Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5287/2008Rozsudek NS ze dne 24.06.2010

HeslaAutorské právo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5287.2008.1
Dotčené předpisy

§ 24 předpisu č. 121/2000 Sb. ve znění od 01.12.2000 do 22.03.2006

§ 2 písm. l),m)) předpisu č. 26/2000 Sb. ve znění od 01.05.2000 do 31.08.2006


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5287/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce GESTOR – ochranný svaz autorský, se sídlem v Praze 1, Šítkova 1/233, IČ: 67774440, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované Aukční síni Vltavín, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 36, IČ: 25086600, zastoupené Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o 44.869,10 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 11/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2007, č. j. 32 C 11/2007-37 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 44.869,10 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že žalobce, jako kolektivní správce práva na opětný prodej originálu uměleckého díla podle ustanovení § 24 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů ve znění do 22.3.2006 (dále jen „autorský zákon“), se domáhá zaplacení žalované částky po žalované, která provedla v období od 1.ledna 2005 do 31. prosince 2005 opětný prodej 47 originálů uměleckých děl. Žalobce vypočetl odměnu pro autory ve smyslu § 24 odst. 1 a 2 a Přílohy - sazebníku odměn (dále jen „Příloha“) - k tomuto zákonu ve výši 332.709,- Kč, na tuto částku vystavil žalované fakturu, ale ta její výši považovala za spornou s tím, že mělo být uhrazeno pouze 287.839,90 Kč a posledně uvedenou částku také zaplatila. Žalobce se domáhá rozdílu mezi těmito částkami ve výši 44.869,10 Kč. Žalovaná namítala, že odměna nebyla vypočtena správně, neboť žalobce nevycházel jen z prodejní ceny, ale i z připočtené odměny vydražitele, tzv. aukční přirážky, stanovené v tehdy platné aukční vyhlášce Klubu dražitelů účtované k tíži kupujícího jako aukční provize. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 24 odst. 1 a 2 autorského zákona dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože zákon v rozhodné době hovořil zcela jednoznačně o prodejní ceně, o skutečné prodejní ceně, přičemž samostatně právě z této ceny určuje přirážku pro dražebníka. Neshledal relevantní ani námitku žalobce, že zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách před novelou účinnou po 1.9.2006 (dále jen „dražební zákon“) neupravoval žádnou dražební přirážku, protože § 18 tohoto zákona upravoval výši odměny dražebníka tak, že se sjednává dohodou. Uvedl, že neobstojí argumentace žalobce, že při výpočtu odměny je nutno vyjít jak z prodejní ceny, tak i z aukční přirážky, jako celkové platby od kupujícího, neboť odměna dražebníka je něco jiného než kupní cena.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci požadovanou částku 44.869,10 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl k závěru, že prodejní cenou, z níž je třeba vypočítat odměnu při opětovném prodeji originálu, je cena, kterou je ochoten kupující za získání díla zaplatit a kterou zaplatil, a to bez ohledu na to, jaká byla jeho nákupní cena, vyvolávací cena, či cena, která byla v aukci či dražbě dosažena. Vycházel při tom ze znění autorského zákona, který právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla upravuje, konkrétně ze znění § 24, který označuje za prodávajícího provozovatele galerie, dražebníka, a dále jinou osobu při výkonu svého podnikání, a upravoval právo na odměnu ve výši stanovené v Příloze, která v ustanovení odstavce 1 užívá pojem „prodejní cena“, obdobně jako ustanovení § 24 odst. 4, užívající pojem „skutečná prodejní cena“. Při výkladu těchto pojmů dospěl odvolací soud k názoru, že jestliže autorský zákon nečiní rozdíl mezi provozovatelem galerie, dražebníkem či jiným podnikatelem – obchodníkem s originály uměleckých děl, není důvod, aby byl činěn rozdíl mezi tím, co se pojmem skutečná prodejní cena, či pojmem prodejní cena rozumí a jak je cena konstruována. Je nutno vycházet i z toho, že tzv. právo „droit de suite“, je právem především hospodářského významu, zajišťujícím autorovi podíl na hospodářském zhodnocení díla a jeho podstatou je získání slušného vypořádání pro autora vůči osobám, které dalším prodejem převádí originál uměleckého díla.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 28. července 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 26. září 2008 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud se týče výkladu prodejní ceny originálů uměleckých děl a částky, která měla žalovanou být odvedena. Má za to, že pojmu skutečná prodejní cena odpovídá nutně svojí podstatou taková cena, za kterou je dílo v dražbě prodáno. Touto cenou je cena příklepová, tj. výsledná cena díla dosažená dražbou samotnou. Uvádí, že podstatou aukční provize (dražební přirážky) je odměna za přičinění třetí osoby – dražebníka, který vlastní činností přispívá k samotnému uskutečnění prodeje díla, přičemž je zřejmé, že bez této činnosti by vůbec závazkový vztah mezi vlastníkem díla a jeho nabyvatelem nebyl uzavřen. Naopak smyslem práva na odměnu autora z dalšího prodeje originálu uměleckého díla je spoluúčast autora na dalším zhodnocení díla. Tomuto smyslu však jasně neodpovídá participace autora na odměně za činnost třetí osoby, která vlastním výkonem vůbec reálně umožňuje autorovi získat další majetkový prospěch a tato činnost má de facto zprostředkovatelskou povahu. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 20.10.2008 doplněným podáním ze dne 17.1.2009. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu. Podotýká, že obchodník – dražebník se nesporně významným způsobem podílí na penězích, které autorské dílo svým prodejem generuje. Proto by bylo v rozporu s účelem zákona, aby autor byl ochuzen o tu část odměny, kterou spotřebovává obchodník. Poukazuje také na tři rozsudky Krajského soudu v Brně, který zaujal stejné stanovisko jako Vrchní soud v Praze a navíc při výkladu pojmu prodejní cena vzal v úvahu i ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2001/84/ES ze dne 27. září 2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla (dále jen „Směrnice“). Zdůraznil také bod 20) Preambule Směrnice, podle něhož „je vhodné vypočítávat autorské odměny jako procentní podíl z prodejní ceny a ne jako přirážku, kterou se zvyšuje původní hodnota díla“. Navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Žalovaná pak ještě na vyjádření žalobce reagovala „replikou“ ze dne 5.ledna 2010, v níž na příkladech předpisů aukční síně Christie's L. a aukční síně Dorotheum V. dokládá, že výše odměny autora se v zemích Evropské unie vypočítává z příklepové ceny.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž uvážil, že bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.

Dovolání žalované vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 24 autorského zákona, podle něhož „je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván, má autor právo na odměnu stanovenou v příloze tohoto zákona, uskutečňuje-li prodej provozovatel galerie, dražebník, a dále jiná osoba při výkonu svého podnikání (dále jen "prodávající"), bez ohledu na to, jedná-li na svůj účet, nebo na účet vlastníka“(odst. 1) a „osobou povinnou platit odměnu podle odstavce 1 je prodávající“(odst. 2). Soudy obou stupňů v projednávané věci řešily právní otázku, zda skutečnou prodejní cenou podle § 24 odst. 4 autorského zákona, popřípadě prodejní cenou uvedenou v bodu 1. Přílohy je třeba rozumět pouze tzv. příklepovou cenu nebo tuto cenu spolu s odměnou dražebníka(aukční přirážkou), kterou dražebníkovi rovněž platí vydražitel, přičemž dospěly, jak bylo popsáno shora, k rozdílným právním závěrům.

Podle názoru dovolacího soudu autorský zákon v § 24 ani v jiných svých ustanoveních nedává jednoznačnou odpověď na otázku, co je třeba rozumět prodejní či skutečnou prodejní cenou, z níž se vypočítá odměna autora. Jinak tomu není ani v případě Směrnice, když žalobcem citovaný bod 20) Preambule deklaruje pouze to, že autorské odměny by měly být vypočítávány jako procentní podíl z prodejní ceny a ne jako přirážka, kterou se zvyšuje původní hodnota díla. V článku 1 odst. 2 českého překladu Směrnice se sice uvádí, že „právo na odměnu se vztahuje na všechny úkony opětného prodeje, jehož se účastní prodávající, kupující nebo zprostředkovatel profesionálního zástupce trhu s uměleckými díly, například aukční síně, umělecké galerie a obecně jakýkoli obchodník s uměleckými díly“, nicméně překlad je v citovaném bodu nepřesný (jak na to upozorňuje např. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.) a správně má znít „se vztahuje na všechny opětovné prodeje“ (v anglickém textu Směrnice „to all acts of resale“, v německém překladu „für alle Weiterveräußerungen“).

Vzhledem k tomu, že originály uměleckých děl byly v souzeném případě prodávány v aukci (veřejné dražbě), je řešení třeba hledat v příslušných ustanoveních dražebního zákona. Veřejnou dražbou prováděnou podle dražebního zákona se rozumí - jak vyplývá z jeho ustanovení § 2 písm.a) - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 dražebního zákona). Výtěžkem dražby podle § 2 písm. l) je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle § 2 písm. m) dražebního zákona mezi náklady dražby. Odměna dražebníka může být ujednána několika způsoby. Základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením. Lze ovšem také připustit pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, které bude typicky procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srovnej např. Veselý, Rakovský, Mikšovský, Šimková, Zákon o veřejných dražbách, komentář – 1. vydání 2001, str. 90). Je tedy třeba i pro účely výkladu ustanovení § 24 autorského zákona a jeho přílohy vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla.

Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že uvedená ustanovení dražebního zákona při svém rozhodování nevzal v úvahu. Nevyvodil tedy ani správný právní závěr týkající se charakteru aukční přirážky, a proto dovoláním napadené rozhodnutí nelze z popsaných důvodů pokládat v napadeném výroku ve věci samé za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. června 2010

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru