Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 535/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vedlejší účastník
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.535.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 535/2020-118

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně MIVO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 2914/36, identifikační číslo osoby 63673011, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 22/2016, za vedlejšího účastenství Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 13 Co 171/2019-98, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. 2. 2019, č. j. 24 C 22/2016-85, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o návrhu žalobkyně na nepřipuštění vedlejšího účastenství tak, že připustil vstup Ústeckého kraje do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované.

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 31 612 307,50 Kč jako náhrady škody a částky 700 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení, které probíhalo o její žádosti o umístění stavby před stavebním odborem Magistrátu města Ústí nad Labem a před odborem územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu Ústeckého kraje jako odvolacím orgánem.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka hodnocení právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud ve shodě se soudem prvního stupně shledal právní zájem Ústeckého kraje (jako územního celku, který se podle tvrzení žalobkyně měl podílet na nesprávném úředním postupu) na výsledku řízení v tom, že v případě úspěchu žalobkyně v projednávané věci může být založen regresní nárok žalované vůči němu podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „Odpšk“, tj. v tom, že výsledek řízení může přímo vést ke vzniku nové povinnosti vedlejšího účastníka podle § 16 OdpŠk a že tak rozhodnutím ve věci mohou být dotčena jeho práva a povinností vyplývající z hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5282/2017, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, uveřejněné pod číslem 40/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení této otázky odvolacím soudem není v rozporu ani s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4833/2015, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, na které žalobkyně v dovolání odkazovala, neboť i v nich dovolací soud vycházel z názoru, že o právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Navíc v těchto jiných věcech dovolací soud posuzoval otázku právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve skutkově zcela odlišné situaci, než jaká byla dána v této věci.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru