Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 52/2005Rozsudek NS ze dne 16.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.52.2005.1
Dotčené předpisy

§ 11 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 52/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. M., proti žalovanému F. Z., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 16/2003,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2003, č.j. 36 C 16/2003-83, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen omluvit se žalobci doporučeným dopisem, opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce v tomto znění: „Omlouvám se

za to, že jsem v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a slušným chováním pořídil neoprávněně audiozáznam slov L. M., která mě telefonicky sdělil 23.9.2000 a že jsem tento audiozáznam dal protiprávně k dispozici reportérovi V. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 23.9.2003 nahrál telefonický rozhovor se žalobcem a po té předal tuto nahrávku reportérovi Č. t. P. V. Soud po zhodnocení provedených důkazů dovodil s poukazem na ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a Listinu základních práv a svobod, že zásah žalovaného sice existoval v obou částech žalobního tvrzení, ale nebyl způsobilý práva žalobce ohrozit, když nahrávka nebyla pořízena třetí osobou, ale samotným účastníkem telefonního hovoru, který sám používá veškeré ochrany a tento zásah nebyl protiprávní. Současně připomněl, že se jednalo o případ krajní nouze a nutné obrany.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 210/2003-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen se omluvit žalobci doporučeným dopisem opatřeným jeho podpisem a zaslaným k rukám žalobce ve znění: „Omlouvám se za to, že jsem pořídil neoprávněný audiozáznam slov L. M., která mě telefonicky sdělil 23.9.2000 a že jsem tento audiozáznam dal protiprávně k dispozici reportérovi V.“ V dalším zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text: „v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a slušným chováním“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, avšak vyslovil nesouhlas s jeho právními závěry. Uvedl, že pořízením předmětného zvukového záznamu a jeho předáním reportérovi Č. t. bez souhlasu žalobce, a tedy v rozporu s úpravou danou v ustanovení § 12 odst. 1 o.z., došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu

do integrity osobnosti žalobce, neboť bylo dotčeno ustanovením § 11 o.z. chráněné právo na projev osobní povahy. Připomněl, že dialog, v němž jsou obsaženy projevy osobní povahy, náleží též mezi chráněná osobnostní práva. I zde je namístě použití právní úpravy obsažené v § 12 odst. 1 o.z., podle kterého projevy osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením fyzické osoby. Odvolací soud uvedl, že

na danou situaci nelze užít instituty práva trestního – soudem prvního stupně zmiňované případy krajní nouze a nutné obrany. Vzhledem k tomu, že podle odvolacího soudu byla v řízení prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, dovodil i vznik občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13 o.z. Přiznal proto žalobci ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z. morální zadostiučinění v podobě písemné omluvy ve znění uvedeném ve výroku rozsudku.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 7. dubna 2004, přičemž žalovanému bylo doručeno téhož dne.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný podal dne 20. dubna 2004 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 15. června 2004. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Tvrdí, že odvolací soud došel k nesprávném závěru, že v dané věci šlo o zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. Domnívá se, že nelze účastníkům telefonického rozhovoru zakázat pořízení nahrávky hovoru a za určitých podmínek ani její zveřejnění. Odkázal přitom na judikaturu citovanou v rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2003, č.j. 1 Co 62/2003-139, které se zabývalo přípustností důkazu v občanském soudním řízení audiozáznamem, pořízeným bez souhlasu druhé osoby.

Na dovolání žalovaného reagoval žalobce podáním ze dne 27. června 2004, v němž poukázal pouze na skutečnost, že ustanovená zástupkyně žalovaného doplnila dovolání v době, kdy usnesení o jejím ustanovení nenabylo dosud právní moci.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny

v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Dovolatel, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

I v souzeném případě je proto nutno vycházet ze zmíněné zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází

v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Přesto v některých případech, ač se zásah případně může zdánlivě jevit jako odporující objektivnímu právu, o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nepůjde. Důvodem je existence okolností vylučujících neoprávněnost tohoto zásahu. Jednou z okolností, která vylučuje neoprávněnost zásahu je, že dotčená fyzická osoba k možnému zásahu do jejích osobnostních práv sama svolí.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 o.z. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen se svolením té osoby, které se týkají. Toto svolení nemusí mít zvláštní formu a za určitých okolností může být dáno ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o.z. i konkludentně (je možno např. zmínit případy, kdy televizními kamerami jsou střežena některá veřejná místa v obcích, kdy lze dovozovat, při současné obecné vědomosti o této skutečnosti, že fyzická osoba, která se na těchto veřejných místech ocitne, k pořízení svých obrazových snímků svoluje - srovnej např.: Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C.H Beck, 2003, str. 89, 90).

V souzeném případě nebylo zpochybňováno, že telefonát, jehož zvukový záznam žalovaný pořídil(aniž by žalovaný o tom žalobce případně výslovně informoval), byl iniciován žalobcem.

Při úvaze, zda byl tento záznam pořízen ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. oprávněně nebo naopak neoprávněně, lze přihlédnout ke skutečnosti, že v případech privátních telefonních hovorů volající oslovuje volaného telefonního účastníka, dává tím podnět ke komunikaci mezi těmito účastníky telefonního hovoru, a fakticky tak

i vstupuje do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími důsledky. Volající k telefonátu využívá soudobých technických prostředků, které (jak je obecně známo) mohou být vybaveny řadou technických funkcí. Telefonní přístroje mohou obsahovat mimo jiné např. funkci \"hlasitý telefon hands - free\" (umožňující především větší komfort při telefonování), funkcí \"nahrávání hovoru\" (mající zejména význam

pro snadnější upamatování si obsahu uskutečněného telefonního rozhovoru), apod. Takto technicky vybavené telefony lze běžně a legálně opatřit mimo jiné ve značkových prodejnách poskytovatelů telefonních služeb v České republice.

Volající proto hovor iniciuje za situace obecné povědomosti o možnosti, že telefonní hovor muže být technickou cestou druhým účastníkem nejen např. zpřístupněn dalším osobám (v případě funkce „hlasitý telefon“), ale i např. zaznamenáván. Pokud volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, že je tak současně srozuměn i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu, a že s touto možností (neprojeví-li přitom ovšem opak) konkludentně souhlasí (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.

30 Cdo 1224/2004-228).

V dané věci nebylo prokázáno a ani prokazováno, že by se v době uskutečnění předmětného telefonického hovoru žalobce případně ohradil proti možnému pořízení záznamu tohoto telefonátu. Proto nelze mít za věcně správný závěr Vrchního soudu

v Praze, že záznamem telefonátu ze strany žalovaného došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o.z. (resp. § 11 o.z.).

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že určujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu byla úvaha, že zásahem do osobnostních práv žalobce byl v prvé řadě záznam telefonátu žalovaným. Teprve tato skutečnost následně umožnila použití tohoto záznamu žalovaným způsobem popsaným v žalobě (t.j. jeho předání reportérovi Č. t. P. V.). Byl-li totiž podle odvolacího soudu neoprávněným tento záznam, nutně muselo být neoprávněné i jeho zveřejnění. Podrobněji se proto okolnostmi, za nichž žalovaný záznam telefonátu předal reportérovi Č. t., v zásadě nezabýval (když pouze konstatoval, že argumentace soudu prvního stupně krajní nouzí a nutnou obranou v řízení o ochranu osobnosti je nepřípadná). Neozřejmil proto dostatečně, zda vlastním použitím předmětného audiozáznamu žalovaným došlo (jak sám dovodil) nebo naopak nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce.

S ohledem na popsané skutečnosti proto nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru