Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 515/2014Rozsudek NS ze dne 30.09.2014

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Právnická osoba
Průtahy v řízení
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.515.2014.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 515/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Zeus – zemědělské služby, spol. s r. o., identifikační číslo: 61681644, se sídlem v Holubicích, Holubice 2, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 EC 22/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22 Co 282/2013-73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22 Co 282/2013-73, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 25 EC 22/2012-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.187,50 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 60.932,10 Kč (výrok II.) a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 11.446,60 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem ve výrocích I. a II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrok III. změnil tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 7.550,40 Kč (výrok I.), náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II.).

Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 77.119,60 Kč s tím, že tato částka představuje finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 108/2006 (dále jen „posuzované řízení“).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 26. 6. 2006 domáhala po dvou žalovaných (Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu a České republice – Ministerstvu zemědělství) zaplacení částky 1,645.626,01 Kč s tvrzením, že ze strany prvního žalovaného nedošlo k odkupu obilí žalobkyně za intervenční cenu, přestože všechny předpoklady byly naplněny. Žalobkyně prodala obilí na volném trhu za nižší cenu. Vzniklý rozdíl v ceně představoval žalobou požadovanou náhradu škody. Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci rozhodl rozsudkem dne 9. 7. 2010. Městský soud v Praze rozsudek potvrdil dne 17. 5. 2011. Dne 13. 9. 2010 podala žalobkyně návrh na vydání doplňujícího rozsudku, jímž požadovala zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky. Tento návrh byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, zamítnut. Žalobkyně podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu dne 7. 9. 2011 odmítnuta. Posuzované řízení trvalo od 26. 6. 2006 do 7. 9. 2011, tedy po dobu 5 let a 3 měsíců. Žalovaná před zahájením řízení konstatovala nesprávný úřední postup a přiznala žalobkyni odškodnění ve výši 38.000,- Kč.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Dále uvedl, že soud prvního stupně při určování výše přiměřeného zadostiučinění správně vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za jeden rok řízení (krácené na polovic za první dva roky řízení). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že základní částku je třeba navýšit o 20 % z důvodu nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolací soud dále navýšil základní částku o 20 % z důvodu, že žalobkyně neměla na celou délku trvání řízení vliv, naopak v jeho průběhu podala stížnost na průtahy. Ohledně kritéria složitosti řízení odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že základní částku odškodní je třeba v této souvislosti snížit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž částku snížil o 25 %, odvolací soud přistoupil ke snížení o 30 %, a to jednak z důvodu, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a rovněž před Ústavním soudem (10 %), jednak pro skutkovou a právní složitost (20 %). K námitce žalobkyně, že řízení před Ústavním soudem se již netýkalo jistiny, ale pouze příslušenství, odvolací soud uvedl, že tato okolnost s ohledem na kritérium složitosti řízení (resp. „několikastupňovosti“) je zcela nepodstatná. I toto řízení se totiž nadále týkalo věci samé, resp. jednoho z požadovaných nároků, o němž mělo být podle názoru žalobkyně rozhodnuto doplňujícím rozsudkem. Odvolací soud však tuto okolnost zohlednil, když základní částku snížil pouze o 10 %, jak je uvedeno výše. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro něž soud prvního stupně posoudil věc jako nikoliv jednoduchou. Nelze přehlédnout, že Obvodní soud pro Prahu 1 v rámci zjišťování skutkového stavu uložil povinnost Zemědělskému výzkumnému ústavu Kroměříž s. r. o. zajistit stav vzorků obilí v kvalitě, která byla před rozborem obilovin nabízených k intervenčnímu nákupu. Jen ze skutečnosti, že věc byla rozhodnuta i při jediném soudním jednání, nelze bez dalšího dovozovat, že nebyla hmotněprávně či skutkově složitá. Ve smyslu § 114a odst. 1 o. s. ř. je soud vždy povinen jednání připravit tak, aby bylo možné ve věci rozhodnout při jediném jednání. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že základní částku je nutno snížit o 10 % z důvodu menšího významu řízení pro žalobkyni, protože žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prokázání zvýšeného významu řízení, který tvrdila. Odvolací soud dále z hlediska kritéria významu řízení pro poškozeného snížil přiznané zadostiučinění o dalších 15 %, neboť žalobkyně je právnickou osobou. Nebylo zjištěno, že by předmětné řízení mělo pro svoji délku jakýkoliv konkrétní nepříznivý dopad na fyzické osoby, které se podílejí na vytváření vůle právnické osoby (žalobkyně). Nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by délka tohoto řízení poškodila pověst žalobkyně nebo způsobila nejistotu v plánování jejího rozhodování či rozkol v jejím vedení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně vypočetl základní částku zadostiučinění, správně tuto částku snížil celkově o 15 % a od takto vypočtené částky odečetl zadostiučinění, které žalovaná již žalobkyni uhradila, tudíž rozsudek soudu prvního stupně co do výroku ve věci samé potvrdil. Změnu nákladového výroku odvolací soud odůvodnil tím, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013 zrušil jako neústavní vyhlášku č. 484/2000 Sb., podle níž soud prvního stupně postupoval. Odvolací soud tudíž nákladový výrok přezkoumal, přičemž postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, resp. jde o otázku, která má být dovolacím soudem posuzována jinak než dosud. Touto otázkou je otázka posouzení adekvátnosti snížení základní částky odškodného za nepřiměřenou délku řízení a otázka, zda odvolací soud je oprávněn potvrzujícím rozsudkem měnit výši nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně, resp. zda je oprávněn měnit výši těchto nákladů za situace, kdy došlo ke zrušení právního předpisu, který výši nákladů řízení upravoval.

Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá:

a) Odvolací soud nesprávně posoudil otázku složitosti sporu v posuzovaném řízení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než dosud. Skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 uložil Zemědělskému výzkumnému ústavu Kroměříž s. r. o. povinnost zajistit stav vzorků obilí neříká ničeho o složitosti věci. I kdyby tato skutečnost ke složitosti věci přispěla, jistě by nešlo o 20 %, neboť průtahy trvaly přes 5 let. Pak by to znamenalo, že by Obvodní soud pro Prahu 1 musel čekat na vzorky více než 1 rok, což nenastalo. Zemědělský výzkumný ústav promptně soudu odpověděl, že vzorky nemůže dodat. Jestliže samotný odvolací soud přiznal žalobkyni zvýšení základní částky odškodnění o 20 % za nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 1, pak je zřejmé, že tento soud spíše než aby přemýšlel o věci a připravoval ji pro rozhodnutí na jediném jednání, nedělal nic. Pokud byl soud nečinný, pak je lhostejné, zda věc byla či nebyla složitá, neboť složitost jako taková neměla na průtahy vliv.

b) Odvolací soud nesprávně zohlednil rovněž řízení před Ústavním soudem, které se týkalo návrhu žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku. Vlastní rozhodnutí ve věci bylo pravomocné, přičemž o věci samé se řízení u Ústavního soudu nevedlo.

c) Odvolací soud nesprávně posoudil význam věci pro žalobkyni, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než dosud. Ohledně významu řízení pro žalobkyni odvolací soud neučinil žádné dokazování. Odvolací soud jen s ohledem na to, že nebyl dokázán vyšší význam, uzavřel, že význam řízení pro žalobkyni byl nižší. Aplikoval tak domněnku, která nemá žádnou oporu v zákoně. Další snížení ve vztahu k tomuto kritériu odvolací soud odůvodnil skutečností, že žalobkyně je právnická osoba. Tato úvaha zakládá diskriminaci pro právnické osoby. Byť právnická osoba může být poškozena zejména v majetkové rovině, je zapotřebí počítat s určitým dopadem nepřiměřené délky do osobnostní roviny osob, které za žalobkyní, jako právnickou osobou, stojí.

d) Odvolací soud navýšil snížení základní částky odškodnění z důvodu nízkého významu věci pro žalobkyni z 10 % na 25 %. Tím odvolací soud v tomto aspektu na základě odvolání žalobkyně prakticky změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch, aniž by žalovaná rozhodnutí napadla. Jedná se tak o vadu řízení, která měla vliv na nesprávnost rozhodnutí.

e) Odvolací soud neoprávněně změnil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně, kdy změnil rozhodnutí, které bylo již pravomocné, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, pak o nákladech řízení u soudu prvního stupně již nerozhoduje, pokud výrok o nákladech řízení není předmětem odvolacího řízení.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 82.875,- Kč a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši, která reflektuje úspěch žalobkyně ve věci a která je vypočtena dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dále navrhuje, aby dovolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Shledá-li dovolací soud, že podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu nejsou dány, navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvedla, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalších dovolatelkou uvedených důvodů, a to odchýlil-li se odvolací soud při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, případně nebyla-li odvolacím soudem řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil kriterium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.), neboť skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 uložil Zemědělskému výzkumnému ústavu Kroměříž s. r. o. povinnost zajistit stav vzorků obilí nevypovídá o složitosti věci. Daná otázka byla vyřešena v části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy složitost skutkovou, právní a procesní. O skutkové složitosti řízení může vypovídat rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. Odvolací soud tak při zohlednění skutkové složitosti věci nikterak nepochybil, když zohlednil rovněž tu okolnost, že v řízení byla uložena povinnost Zemědělskému výzkumnému ústavu Kroměříž s. r. o. Tomuto závěru nebrání ani ta okolnost, že odvolací soud současně zvýšil základní částku zadostiučinění z důvodu nečinnosti soudu při posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení. Soud je totiž povinen při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem případu příkladmo uvedeným v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.

Namítá-li dovolatelka, že snížení o 20 % při zohlednění kritéria složitosti řízení je neúměrné, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud zohlednil rovněž řízení před Ústavním soudem. Co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Na uvedeném nemůže nic změnit ani ta okolnost, že řízení před Ústavním soudem se týkalo návrhu na vydání doplňujícího rozsudku ohledně příslušenství žalobou uplatněného nároku, neboť i tento návrh byl uplatněn v posuzovaném řízení, tudíž posledním rozhodnutím a rovněž konečným okamžikem řízení bylo právě rozhodnutí Ústavního soudu. Odvolací soud tak při řešení této otázky postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V části, v níž dovolání směřuje proti části výroku odvolacího soudu, jíž byl změněn nákladový výrok soudu prvního stupně, není dovolání přípustné. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.446,60 Kč, tato částka však nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy 50.000,- Kč).

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozenou (dle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), ohledně které představuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího.

Dovolání je rovněž důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal, a to ani dovolatelkou tvrzenou vadu spočívající v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí prvního stupně v její neprospěch, když navýšil snížení základní částky odškodnění z důvodu nízkého významu věci pro žalobkyni z 10 % na 25 %. Zásada zákazu reformatio in peius se v odvolacím řízení projevuje vymezením kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. Dle ustanovení § 212 věty první o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. V § 212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. Odvolacímu soudu tudíž nic nebrání, aby při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění dospěl k závěru, že z hlediska konkrétního kritéria je nutné přistoupit k většímu snížení základní částky zadostiučinění, než bylo snížení, k němuž dospěl soud prvního stupně. Takový závěr by zakládal vadu řízení pouze tehdy, pokud by v jeho důsledku odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně, který zněl ve prospěch žalobkyně (odvolatelky) a který nebyl odvoláním napaden.

Odvolací soud však postupoval nesprávně při posouzení kritéria významu řízení pro poškozenou. Odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění jednak z důvodu, že žalobkyně v řízení neprokázala zvýšený význam řízení, jednak z důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou.

Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Snížil-li odvolací soud základní částku zadostiučinění o 10 % pouze z důvodu, že žalobkyně neprokázala zvýšený význam řízení, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rovněž další snížení základní částky zadostiučinění o 15 % z důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou, není v souladu s právním závěrem, který byl dosažen v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, neztotožnil se závěrem, že malý význam řízení pro žalobkyni (kritérium § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je dán již tím, že žalobkyně je právnickou osobou. Ze znění citovaného zákona není možné dovodit, že by zákonodárce měl v úmyslu odlišovat postavení fyzických a právnických osob při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Obecně platí, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného (pod nějž odvolací soud zahrnul tuto úvahu) obsahuje to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce nebo chodu a organizace právnické osoby. Dále v tomto rozhodnutí dovolací soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že v případech právnických osob je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti.

Odvolací soud snížení základní částky odůvodnil tím, že nebylo zjištěno, že by předmětné řízení mělo pro svoji délku nepříznivý dopad na fyzické osoby, které se podílejí na vytváření vůle žalobkyně. Taktéž nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by délka posuzovaného řízení poškodila pověst žalobkyně nebo způsobila nejistotu v plánování jejího rozhodování či rozkol v jeho vedení. Odvolací soud však pominul, že i v tomto případě, má-li být základní částka zadostiučinění snížena pro nižší význam řízení pro žalobkyni, ve smyslu shora uvedené judikatury tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalovanou stranu. Nebyly-li výše uvedené okolnosti v řízení tvrzeny ani dokazovány, pak měl odvolací soud vyjít ze standardního významu řízení pro poškozenou.

Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení kritéria významu řízení pro poškozenou nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně závislého výroku, zrušil. Podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru