Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4904/2016Rozsudek NS ze dne 28.03.2018

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4904.2016.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2060/18 ze dne 13.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4904/2016-408

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) B. K., d) J. B., e) J. K. 318, f) L. S. g) M. K., h) V. K., ch) Z. K., i) V. B., j) F. B., k) M. M., l) Z. H., m) V. B., p) D. S., r) Z. N., s) M. K., u) B. K., v) M. Š., w) K. Š. a x) K. V., všech zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 380 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 266/2011, o dovolání žalobců a), d), e), f), g), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), w) a x) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 64 Co 49/2013-287, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 64 Co 49/2013-287, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen v zamítavých výrocích rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2012, č. j. 41 C 266/2011-120, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se žalobou ze dne 19. 9. 2011 domáhají zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla každému z žalobců vzniknout v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení, vedeného postupně u Okresního úřadu v Kolíně, Krajského soudu v Praze, Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín a u Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, celkově trvajícího bezmála 19 let.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 41 C 266/2011-120, uložil žalované jednající Ministerstvem zemědělství (v dosavadním řízení označovaná jako první žalovaná) uhradit každému ze žalobců b), c), d), e), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), u), v), a w) jako přiměřené zadostiučinění 57 500 Kč s příslušenstvím a žalobkyni s) 28 750 Kč s příslušenstvím. Žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti (v dosavadním řízení označovaná jako druhá žalovaná) uložil uhradit každému ze žalobců a), b), c), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) jako přiměřené zadostiučinění 28 500 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k žalobcům n), o) a t) soud prvního stupně řízení zastavil. Ve zbytku žalobu zamítl a přiznal některým žalobcům náhradu nákladů řízení.

3. Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64 Co 49/2013-176, odmítl odvolání podané žalobci n), o) a t), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v některých výrocích o nákladech řízení jej změnil, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64 Co 49/2013-176, byl Městským soudem v Praze opraven usnesením ze dne 20. 3. 2014, č. j. 64 Co 49/2013-231.

4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64 Co 49/2013-176, ve znění opravného usnesení, byl následně na základě dovolání žalobců a), d), e), f), g), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), w), a x) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, v části výroku, kterou byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby proti žalované jednající Ministerstvem zemědělství na zaplacení částky 132 500 Kč s příslušenstvím vůči žalobcům d), e), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) a v rozsahu zamítnutí žaloby proti žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti na zaplacení částky 161 500 Kč s příslušenstvím vůči žalobcům a), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w). Dále byl Nejvyšším soudem rozsudek odvolacího soudu zrušen v části výroku, kterým bylo mezi žalobci a), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) a žalovanou potvrzeno a změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Věc v uvedeném rozsahu Nejvyšší soud vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 64 Co 49/2013-287, (dále též jako „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé XI, XIV, XX, XXIII, XXVI, XXIX, XXXII, XXXV, XXXVIII, XLIII, XLVI, XLIX, LIII, LVI, LIX a ve výrocích II a XVI ohledně částky 161 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) částku 256 883 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že dne 17. 12. 1992 uplatnili žalobkyně d), žalobce e), M. B., V. K., K. K., Z. S., B. Š., J. K., Z. T., R. N., F. T., J. K. a B. P., u Okresního pozemkového úřadu v Kolíně právo na vydání nemovitostí. V roce 1995 byl upraven okruh oprávněných osob a do spisu byly průběžně doplňovány další důkazy. Přípisem doručeným dne 19. 11. 2001 žádaly oprávněné osoby o urychlené vydání rozhodnutí. Dne 12. 2. 2002 Okresní pozemkový úřad v Kolíně rozhodl tak, že účastníci řízení nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, neboť nejsou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), oprávněnými osobami. Uvedené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Kolíně bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002. Následně ve věci dne 22. 11. 2003 rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Kolín, že účastníci řízení nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, opět z důvodu, že nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě. V řízení o žalobě proti uvedenému rozhodnutí, vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 207/2004, proběhla ústní jednání dne 22. 6. 2005 a dne 12. 9. 2005, která byla odročena za účelem opatření dalších důkazů. Další jednání proběhlo dne 7. 11. 2005. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2005 Okresní soud v Kolíně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci nejsou oprávněnými osobami. Dne 26. 9. 2006 o věci rozhodl Krajský soud v Praze, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve věci dále dne 13. 8. 2009 rozhodoval Nejvyšší soud, který odmítl dovolání žalobců jako nepřípustné, a Ústavní soud, který dne 21. 4. 2011 odmítl ústavní stížnost žalobců.

7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 13 odst. 1, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“. Uzavřel, že nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení byl uplatněn do určité míry po právu. K nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo v pořadí prvním řízení před správním orgánem, Okresním pozemkovým úřadem v Kolíně (pod sp. zn. PÚ 8116/00-Zuz, ZN,72/9-A/15), a dále v řízení před Okresním soudem v Kolíně (pod sp. zn. 13 C 207/2004). Vzhledem k tomu, že nebyla vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy zapříčiněné nesprávným úředním postupem, vycházel soud prvního stupně z toho, že pokud žalobci byli účastníky předmětných řízení, vznikla jim nemajetková újma. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále 15 000 Kč za každý další rok. U správního řízení, které trvalo celkem 10 let a 7 měsíců, vyšel soud prvního stupně ze základní částky 143 750 Kč. Tu ponížil o 30 % vzhledem ke značné obtížnosti řízení (rozsáhlé dokazování, nejasnosti v okruhu osob uplatňujících nárok, opakované doplňování žádosti ze strany účastníků řízení, vyčkávání výsledků dědických řízení), a následně o dalších 30 % vzhledem k významu předmětu řízení pro účastníky, neboť restituční řízení obecně není řízením s velkým významem pro účastníky, když žalobci navíc vůbec nesplňovali definici osob oprávněných podle § 4 zákona o půdě a do předmětného řízení tedy museli vstupovat s tím, že výsledek restitučního řízení je značně nejistý. Význam předmětu řízení pro účastníky pak snižuje rovněž skutečnost, že účastníků řízení bylo několik a jakožto příbuzní nemajetkovou újmu do určité míry sdíleli. Soud prvního stupně dále zkoumal, v které fázi jednotliví žalobci do řízení vstoupili. V případě žalobkyně s) výslednou částku ponížil o dalších 20 %, neboť do řízení vstoupila až v roce 2001, v případě žalobkyň a), f), a x) nárok na zadostiučinění vůči žalované jednající Ministerstvem zemědělství vůbec nepřiznal, neboť tyto žalobkyně nebyly účastnicemi správního řízení. Co se týká soudního řízení před Okresním soudem v Kolíně, toto trvalo ve všech stupních, včetně řízení před Ústavním soudem, celkem 7 let a 4 měsíce, soud prvního stupně proto vycházel ze základní částky 95 000 Kč. Tuto částku ponížil o 40 % vzhledem k tomu, že řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, a o dalších 30 % vzhledem k významu předmětu řízení pro účastníky (ze stejných důvodů jaké uvedl pro správní řízení). Soud prvního stupně vůči žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti nepřiznal žádné zadostiučinění žalobci g) a žalobkyni x), kteří do řízení vstoupili až ve stádiu podávané ústavní stížnosti. Dále řízení zastavil vůči žalobcům n), o) a t), neboť tito v průběhu řízení zemřeli a povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s právními nástupci.

8. Po skutkové stránce vyšel Městský soud v Praze při svém prvním projednání věci zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

9. Po právní stránce se Městský soud v Praze ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že je přiměřené, jestliže se základní částka pro výpočet zadostiučinění pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč. Řízení podle odvolacího soudu nebylo s ohledem na všechny okolnosti extrémně dlouhé, jeho délka nebyla násobně delší, než bylo možno očekávat, a nebylo možno zohlednit věk a zdravotní stav účastníků řízení. Odvolací soud aproboval rovněž procentuální snížení základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění provedené soudem prvního stupně.

10. Nejvyšší soud při svém prvním posouzení věci (viz odst. 4 tohoto rozsudku) označil za nesprávný závěr Městského soudu v Praze ohledně nižšího významu předmětu řízení pro žalobce. Nejvyšší soud poukázal na svá dřívější rozhodnutí (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009), podle kterých restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění nespravedlností (křivd) způsobených v minulosti. Již s ohledem na to je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možné řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Na významu předmětu řízení pro žalobce přitom nic nemění ani skutečnost, že žalobci nakonec v řízení nebyli shledáni osobami oprávněnými podle ustanovení § 4 zákona o půdě (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Dále Nejvyšší soud připomněl, že neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného nevede sama o sobě k závěru o nižším, nýbrž o standardním významu předmětu řízení (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Za nesprávný Nejvyšší soud označil také závěr odvolacího soudu ohledně nepřihlédnutí k vysokému věku a zdravotnímu stavu žalobců jakožto poškozených při posuzování významu předmětu řízení, jelikož tyto skutečnosti samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jejich věcech a zvyšují tím význam předmětu řízení pro žalobce jakožto poškozené (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). K uvedenému Nejvyšší soud také konstatoval, že zrušení rozsudku odvolacího soudu pro dílčí nesprávnost právního posouzení nároku žalobců nutně neznamená, že by se žalobcům novým rozhodnutím odvolacího soudu muselo dostat více, než kolik jim bylo přiznáno napadeným rozhodnutím, a to zejména tehdy, zhodnotí-li odvolací soud řádně naději na úspěch v řízení, se kterou do něj každý z žalobců vstupoval. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (které dovolací soud zkoumá v případě přípustnosti dovolání), označil Nejvyšší soud skutečnost, že nižší soudy jednaly na straně žalované se dvěma organizačními složkami státu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy by měly být příslušnými dvě organizační složky, jedná za stát v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí.

11. Odvolací soud při svém opakovaném projednání věci vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování částečně doplnil o listiny, které jsou obsahem spisu k předmětnému restitučnímu řízení, a to výzvu k vydání zemědělského majetku ze dne 17. 12. 1992, další podání k doplnění výzvy ze dne 16. 11. 1995, výměru ze dne 27. 4. 1949, rozhodnutí ve věci dědictví po J. K. a potvrzení o nabytí dědictví po Z. K.. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně a opakovaného odvolacím soudem pak podle odvolacího soudu vyplývá, že J. K., od kterého žalobci odvozovali svůj restituční nárok, nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí, ke kterým směřoval restituční nárok.

12. Po právní stránce dospěl odvolací soud při opakovaném projednání věci k závěru, že odvolání není důvodné. Nejprve se znovu zabýval otázkou významu předmětného řízení pro poškozené. Konstatoval, že v obecné rovině je restitučnímu řízení nutno přikládat pro žalobce zásadní význam. Nicméně s ohledem na to, že restituční nárok byl uplatněn zjevně nedůvodně (viz skutkové zjištění uvedené v předcházejícím odstavci), což mohli žalobci při vynaložení obvyklé péče zjistit (například nahlédnutím do pozemkových knih), nelze podle odvolacího soudu seznat dobrou víru žalobců v oprávněnost jejich restitučního nároku a tím i tvrzenou újmu žalobců spočívající v nejistotě ohledně nepřiměřeně dlouhého řízení. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu učinit závěr o zásadním významu řízení pro žalobce. Odvolací soud konstatoval, že již skutečnost, že žalobci jsou ve vysokém věku a nedobrém zdravotním stavu, musela sama o sobě vzbuzovat očekávání, že jejich věc bude řešena bez nedůvodných průtahů a přednostně. Dle odvolacího soudu však nelze odhlédnout od toho, že žalobci v probíhajícím řízení nikterak aktivní nebyli, nýbrž že za ně vystupovali zmocněnci. Ani věk a zdravotní stav žalobců tedy vyšší význam řízení nezakládají. Z uvedených důvodů měl odvolací soud za to, že předmětné řízení bylo co do svého významu pro žalobce standardní, a bylo správné při stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Další skutečnosti pak naopak svědčí pro snížení přiměřeného zadostiučinění pod základní částku, a to složitost řízení, jak ji popsal soud prvního stupně, významné rozšíření počtu účastníků restitučního řízení z 13 na 25 a také skutečnost, že se jednalo vesměs o příslušníky širší rodiny J. K., kteří uplatňovali restituční nároky společně (prostřednictvím zmocněnce) a sdíleli tedy pociťovanou újmu. Podle odvolacího soudu je opět nutno přihlédnout také k tomu, že žalobci nemohli očekávat úspěch v řízení. Celkovou částku, která již byla žalobcům poskytnuta (1 490 250 Kč) pak odvolací soud považuje ve vztahu k částkám přiznaným jednotlivým žalobcům za vyhovující kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk. Co se týče náhrady nákladů řízení, výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl odvolacím soudem změněn v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14), když v návaznosti na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, bylo třeba vyjít z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Co se týče výroku o nákladech odvolacího a dovolacího řízení, žalobci podle odvolacího soudu v řízení úspěšní nebyli a žalované nevznikly účelně vynaložené náklady.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.

14. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž v dovolání uplatnili následující dovolací důvody.

15. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku významu restitučního řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud podle žalobců pochybil v tom, že vyšší význam restitučního řízení nikterak nezohlednil při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a ani při její procentuální modifikaci. Z dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) podle žalobců plyne, že v případě řízení s vysokým významem předmětu řízení pro poškozeného by nemělo dojít ke snížení základní částky, respektive by naopak mělo dojít k jejímu navýšení. K tomu žalobci uvádí, že pohybuje-li se podle stávající judikatury základní částka v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, měla být v posuzované věci stanovena na 20 000 Kč či se této částce blížit. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

16. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naděje žalobců na úspěch v restitučním řízení, když k závěru o tom, že restituční nárok byl uplatněn zjevně nedůvodně, dospěl na základě nepodložené úvahy, že J. K. nebyl vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem restitučního řízení. Žalobci poukazují na to, že se Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 6. 2002, č. j. 44 Ca 52/2002-61, ztotožnil s jejich námitkou, že z tehdy dostupných listin nebylo možné zjistit, kdy došlo k právní moci konfiskace předmětných nemovitostí, a tudíž postavit najisto, že J. K., od kterého žalobci svůj restituční nárok odvozují, nenabyl jejich vlastnictví. Jestliže odvolací soud na tomto základě přikládal restitučnímu řízení ve věci žalobců nižší význam, postupoval v rozporu se zákonem a prokázaným skutkovým stavem.

17. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je pro zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozené rozhodný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle žalobců je v rozporu se stávající judikaturou, pokud odvolací soud posuzoval význam předmětu řízení pro žalobce podle toho, zda byl výsledek restitučního řízení „jistý“ či „nejistý“. Nesprávným je pak závěr odvolacího soudu o nižším významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu, že do restitučního řízení museli vstupovat s vědomím, že nejsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

18. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda vysoký věk a špatný zdravotní stav žalobců pro ně zvyšují význam předmětu řízení. Žalobci konstatují, že navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému ve věci odvolací soud setrval na svém nesprávném závěru, že vysoký věk a špatný zdravotní stav žalobců význam předmětu řízení v posuzované věci nezvyšují, a to s poukazem, že žalobci nebyli v předmětném řízení nikterak aktivní při uplatňování svého nároku, jelikož za ně jednal zmocněnec. Podle žalobců je tento závěr jednak diskriminační ve vztahu k využívání institutu zmocněnce a jednak využití tohoto institutu nic nemění na nepříznivých důsledcích nepřiměřeně dlouhého řízení v jejich sféře. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesením ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, částí IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

19. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě nižšího významu předmětu řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně této okolnosti žalovanou, respektive zda soud může zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro žalobce jakožto poškozené. K tomu žalobci konstatují, že v době prvního rozhodování Městského soudu v Praze nebyla v řízení uplatněna taková skutková tvrzení a takové důkazy, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru o nižším než presumovaném významu předmětu řízení pro žalobce. Následně však odvolací soud provedl důkazy (srov. odst. 11 tohoto rozsudku), na základě kterých dospěl k závěru, že posuzované řízení mělo pro žalobce nižší než presumovaný význam, a to navzdory tomu, že žalovaná, na které podle stávající judikatury spočívalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní, žádná nová skutková tvrzení nepřednesla a ani v tomto ohledu nenavrhla žádné nové důkazy. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014.

20. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda lze na základě dovolání žalobců změnit výrok o náhradě nákladů řízení v jejich neprospěch, aniž by dříve svým prvním dovoláním ve věci nákladový výrok napadali. Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že takový postup není přípustný, respektive je v rozporu s ustanovením § 212 občanského soudního řádu a zásadou zákazu reformationis in peius zde upravenou.

21. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě, kdy je více účastníků občanského soudního řízení zastupováno jediným advokátem, zda na úkon „převzetí a příprava právního zastoupení“ lze pohlížet jako na společný úkon při zastupování více osob ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že se o společný úkon nejedná a odměna za tento úkon tudíž přísluší za každého z účastníků v nesnížené výši. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozhodnutím ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. IV Torz 230/91, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/1992.

22. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě, kdy je více účastníků občanského soudního řízení zastupováno jediným advokátem, přísluší advokátovi režijní paušál (§ 14b odst. 5 advokátního tarifu) za uskutečněný úkon právní služby za každého zastupovaného účastníka. Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že tomu tak je. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že se jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

23. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že pro přiznání této náhrady nemá vliv výsledek opakovaného posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž pouze výsledek řízení dovolacího (tedy zda bylo jimi podanému dovolání vyhověno). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že se jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

24. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.

25. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž v dovolání uplatnila následující dovolací důvody.

26. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, který úřad (organizační složka státu) má podle § 6 OdpŠk jednat jménem státu, když v posuzované věci jednal s Ministerstvem financí namísto odvětvově příslušných ústředních správních úřadů (Ministerstva zemědělství a Ministerstva spravedlnosti). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v tom, že se jedná o otázku, která byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to dřívějším rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014), avšak má být posouzena jinak. Žalovaná považuje řešení přijaté Nejvyšším soudem, že na žalované straně nemůže za stát v téže věci (nároku) jednat vícero příslušných úřadů, nýbrž že je v takové situaci podle § 6 odst. 3 OdpŠk příslušným Ministerstvo financí, za nesprávné, a to především z následujících důvodů. Poukazuje, že ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk zakládá pouze zbytkovou příslušnost Ministerstva financí pro případy, kdy věcně příslušný úřad neexistuje (o takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná, jelikož jsou věcně příslušnými úřady dva). Konstatuje, že přijaté řešení nerespektuje jak koncepci právního jednání státu (princip dělené právní subjektivity státu), tak pravidla financování organizačních složek státu. Konečně žalovaná zastává názor, že řešení přijaté dovolacím soudem nevytváří ustálenou judikaturu ohledně vystupování jednoho úřadu (organizační složky státu) před soudem v téže věci, a to s poukazem, že dosavadní judikatura (včetně judikatury Nejvyššího soudu – rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) tuto otázku neřešila.

27. Dále žalovaná namítá, že co do náhrady nákladů řízení dochází k dvojímu plnění ze strany státu. Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo spravedlnosti dříve jednající za stát již žalobcům na základě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně poskytly 205 390,20 Kč, respektive 270 814,60 Kč. Nyní by mělo Ministerstvo financí na základě rozsudku odvolacího soudu poskytnout žalobcům na náhradě nákladů řízení dalších 256 883 Kč. Také v tom spatřuje žalovaná nesprávnost rozsudku odvolacího soudu.

28. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že dovolání žalované považují s ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci za bezpředmětné. Ke dvojímu plnění ze strany státu uvedli, že s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu napadli také co do náhrady nákladů řízení, nepovažují tuto otázku za uzavřenou.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

29. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

30. Dovolání žalobců i žalované bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

31. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

32. Co se týče dovolacího důvodu uvedeného v odst. 20 tohoto rozsudku, žalobci v dovolání řádně neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Co do účelu a významu splnění této povinnosti dovolatelem odkazuje Nejvyšší soud například na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14.

33. Dovolání žalobců tak v části obsahující uvedený dovolací důvod (odst. 20 tohoto rozsudku) trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

34. Ve zbylém rozsahu obsahuje dovolání žalobců i žalované všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.

IV. Přípustnost dovolání

35. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

36. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

37. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalobců.

38. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit nesprávné posouzení otázky významu restitučního řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (odst. 15 tohoto rozsudku), neboť význam restitučního řízení se neprojeví již při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení (srov. část VI Stanoviska). Význam řízení je zohledněn až při následné modifikaci základní částky. Odvolací soud se tedy neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud s ohledem na povahu předmětu řízení základní částku nenavýšil. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud nezohlednil zvýšený význam předmětu restitučního řízení při následné modifikaci základní částky, jelikož odvolací soud vysvětlil, na základě kterých (protichůdných a převažujících) důvodů zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce neshledal, na vyřešení této otázky tedy rozsudek odvolacího soudu nespočívá (§ 237 o. s. ř.).

39. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit námitka nesprávného posouzení otázky naděje žalobců na úspěch v restitučním řízení (odst. 16 tohoto rozsudku), neboť žalobci zpochybněná úvaha odvolacího soudu spočívá na vyřešení skutkové otázky (zda žalobci či jejich právní předchůdci věděli o tom, že J. K. nebyl vlastníkem sporných nemovitostí). Námitka nesprávného skutkového zjištění přitom není přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

40. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit námitka nesprávného posouzení otázky, zda je pro zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozené rozhodný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (odst. 17 tohoto rozsudku). Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že samotný výsledek řízení je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný. Obdobné Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, či dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Nelze ovšem přehlédnout, že v dřívějším rozsudku ve věci (obdobně také v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) Nejvyšší soud konstatoval také to, že uvedený závěr nemůže být bezbřehý a nebylo by na místě jej aplikovat v případě, kdy by žalobce v době podání žaloby věděl, že uplatňuje nárok zjevně bezdůvodný. Jinak řečeno, judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje možnost snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nedůvodných očekávání žalobců ohledně výsledku řízení. Postupoval-li tak odvolací soud, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jím již dříve identifikované (srov. rozsudek ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) pochybení nižších soudů při posouzení této otázky nespočívalo na tom, že by nepřípustně dospěly k závěru, že nárok žalobců byl v restitučním řízení uplatněn zjevně bezdůvodně, nýbrž v tom, že tento závěr odvodily výlučně z výsledku původního řízení.

41. V této souvislosti nezakládá přípustnost dovolání ani námitka žalobců spočívající v tom, že odvolací soud prováděl dokazování ohledně významu předmětu řízení pro ně a jejich právní předchůdce nad rámec skutkových tvrzení účastníků (odst. 19 tohoto rozsudku). I ohledně této otázky postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen – vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ nejde, když soudy dosáhly svého skutkového závěru sice z důkazu navrženého dovolatelem, avšak jej nemohly, byť k jeho neprospěchu, opomenout a právně neposoudit, jak se stalo i v případě žalobců.

42. Přípustnost dovolání žalobců nemohou založit ani dovolací důvody směřující vůči výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (odst. 21-23 tohoto rozsudku). Ačkoli judikatura Nejvyššího soudu připouští dovolání do akcesorických výroků rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80/2013), i pro tyto výroky platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. To znamená, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vystupuje-li na žalující straně samostatně (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) více žalobců, jak je tomu v posuzované věci, uplatní se požadavek na plnění převyšující 50 000 Kč ve vztahu ke každému z těchto žalobců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3177/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3676/14). Aniž by dovolací soud považoval za nezbytné uvádět podrobný výpočet částky, která byla žalobcům rozsudkem odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení upřena, pro žádný z dovolacích důvodů uvedených v odst. 21-23 tohoto rozsudku a jednotlivé žalobce tato částka nepřevyšuje 50 000 Kč, což ostatně netvrdí ani sami žalobci. Ke zbývajícímu dovolacímu důvodu žalobců ohledně náhrady nákladů řízení (odst. 20 tohoto rozsudku) dovolací soud nepřihlédl (srov. odst. 32 a 33 tohoto rozsudku).

43. Dovolání žalobců je přípustné pro otázky, zda vysoký věk a špatný zdravotní stav žalobců pro ně zvyšují význam předmětu řízení (odst. 18 tohoto rozsudku), jelikož při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

44. Nejvyšší soud se následně zabýval přípustností dovolání žalované.

45. Přípustnost dovolání žalované nemůže založit otázka, který úřad (organizační složka státu) má podle § 6 OdpŠk jednat jménem státu (odst. 26 tohoto rozsudku), jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody, proč se odchýlit od svých dřívějších závěrů učiněných v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014.

46. Shodné námitky jako v nyní posuzované věci již žalovaná (jednající Ministerstvem financí) uplatnila v dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 (obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil také v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s danou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou již lze označit za ustálenou, v rozporu, nezakládají dovolací námitky žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

47. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť jej neshledal přípustným. Z tohoto důvodu nepřihlédnul ani k žalovanou namítané vadě řízení spočívající ve dvojím plnění ze strany státu (§ 243 odst. 3 o. s. ř.).

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

48. Dovolaní žalobců je důvodné.

49. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu. Podle písm. e) téhož odstavce je jednou z těchto okolností význam předmětu řízení pro poškozeného.

50. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v posuzované věci (rozsudek ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) konstatoval, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při posuzování významu předmětu řízení pro žalobce jakožto poškozené, když nepřihlédl k jejich vysokému věku a zdravotnímu stavu, které samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jejich věcech a zvyšují tím význam předmětu řízení pro ně. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou totiž, jak Nejvyšší soud již dříve uvedl, osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část IV Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76).

51. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít. Na uvedených důsledcích tak nemůže nic změnit skutečnost, že poškození vystupovali v předmětném řízení prostřednictvím zmocněnce.

52. Pokud odvolací soud neshledal vysoký věk a zdravotní stav žalobců jako okolnosti svědčící pro vyšší význam předmětu řízení pro žalobce s odůvodněním, že za ně záležitosti týkající se předmětného řízení vyřizovali zmocněnci, postupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, čímž učinil nesprávným svůj dílčí závěr ohledně významu předmětu řízení pro žalobce s přihlédnutím k jejich věku a zdravotnímu stavu.

VI. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti

53. Společně s dovoláním uplatnila žalovaná návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř. Tento návrh žalovaná odůvodnila zejména skutečností, že v posuzované věci byla žalobcům již dříve poskytnuta náhrada nákladů řízení jinými úřady (srov. odst. 27 tohoto rozsudku).

54. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, se Nejvyšší soud vyjadřuje k důvodnosti tohoto návrhu, přičemž uzavírá, že ho důvodným neshledává.

55. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

56. S ohledem na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci opakovaně dospěl k závěru, že Ministerstvo financí je úřadem příslušným jednat za stát (§ 6 odst. 3 OdpŠk), neshledal, že by mu mohla být výkonem rozsudku odvolacího soudu co do částky přiznané žalobcům jako náhrada nákladů řízení způsobena závažná újma.

57. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobcům byla již dříve neoprávněně poskytnuta náhrada nákladů jinými úřady (Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem spravedlnosti), jelikož tento dřívější nesprávný postup nižších soudů nemůže být základem pro nynější závěry Nejvyššího soudu, respektive nemůže být základem pro neuložení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu prostřednictvím Ministerstva financí, která má v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk v posuzované věci za stát jednat.

VII. Závěr

58. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, a též v navazujících nákladových výrocích a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

44. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru