Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 506/2016Usnesení NS ze dne 31.07.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Podmínky řízení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.506.2016.1
Dotčené předpisy

§ 159a odst. 4 o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 506/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 172/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, č. j. 68 Co 136/2015-50, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, č. j. 68 Co 136/2015-50, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se v řízení domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že do družstevního bytu č. 24 v č. p. 2155 v N., jehož je žalobkyně, jako členka Stavebního bytového družstva Nymburk, nájemcem a který je zároveň jejím bydlištěm, dne 21. 8. 2011 neoprávněně vnikli příslušníci Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk, V. B. a S. Z., přičemž poté, co syn žalobkyně podal na uvedené příslušníky trestní oznámení, které mělo být postoupeno k šetření Inspekci Policie České republiky, policisté K. a S. jako vedoucí a zástupce vedoucího Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk toto neučinili, čímž se snažili zamezit prošetření trestního oznámení, potrestání pachatelů z řad policistů jejich oddělení i ostatních osob zúčastněných na vloupání do výše uvedeného bytu, a současně se tím mohli snažit opatřit neoprávněný prospěch sobě, neboť jsou oba za výkon svých podřízených právně odpovědni včetně finančního ohodnocení.

2. Tímto nesprávným úředním postupem příslušníků Policie České republiky a nečiněním úkonu v přiměřené době mělo dojít k poškození práv žalobkyně, a to práva na legalitu postupu státních orgánů ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, práva na rovné zacházení, práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu.

3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 16. 8. 2012 do zaplacení (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup npor. Bc. M. K. a jeho zástupce npor. Bc. P. S., kterým byl obsah úředního záznamu o podání vysvětlení Ing. R. ze dne 22. 8. 2011 posouzen jako stížnost na postup Policie České republiky, a jako takový byl postoupen přes nadřízené orgány Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Středočeského kraje k prošetření, byl správný a v souladu se zákonem, v řízení byly dodrženy všechny zákonem stanoveného lhůty a nelze se na jeho základě domáhat žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu.

5. Dále se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně v tomto sporu a vzhledem k zjištěním ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 29 C 64/2012, že žalobkyně není ani vlastníkem předmětného bytu č. 24 v domě č. p. 2155 v N., ani členkou jeho vlastníka, tj. Stavebního bytového družstva Nymburk, členství v družstvu a s ním spojené právo nájmu předmětného bytu je v současné době předmětem dědictví po bývalém manželovi žalobkyně, J. R., se kterým se rozvedla v roce 1998 a který zemřel v roce 2010, kdy žalobkyně není uvedena mezi dědici po jmenovaném, dospěl soud k závěru, že žalobkyně nemá a nelze u ní ani do budoucna očekávat právní vztah k uvedenému bytu, v uvedeném bytě nebydlí, přičemž skutečnost, že platí pravidelné platby žádný právní vztah k bytu nezakládá, žalobkyně má pouze na jeho adrese evidován trvalý pobyt, což nemá žádný právní dopad a jedná se pouze o údaj evidenčního charakteru, tedy i kdyby došlo k nesprávnému úřednímu postupu, což bylo v řízení vyloučeno, nemohla by vzniknout škoda z takového postupu žalobkyni.

6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

7. Odvolací soud zjistil, že mezi týmiž účastníky (žalobkyní a Českou republikou – Ministerstvem vnitra) bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 20/2013, kde žalobkyně uplatnila proti žalované tentýž nárok (nárok na náhradu nemajetkové újmy) na základě stejných skutkových tvrzení. Tentýž předmět je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobním návrhem byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb., je irelevantní, zda v tomto řízení žalobkyně požadovala zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 20/2013 požadovala zadostiučinění na základě totožných skutkových tvrzení ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím, neboť rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace § 136 o. s. ř., neboť neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Lze tak uzavřít, že o totožném nároku žalobkyně bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 9. 2014, č. j. 29 C 20/2013-32 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 28 Co 127/2015.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.

9. Přípustnost dovolání opírá žalobkyně o § 237 o. s. ř., když uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

10. Otázkou dle dovolatelky dosud neřešenou je, zda se jedná o stejný předmět řízení, jestliže v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 172/2012 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé protiprávním jednáním orgánu žalované na základě skutkových tvrzení žalobkyně – tj. na základě nesprávného úředního postupu policistů K. a S., kteří zcela účelově a hlavně protiprávně, v rozporu s trestním řádem, postoupili trestní oznámení Ing. P. R. z 22. 8. 2011 na Z. a B. věcně a místně nepříslušnému orgánu, který navíc nemá zákonné oprávnění řešit trestní oznámení na civilní osoby, které nejsou policisty ani zaměstnanci policie, a naopak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 20/2013 žalobkyně uplatnila jiný nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé protiprávním jednáním orgánu žalované na základě jiných skutkových tvrzení žalobkyně – tj. na základě nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí policisty F. a z Územního odboru Policie České republiky Nymburk, který vyřídil předmětná trestní oznámení žalobkyně na své přímé podřízené policisty K. – vedoucího Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk, S. – zástupce vedoucího Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk, S. a Š. z Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk, ačkoliv F. byl ve střetu zájmu jako osoba přímo odpovědná za činnost Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk a za to hodnocen, finančně odměňován, stejně tak K., ředitel Policie České republiky Středočeského kraje, kam příslušeli policisté F., K., S., Š., S.

11. Dle dovolatelky je skutek vylíčený v její žalobě projednávané v řízení sp. zn. 52 C 172/2012 svými atributy odlišný od skutku vylíčeného v její žalobě projednávané v řízení sp. zn. 29 C 20/2013. Navíc oba skutky se staly v jinou dobu, v jiný čas. Pro věc samu je pak dle dovolatelky zcela irelevantní závěr odvolacího soudu, že se nemění žalobní požadavek, protože tentýž nárok (co do výše nárokovaného finančního odškodnění) vymezený žalobním petitem nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. nevyplývá ze stejného skutku.

12. Dovolatelka je dále toho názoru, že se ze strany odvolacího soudu jednalo o zjevnou svévoli a libovůli, a to v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a se zásadou legality, jak je žalobkyni garantována v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

13. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a současně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.

14. Žalovaná s dovoláním nesouhlasila a navrhla jeho zamítnutí.

III. Formální náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť posouzení překážky věci pravomocně rozsouzené je v napadeném rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení, nad rámec procesních otázek dále řešených, neshledal.

22. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.

23. O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/ 2001).

24. Proto, aby nastala překážka věci pravomocně rozsouzené, musí tedy tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku). Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu je však patrná pouze totožnost účastníků řízení a žalobního nároku. Naproti tomu není zřejmé, jak (na jakém základě) odvolací soud dospěl k závěru o totožnosti skutkových tvrzení, odvolací soud tato skutková tvrzení, alespoň podle obsahu vydaných rozsudků, nijak nekonfrontuje. Z uvedeného tak vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci.

VI. Závěr

25. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek řízení, respektive existence překážky věci rozsouzené, nesprávné (tato nesprávnost se projevuje pouze v rozhodnutí soudu odvolacího), postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení.

26. V rámci nového projednání odvolání proti rozsudku odvolací soud znovu posoudí existenci všech předpokladů vzniku překážky věci pravomocně rozsouzené, a to na podkladě konkrétních zjištění o skutkových tvrzeních žalobkyně v obou řízeních. Zároveň neopomene, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, „domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním.“ Uvedené závěry jsou použitelné i při posuzování existence překážky věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).

27. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

29. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru