Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5125/2016Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Řízení o přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče (detence)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5125.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 38 odst. 2 předpisu č. 292/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5125/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci umístěného L. J., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, za účasti Nemocnice Pardubického kraje, a.s. (– Svitavské nemocnice), se sídlem v Pardubicích, Kyjevská 44 a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, o vyslovení přípustnosti převzetí, omezení ve zdravotním ústavu a o dalším držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 13 L 135/2016, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, takto::

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Svitavách (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-24, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 26. května 2016, č.j. 13 L 135/2016-38, rozhodl, že k převzetí umístěného L. J. (dále též „umístěný“ či „dovolatel“) bez jeho souhlasu do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Dále rozhodl, že k omezení volného pohybu umístěného úchopem zdravotnickými pracovníky a jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem dne 19. května 2016 v 14:44 hod., umístěním v místnosti určené k bezpečnému pohybu od 19. května 2016 od 14:44 hod. dosud, kurtaci horních a dolních končetin, stehenním a hrudním pásem od 19. května 2016 dosud a aplikaci psychofarmak ve dnech 19., 20. a 21. května 2016 došlo ze zákonných důvodů s tím, že důvody omezení trvají i nadále.

Soud prvního stupně vyšel z obsahu oznámení, z výpisu z chorobopisu umístěného a výpovědi ošetřující lékařky MUDr. I. P., podle kterých byl umístěný přijat k hospitalizaci dne 19. května 2016, kam byl přivezen Policií České republiky po výslechu v důsledku nebezpečného vyhrožování, kterého se dopustil v obci Rozhraní. Dne 13. května 2016 umístěný slovně i fyzicky napadl obsluhu pohostinství a vyhrožoval, že udělá to samé jako střelec v Uherském Brodě. Umístěný při přijetí jevil známky agrese, byl paranoidní, neklidný a vyhrožoval, následně mu byla diagnostikována schizotypní porucha projevující se paranoidním syndromem. Jednalo se o první hospitalizaci umístěného na psychiatrickém oddělení, umístěný nicméně navštívil třikrát ambulanci psychiatrického oddělení, naposledy v létě 2015 poté, co traktorem zablokoval silnici. Soud vyslechl umístěného, který však vyhrožování popřel, přičemž hospitalizaci vnímal jako neoprávněnou. S ohledem na uvedené skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru o zákonnosti přijatých opatření.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. června 2016, č.j. 23 Co 245/2016-65, k odvolání umístěného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že soud prvního stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv umístěného. Krajský soud poukázal na to, že výslech umístěného a ošetřující lékařky podle § 38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.), provedla asistentka soudkyně namísto soudce. Připomněl (přes to), že se (ovšem) jednalo o postup obecně rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I ÚS 1974/14, stejně jako se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, podle kterého zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce. Odvolací soud avšak s ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu, při kterém je prováděno rozsáhlejší dokazování a soud rozhoduje rozsudkem, a s přihlédnutím k tomu, že okresní soud vycházel z dostatečného výslechu ošetřující lékařky a umístěného, byť vedeného asistentkou soudce, po poučení podle § 69 odst.1 z.ř.s. a § 131 o.s.ř., kdy umístěný měl při výslechu za přítomnosti státního zástupce dostatečný prostor ke svému vyjádření, uzavřel, že zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

Usnesení odvolacího soudu bylo umístěnému doručeno dne 10. srpna 2016 a jeho opatrovníkovi dne 16. srpna 2016.

Umístěný podal dne 15. srpna 2016 proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, které bylo po výzvě soudu prvního stupně ze dne 3. října 2016, č.j. 13 L 135/2016-81, doplněno podáním opatrovníka ze dne 14. října 2016. Dovolatel je přesvědčen, že toto dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Umístěný především poukazuje na to, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS 1974/14 a stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 201/2015, zhlédnutí umístěného v rámci předmětného řízení provedla asistentka soudce (nikoliv sám soudce). Odvolací soud tedy měl odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.

Umístěný dále namítá, že pětidenní lhůta k doplnění odvolání v době, kdy byl umístěn ve zdravotním ústavu, nebyla dobou dostatečnou, zvláště když výzvu k doplnění odvolání soud nedoručil opatrovníku umístěného. Umístěný proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (zřejmě včetně rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách), aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se podáním ze dne 20. října 2016 vyjádřilo Okresní státní zastupitelství ve Svitavách, které uvedlo, že souhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů, která vycházela ze zdravotnické dokumentace umístěného. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání umístěného zamítl či odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V souzené věci dovolatel odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. tvrzením, že se odvolací soud mimo jiné odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje mimo jiné především na výše uvedené Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.

S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o.z.“) převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen. V ustanovení § 105 o.z. se praví, že je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb; oznámení manželu nebo jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno (odst. 1). Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů (odst. 2).

Z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách vyplývá, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Podle ustanovení § 39 téhož zákona lze k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb použít úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem, omezení pacienta v pohybu ochrannými pásy nebo kurty, umístění pacienta v síťovém lůžku; to neplatí v případě poskytování záchytné služby, umístění pacienta v místnosti určené k bezpečnému pohybu, ochranný kabátek nebo vestu zamezující pohybu horních končetin pacienta, psychofarmaka, popřípadě jiné léčivé přípravky podávané parenterálně, které jsou vhodné k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb, pokud se nejedná o léčbu na žádost pacienta nebo soustavnou léčbu psychiatrické poruchy, nebo kombinaci uvedených prostředků (odst. 1). Omezovací prostředky lze použít pouze tehdy, je-li účelem jejich použití odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, pouze po dobu, po kterou trvají důvody jejich použití, poté, co byl neúspěšně použit mírnější postup, než je použití omezovacích prostředků, s výjimkou případu, kdy použití mírnějšího postupu by zjevně nevedlo k dosažení výše uvedeného účelu, přičemž musí být zvolen nejméně omezující prostředek odpovídající účelu jeho použití (odst. 2). Poskytovatel je povinen zajistit, aby pacient, u kterého je omezovací prostředek použit, byl s ohledem na jeho zdravotní stav srozumitelně informován o důvodech použití omezovacího prostředku, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta byl o použití omezovacích prostředků uvedených v zákonem stanovených případech bez zbytečného odkladu informován; sdělení zákonnému zástupci pacienta se zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi, záznam podepíše zdravotnický pracovník a zákonný zástupce nebo opatrovník, pacient po dobu použití omezovacího prostředku byl pod dohledem zdravotnických pracovníků; dohled musí odpovídat závažnosti zdravotního stavu pacienta a zároveň musí být přijata taková opatření, která zabrání poškození zdraví pacienta, použití omezovacího prostředku indikoval vždy lékař; ve výjimečných případech, vyžadujících neodkladné řešení, může použití omezovacích prostředků indikovat i jiný zdravotnický pracovník nelékařského povolání, který je přítomen; lékař musí být o takovém použití omezovacího prostředku neprodleně informován a musí potvrdit odůvodněnost omezení, každé použití omezovacího prostředku, včetně důvodu jeho použití, bylo zaznamenáno do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi (odst. 3).

Zdravotní ústav, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených v jiném právním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu zdravotní ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu (§ 75 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – dále též „ ZŘS“). Je-li člověk, který byl přijat do zdravotnické péče se svým písemným souhlasem, omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem až v průběhu léčení, anebo svůj písemný souhlas odvolá, je zdravotní ústav povinen učinit oznámení podle odstavce 1 do 24 hodin poté, co k takovému omezení nebo odvolání souhlasu došlo (§ 75 odst. 2 ZŘS). Podle ustanovení § 77 ZŘS soud rozhodne bez jednání do 7 dnů od převzetí. K projednání věci svolá jiný soudní rok. Jiný soudní rok se koná zpravidla ve zdravotním ústavu (odst. 1). Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá. Ustanovení § 70 se nepoužije (odst. 2).

Podle Čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (odst. 2). Článek 8 Listiny deklaruje, osobní svoboda je zaručena (odst. 1). Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů (odst. 6).

Bylo uvedeno, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně dodržel veškeré zákonné předpoklady, které právní úprava ukládá k ochraně práv umístěného, byť výslech umístěného a ošetřující lékařky podle § 38 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.), provedla asistentka soudkyně namísto soudce. Připomněl, že přes to, že se jednalo o postup obecně rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I ÚS 1974/14, stejně jako se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, podle kterého zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce, avšak s ohledem na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu, při kterém je prováděno rozsáhlejší dokazování a soud rozhoduje rozsudkem, a s přihlédnutím k tomu, že okresní soud vycházel z dostatečného výslechu ošetřující lékařky a umístěného, byť vedeného asistentkou soudce, po poučení podle § 69 odst.1 z.ř.s. a § 131 o.s.ř., kdy umístěný měl při výslechu za přítomnosti státního zástupce dostatečný prostor ke svému vyjádření, uzavřel, že zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto závěrem odvolacího soudu se však dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci neztotožňuje.

Odvolací soud sice přiléhavě odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp.zn. I ÚS 1974/14 a na Stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 20/12015, kdy Ústavní soud dovodil, že z hlediska posouzení osobnosti a duševního stavu umístěného člověka je řízení o omezení svéprávnosti a řízení o zbavení osobní svobody postižené osoby podobné a s tím, že i procesní záruky v těchto řízeních musí být obdobné, avšak, jak již bylo naznačeno, důsledně z této zásady nevyšel.

Je proto možno odkázat na zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož osobní kontakt soudce s posuzovaným (aplikováno na souzený případ – tedy s umístěným) má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů.

Úvaha, že např. zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), se totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Zmiňovaná právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného (zde umístěného), jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s ním. Právní úprava tak zřetelně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě, jež je k takovýmto úkonům povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti, ale např. i zásah do jeho osobní svobody), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011).

Zmiňované stanovisko však paralelně připomíná, že je sice skutečností, že se současně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává, že v konkrétní věci mohu být dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla mohlo být udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu, apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezentního znaleckého posudku, či alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy, ani samotnými poznatky ze zhlédnutí již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažená v čl. 6, respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena (obdobně srovnej rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věcech Ivinović proti Chorvatsku, Lashin proti Rusku a Berková proti Slovensku)“. Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát.

S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud správně konstatoval, že výslech umístěného měl v posuzované věci provést soudce, resp. soudkyně (a nikoliv tedy asistentka soudkyně). Ztotožnit se však již nelze s jeho závěrem, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu a nikoliv v následném řízení o vyslovení dalšího držení ve zdravotním ústavu, takže zjištěná vada řízení nebyla tak zásadní, aby měla vliv na správnost rozhodnutí okresního soudu. V daném případě však dovolací soud přehlédl právě ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy, kdy v souzené věci se naznačovalo citelné dotčení osobní svobody umístěného, přičemž zcela zřetelně se nejevily jako naplněné předpoklady pro připuštění výjimky, kdy by bylo ospravedlnitelné, že výslech umístěného provede asistent soudce (asistentka soudce), přičemž odvolací soud se touto otázkou fakticky nezabýval. Proto nelze mít za to, že rozhodující soudce (soudkyně) mohl mít dostatečné podklady pro úvahu, že k převzetí umístěného do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, a že tyto důvody trvají, a že tedy případně nebylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na osobní svobodu.

Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že výtka dovolatele týkající se výzvy soudu k doplnění odvolání, se s ohledem na výše uvedené z hlediska odůvodněnosti dovolání již nemohla výrazněji projevit.

Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru