „dovolatelka“). Oba přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 o.s.ř.

Žalobce se domnívá, že jeho dovoláním napadená část výroku I. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a že tato vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Výroky o nákladech řízení zase závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku, která by měla být posouzena jinak, považuje to, zda bezdůvodné obohacení ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona v sobě zahrnuje násobek částky odpovídající dani z přidané hodnoty, a to jednonásobek této částky, je-li žalováno bezdůvodné obohacení ve výši jednonásobku obvyklé autorské odměny. Ve vztahu k výrokům II. a III. předesílá, že přípustnost dovolání není vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c), neboť mu byla odepřena náhrada nákladů ve výši minimálně 81.297 Kč, tedy v částce přesahující 50.000 Kč. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, považuje stanovení výše bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, jak to učinil odvolací soud, ale správně podle jeho názoru je třeba vycházet z ustanovení § 8 odst. 1, protože jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že žalované uloží zaplatit i částku 89.978 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II. a III. tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 204.477 Kč.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, protože se nevypořádal se všemi jejími námitkami a neprovedl navrhované důkazy. Tím se podle jejího názoru odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního. Se závěry odvolacího soudu také nesouhlasí ohledně výkladu poslední věty § 23 autorského zákona. V tomto směru se domnívá, že Nejvyšší soud by měl svou současnou judikaturu, kterou dovolatelka považuje za překvapivou, změnit. Za v rozhodovací praxi dosud neřešené otázky pak považuje jednak otázku výše nároku žalobce vzhledem ke zvláštní povaze žalované jako zdravotnického zařízení, dále otázku nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v členských státech EU, za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním správcem, otázku poměru mezi nároky kolektivního správce OSA, INTERGRAM a dalšími kolektivními správci, otázka posouzení konfliktu základních lidských práv na život a zdraví a práva na majetek, resp. práva k duševním činnostem a konečně je podle jejího názoru Směrnice neaplikovatelná, protože SDEU se zabýval lázněmi jako podnikateli, avšak komplexní lázeňská péče je vždy předepsána lékařem a plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vysloví, že podaná žaloba se zamítá v celém rozsahu, popř. aby je zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který toto dovolání považuje za vadné, protože napadá i nákladové výroky II. a III rozsudku odvolacího soudu, aniž by ve vztahu k nim specifikoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Upozorňuje, že dovolání proti měnící části výroku I. je subjektivně nepřípustné, zatímco proti části potvrzující zase nepřípustné objektivně a důvody této nepřípustnosti podrobně specifikuje. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017.

Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž jsou (až na dovolání žalované proti výrokům II. a III. o nákladech řízení) charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Pokud žalobce ve svém dovolání proti měnící části výroku I. za dovolacím soudem již vyřešenou právní otázku, která by měla být posouzena jinak, považuje to, zda bezdůvodné obohacení ve smyslu § 40 odst. 4 autorského zákona v sobě zahrnuje násobek částky odpovídající dani z přidané hodnoty, a to jednonásobek této částky, je-li žalováno bezdůvodné obohacení ve výši jednonásobku obvyklé autorské odměny, dovolací soud konstatuje, že nevidí důvod, aby měnil svou ustálenou judikaturu v tomto směru. K tomu považuje za nezbytné připomenout, že autorské odměny je nutno (opět v souladu s jeho ustálenou - a níže citovanou - judikaturou) hradit ve výši stanovené kolektivním správcem, a proto se žalovaná obohatila na úkor autora, který svá práva chráněná autorským zákonem uplatňuje prostřednictvím kolektivního správce. Obohatila se tím, že nezaplatila kolektivnímu správci odměnu náležející autorovi za užití autorského díla. Není však možné se obohatit na úkor autora o daň z přidané hodnoty, jelikož ten není jejím příjemcem. Kolektivní správce v zastoupení autorů tak není a nemůže být aktivně legitimován k vymáhání části bezdůvodného obohacení, která by měla spočívat v částce odpovídající dani z přidané hodnoty. Je tedy dovolání žalobce proti této části výroku I. nepřípustné.

Žalovaná sice tvrdí, že napadené rozhodnutí je překvapivé, ale ve skutečnosti za překvapivý označuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterým velký senát změnil svou předchozí judikaturu a v souladu s citovaným rozsudkem nadále rozhoduje. Ani v tomto případě dovolací soud nevidí důvod, proč by se od této své judikatury měl odchylovat. Důvody pro své stanovisko podrobně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl mimo jiné, že léčebně rehabilitační péče je sice podřazena pod poskytování zdravotních služeb, avšak s ohledem na výše vyložené lze mít za to, že nepůjde o výklad contra legem, pokud budou pro účely autorského zákona zařazena do léčebně rehabilitační péče pouze samotné rehabilitační a léčebné úkony, nikoliv však již ubytování pacientů (takovému výkladu by nemělo bránit ani to, že v kontextu jiných právních předpisů - např. v zákoně o veřejném pojištění - je ubytování vnímáno jako součást zdravotní péče). S ohledem na nepřímý účinek směrnice je (totiž) třeba pojem zdravotní péče vykládat eurokonformě tak, aby bylo v co nejširší míře přihlédnuto k výkladu SDEU. Proto výklad pojmu „zdravotní péče“ pro potřebu předpokladů autorského zákona nemusí plně odpovídat jeho výkladu z kontextu jiných zákonů, přičemž je nutno vzít v úvahu požadavek restriktivnosti takového výkladu. Obsáhlé důvody, které konstruuje dovolatelka, nejsou podle názoru Nejvyššího soudu tyto závěry zvrátit. Stejně tak dovolatelka nenavrhuje žádnou v praxi realizovatelnou alternativu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k otázce obvyklé licenční odměny. Své stanovisko Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, kde konstatoval, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny. Možnost stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví ostatně připouští v čl. 13 odst. 1 i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví. Tento svůj názor pak rozvedl např. v rozsudku ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014. Nejvyšší soud za takto vyložené situace neshledal předpoklad pro to, aby se od v žalovanou kladených otázkách od své dosavadní rozhodovací praxe jakkoli odchýlil.

Dovolací soud připomíná, že jeho úkolem je ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) sjednocovat judikaturu zejména tehdy, kdy je možný dvojí výklad konkrétních ustanovení zákona, což je právě případ nyní posuzované problematiky, a to ve vztahu k dovolání žalobce i žalované.

Ve vztahu k výrokům II. a III. dovoláním napadeného rozhodnutí žalovaná neuvádí žádné argumenty. Nesplňuje tak v této části její dovolání podmínky přípustnosti pro absenci zákonem stanovených náležitostí.

Jiná je ovšem situace ve vztahu k dovolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolateli je sice třeba vytknout, že nerozlišuje mezi částkami, které mu byly odepřeny výroky II. a III., ale z obsahu spisu je zřejmé, že se i ve vztahu k předmětnému výroku II. domáhal částky převyšující 50.000,- Kč (opačná situace je naproti tomu shledávána v případě napadeného výroku III. rozsudku odvolacího soudu). Je tedy jeho dovolání v této části přípustné a je i důvodné, pokud namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže při stanovení výše náhrady nákladů řízení stanovil tarifní hodnotu podle ustanovení § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Dovolací soud opakovaně dovodil, že primárně je nutné vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle ustanovení § 9 advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 4, ročník 2016, str. 118). Použití ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016 nebo usnesení ze dne 6. září 2017, sp. zn. 32 Cdo 3359/2017). V této souvislosti je třeba též poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000. Rovněž právní teorie ve vztahu k uvedené problematice zastává názor, že je třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Pokud jde o náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněný výkon autorského práva, neboť zde se nejedná o uplatňování práva podle zvláštního předpisu na ochranu duševního vlastnictví, nýbrž o obecný soukromoprávní nárok. V tomto případě se výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem v občanském soudním řízení stanoví sazbou podle hodnoty požadovaného plnění (srovnej např. Telec, Tůma: Autorský zákon, I. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 428). Jen na okraj dovolací soud konstatuje, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, bez bližšího odůvodnění nezahrnul do nákladů řízení žalobce soudní poplatek.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je stanoveno ve výroku tohoto usnesení (§ 243c odst. 1 a 2, a § 243e odst. 1 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 9. 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru