Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 57/2015Usnesení NS ze dne 04.03.2015

HeslaPříslušnost soudu funkční
Přípustnost dovolání
Ustanovení zástupce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.57.2015.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 795/15 ze dne 30.06.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 57/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 323/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014 – 93, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014 – 77, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014 – 93, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 7. 2014, č. j. 31 C 323/2014 - 24, zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a na ustanovení zástupce (výrok II.). Soud prvního stupně ohledně naplnění prvního předpokladu pro osvobození od soudních poplatků uvedl, že není zřejmé, z jakého důvodu se žalobce nesnaží své příjmy zvýšit pracovní činností (I. Stupeň invalidity odpovídá snížení pracovních schopností maximálně o 49%). Ohledně druhého předpokladu uvedl, že žalobu je možno ve zcela převažující míře hodnotit jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, kdy již jen výše žalované částky požadované k odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení vedenému u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 C 39/2013, popř. 11 C 6/2012 v délce 15,5 měsíců násobně přesahuje částky, jejichž přiznání soudem by snad v obdobných případech bylo možno považovat za reálné, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II ÚS 2873/11. Soud prvního stupně tudíž žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal, což již samo o sobě vedlo rovněž k zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, neboť existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je jednou z podmínek pro ustanovení zástupce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není naplněna ani druhá podmínka pro ustanovení zástupce, neboť ustanovení zástupce není nezbytně potřeba k ochraně žalobcových zájmů. Uvedl, že žalobce srozumitelně formuloval žalobní nárok, tvrdí v jakém řízení a k jakému nesprávnému úřednímu postupu došlo, opakovaně poučuje soud, podle jakých ustanovení občanského soudního řádu má postupovat a orientuje se v právní úpravě, jež na danou věc doléhá.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Co 370/2014 – 51, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Plně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť požadovaný nárok je zjevně nadsazený, nepřiměřený a nereálný, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1534/10. Rovněž se ztotožnil se závěrem, že není dána podmínka potřeby ochrany zájmů žalobce. Žalobce se správně orientuje nejen v právní úpravě, ale i judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a sám uvádí, že již zpracoval větší množství různých podání včetně „11 plnohodnotných kauz u Ob. s. Praha 2“. Tvrzení žalobce o nepříznivém zdravotním stavu a o nepříznivých finančních poměrech, stejně jako tvrzení, že v jiných řízeních bylo jeho žádostem vyhověno, jsou tak vzhledem k výše uvedeným důvodům bezvýznamná.

Žalobce napadl výše uvedená rozhodnutí blanketním dovoláním, v němž opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014 – 77, oba návrhy zamítl. Uvedl, že žalobci nelze ustanovit zástupce pro dovolací řízení, resp. přiznat pro dovolací řízení osvobození od soudních poplatků, jestliže již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce nárok na přiznání osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce nemá, protože uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšné, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013.

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Plně se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit názor, že „pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno.“

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal žalobce (dále jen „dovolatel“) blanketní dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), které doplnil podáním ze dne 2. 2. 2015. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i ústavního soudu. Dovolatel uvádí, že na rozhodnutí odvolacího soudu je třeba pohlížet jako na překvapivé a nepředvídatelné, neboť to, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, je notorieta, která je soudům známá z jejich úřední činnosti, protože různé soudy opakovaně dovolateli zástupce z řad advokátů v různých řízeních ustanovily. Dovolatel dále uvádí, že usnesení jsou nepřezkoumatelná, rozporná a nesou znaky libovůle. Dle jeho názoru jsou totiž usnesení nedostatečně odůvodněná, když se soudy omezují na pouhý odkaz na právní předpisy, aniž by vyložily právně přezkoumatelnou kvalifikační úvahu. Tvrzení soudů jsou dle jeho názoru alibistická. S ohledem na vše shora uvedené považuje dovolatel rozhodnutí za svévolná, extrémně formalistická, narušující právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování, rovnost účastníků v řízení a rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, přičemž na podporu svých tvrzení odkazuje na četná rozhodnutí všech shora uvedených soudů. Dovolatel v části D bodě 5. dovolání „vyslovuje otázku, zda tak vadné rozhodnutí s nesprávným právním posouzením obou soudů je přípustné, natož zákonné, když oba soudy doslova ignorovaly právní logiku i hmotné právo i tedy právní posouzení věci (nevyjímaje i záměnu práva o bezúspěšnosti za přemrštěnost), tedy v kontextu toho dovolatel dále vyslovuje otázku, zda oba soudy učinily vše pro podstatu přezkoumatelné právní úpravy.“ Dále dovolatel vymezuje otázku, zda „je přípustné a zda může takto soud I. i II. stupně vystavět svoje rozhodnutí na kvazi-zástupných judikátech a z nich účelově učiněných obecných výkladů, a k tomu ještě o naprosté nepřezkoumatelnosti a dále ještě k tomu, zda může soud použít formulaci bezúspěšnost uplatňování práva roven formulaci přemrštěnosti plnění při řešení procesní otázky.“ Pod bodem 4. pak dovolatel formuluje otázku, zda „vůbec je v platnosti u dovolatele osvobození ze zákona, či zda mu bylo osvobození v podstatě odejmuto.“ Dovolatel proto navrhuje, aby soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhuje, aby dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný samosoudce, nebo případně přikázal věc k dalšímu řízení jinému soudu s ohledem na to, že dovolatel „má na soudě I. stupně obsazeno právními věcmi senáty i 11C, 12C, 15C, 18C, 20C, 21C, 23C, 31C, a nevyjímaje i z této věci senát 31 C.“ Dovolatel však výslovně uvádí, že o podjatost soudce (soudců) se nejedná, tudíž námitku podjatosti nevznáší.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou. Dovolatel sice není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srovnej § 241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.

Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014 – 77 podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3178/2014).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Dovolání tuto náležitost postrádá.

Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, kdy v závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru rozhodnutí týkají, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Rovněž v závěru dovolání dovolatel vymezuje otázky v gramatickém slova smyslu, nicméně z jejich obsahu vyplývá, že tyto otázky jsou pouhým pokračováním dovolatelovy argumentace, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím a s rozhodnutími, na něž soudy nižších stupňů odkázaly a které dovolatel označuje za „kvazi-zástupné judikáty“. Z takto koncipovaných otázek nelze dovodit žádnou kvalifikovanou otázku ve smyslu ust. § 237 o. s. ř.

Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).

V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolatel sám v dovolání uvádí enormní množství soudních řízení, která vede, dovolací soud nad rámec tohoto rozhodnutí uvádí, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/2006, konstatoval, že takové počínání lze pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské). Takový výkon práva lze hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Uváží-li Ústavní soud i značné soudní náklady a náklady spojené s podáváním ústavních stížností, nezbývá než vyslovit podiv nad tím, že stěžovatel očekává, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady takto vznikající na stát (tj. na daňové poplatníky) nebo na jiné účastníky jím vyvolaných sporů (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru