Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5084/2017Usnesení NS ze dne 29.08.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5084.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3853/18
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5084/2017-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věci majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 64/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 18 Co 82/2015-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody vazbou v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 9/2011, jakož i nezákonností tohoto trestního stíhání a jeho nepřiměřenou délkou. V důsledku toho žádala zaplacení celkové částky 9 816 500 Kč. Dále žádala zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 68 280 Kč a zaplacení ušlého zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši 260 800 Kč. Žalovaná před zahájením řízení žalobkyni uhradila částku 183 500 Kč na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě.

Rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 12 C 64/2013-118, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně výrokem I zastavil řízení co do částky 68 280 Kč a výrokem IV uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 183 500 Kč (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě). Ve zbytku žalobu zamítl, a to výrokem II v částce 8 000 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním), výrokem III v částce 1 266 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délku trestního stíhání), výrokem V v částce 367 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o vazbě) a výrokem VI v částce 260 800 Kč (odpovídající nároku na náhradu ušlého zisku). Konečně soud prvního stupně žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok VII).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajících výrocích II, III, V, VI a ve vyhovujícím výroku IV jej změnil tak, že se žaloba co do částky 183 500 Kč zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále žalobkyni uložil zaplatit žalované 3 000 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Výše zadostiučinění v částce 500 Kč za jeden den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jak namítá žalobkyně. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí výše peněžitého zadostiučinění od 500 Kč do 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je „nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje“. Nejvyšší soud toto rozmezí uvedl „jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění“. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit pouhý nesouhlas žalobkyně s tím, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutí o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí.

Ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění újmy za nezákonné rozhodnutí o vazbě, žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Žalobkyně v dovolání pouze vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kriteria pro stanovení výše zadostiučinění na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě, jak plyne i z výše uvedeného, nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky (týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání), které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru