Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 5005/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5005.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01....

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 677/18 ze dne 31.08.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 5005/2017-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 290/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 15 Co 106/2017-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 18 C 290/2014-116, uložil žalované zaplatit žalobci částku 335 526 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 870 036,65 Kč od 24. 9. 2013 do 17. 9. 2014, a úrok z prodlení z částky 534 510,65 Kč od 18. 9. 2014 do zaplacení (výrok II), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6 137 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 335 526 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč.

Žalobce se domáhal částky 335 526 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání (resp. nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 130/2009 (žalobce byl posléze v plném rozsahu obžaloby zproštěn). Žalobce ušlý zisk konkrétně spatřuje v tom, že nemohl provádět znaleckou činnost, a to z důvodu, že byl obžalován z úmyslného trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že žalobce zřejmě přehlédl, že řízení v dané věci bylo zahájeno po nabytí účinnosti zákona č. 293/2013 Sb., a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. Dovolání tak musí mít náležitosti stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Žalobce však zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli na vzájemném vztahu (diformitě) rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu přípustnost dovolání již nezávisí a ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014 již na odstavce a písmena členěno není. Žalobce uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř“, ač § 241a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014 upravuje (v odstavci 1) jen jeden dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci, a toto ustanovení rovněž již není členěno na písmena.

Posuzované dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř.) pro otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzeným vznikem škody, že „odvolací soud zde spatřuje přetržení příčinné souvislosti, které brání přiznání nároku na náhradu tvrzené škody“, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zcela jiném právním posouzení věci.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud pro úplnost k výše uvedenému dodává, že rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Na další žalobcem vymezené otázce (že „odvolací soud vznesl pochybnosti i proti vyčíslení tvrzené škody spočívající v ušlém zisku“) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže se nepodařilo zpochybnit prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (způsob vyčíslení tvrzené škody) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2015).

Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru