Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5555/2016Usnesení NS ze dne 24.05.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5555.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2600/17 ze dne 13.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5555/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně K. N. Z., zastoupené Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 367/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 20 Co 39/2016-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala písemné omluvy, zaslání sdělení, jaká opatření žalovaná přijala, aby do budoucna nedocházelo k zásahům do práv žen, které si zvolí porod doma, zaplacení částky 300 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 50 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2013 do právní moci rozsudku, a to vše v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále též jen „úřad“).

Nesprávný úřední postup úřadu žalobkyně spatřovala v tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012, č. j. KUOK 100989/2012, kterým vyhověl její žádosti o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka formou domácí péče, uvedl, že rozhodnutí neopravňuje poskytovatele k vedení porodů, neboť nemá k dispozici pracoviště, kde jsou vedeny fyziologické porody podle vyhlášky č. 92/2012 Sb., a současně jí při převzetí osvědčení mělo být pracovníky úřadu sděleno, že pokud by asistovala u porodu mimo zdravotnické zařízení, dají jí pokutu do výše 1 000 000 Kč. Nesprávný úřední postup dále žalobkyně spatřovala ve vyjádření úřadu k její žádosti o vysvětlení, z jakého důvodu nemůže asistovat při domácím porodu. Krajský úřad sdělil žalobkyni, že dle jeho názoru nelze vést porody mimo zdravotnické zařízení mimo případů nouze. Na další dotaz bylo žalobkyni sděleno, že zákon č. 372/2011 Sb. nezná pojem „porod doma“ a že v České republice nelze vést porody mimo zdravotnická zařízení.

Žalobkyně v důsledku nátlaku a výhrůžek úřadu odmítla žadatelku o péči při domácím porodu, žije v nejistotě, stresu a etickém dilematu a uchází jí zisk ve výši průměrné ceny za služby porodní asistentky při domácím porodu.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve specifikovaném znění a požadované sdělení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 300 000 Kč a co do ušlého zisku ve výši 50 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2013 do právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně konstatoval, že nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), se rozumí porušení pravidel, předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, zejména takové, která nevede přímo k vydání rozhodnutí. Vznik nároku z nesprávného úředního postupu tedy předpokládá, že při činnosti státního orgánu nebyla zachována zákonná procesní pravidla. V daném případě však taková situace nenastala. Žalobkyně dovozuje svůj nárok z toho, co uvedl Odbor zdravotnictví Krajského úřadu Olomouckého kraje v důvodech svého rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012, jímž žalobkyni udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, ohledně (ne)možnosti vést porody, a z jeho argumentace k této otázce v jejich následné korespondenci. Vyjádření správního orgánu v důvodech jeho rozhodnutí nebo ve sdělení k výkladu zákonných ustanovení na žádost žalobkyně však není úředním postupem, kterým by mohlo být přímo zasaženo do právního postavení žalobkyně a který by tak mohl být postižen nesprávností ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že ve věci chybí první předpoklad pro vznik nároku na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup, v jehož důsledku by újma vznikla. Tvrdí-li žalobkyně, že se cítila být právním názorem správního orgánu „zastrašena“ a proto nepřistoupila k vedení tzv. domácího porodu, ač k tomu je podle svého právního náhledu oprávněna, nemá tento subjektivní pocit žalobkyně z hlediska vzniku uplatněného nároku žádný význam. Má-li žalobkyně za to, že ji příslušné právní normy k vedení porodu ve vlastním sociálním prostředí matky opravňují, zásadně jí nic nebránilo takovou službu poskytnout. Přistoupil-li by poté správní orgán k jejímu postihu za přestupek ve smyslu § 114 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, měla by možnost bránit se takovému rozhodnutí prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků, včetně soudního přezkumu, v němž by se soud věcně relevantně zabýval výkladem příslušných právních předpisů.

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek, „které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny“, a to, zda „lze nesprávné či nepravdivé informování, resp. poučení osoby o jejích právech a povinnostech ze strany orgánu veřejné moci podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“, a zda „lze neoprávněné odrazování osoby od výkonu svých práv pod hrozbou uložení až likvidační pokuty ze strany orgánu veřejné moci podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“

Uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, a to už jenom z toho důvodu, že soud prvního stupně shledal postup správního úřadu jako správný, v souladu s právními předpisy, a odvolací soud dokonce považoval takového hodnocení postupu správního úřadu za nadbytečné.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky, ke které ani navíc nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), že smyslem dovolání „je prosadit právní názor, že pokud správní orgán osobu nesprávně a nepravdivě poučí (ať již o procesních nebo hmotných právech) tak, že ji odrazuje od legitimního výkonu svých práv, tak se jedná o nesprávný úřední postup. Proto soudy posuzující nároky na náhradu škody či újmy musí nejprve posoudit, zda informace/poučení ze strany orgánu veřejné moci bylo správné a pravdivé a zda mělo zákonnou oporu.“

Ohledně poučovací povinnosti správního orgánu dovolací soud konstantně vychází z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které „dle § 4 odst. 2 správního řádu poskytne správní orgán v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu… Poučovací povinnost správních orgánů však nelze zaměňovat s právem účastníků na poskytování právních rad. Účastníkům řízení se může dostat návodu, co je třeba učinit, aby dosáhli žádaného účinku, v rámci právních služeb poskytovaných advokáty či jinými profesionály v oblasti práva“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010-214, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5446/2014, a ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1700/2016). S touto rozhodovací praxí dovolacího soudu je napadené rozhodnutí ve vztahu k hodnocení poučovací povinnosti správního úřadu v souladu.

Pouze pro úplnost dovolací soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, ve kterém dospěl k závěru, že „státní orgány se nezajišťováním péče porodních asistentek u domácího porodu nedopouštějí nesprávného úředního postupu, ani tímto jednáním neporušují unijní právo, neboť z českých právních předpisů, z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani z článku 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neplyne povinnost státu zajistit těhotným ženám péči porodní asistentky v domácím prostředí.“

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru