Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4879/2015Rozsudek NS ze dne 31.10.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Statutární orgán
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4879.2015.1
Dotčené předpisy

§ 194 odst. 1 obch. zák.

§ 194 odst. 7 obch. zák.

§ 6 odst. 2 předpisu č. 455/1991 Sb.

§ 160 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 7 předpisu č. 82/1998 Sb.

§...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4879/2015-334

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 272/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29 Co 52/2015-297, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29 Co 52/2015-297, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 C 272/2012-271, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 12. 2012 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 4 015 260 Kč s odůvodněním, že sdělením obvinění dne 28. 11. 2000, ČVS: KVV-796/20-98, vydaným Policií České republiky, Krajským úřadem vyšetřování Brno, pracoviště Jihlava, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, č. j. 52 T 3/2005, který vůči žalobci nabyl právní moci dne 8. 7. 2009, byl žalobce obžaloby v celém rozsahu zproštěn s tím, že v žalobním návrhu označený skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Proti žalobci tak bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, kdy byl řadu let kriminalizován a medializován pro skutek, který nespáchal, a po tuto dobu byl ohrožován sazbou 12 let odnětí svobody a potenciální povinností k náhradě škody přesahující půl miliardy Kč, což pro žalobce znamenalo likvidační a nenávratný zásah do osobního a profesního života. Z výše uvedené částky žalobce původně požadoval 175 260 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na obhajobu, ale jelikož byl tento požadavek ze strany žalované částečně uznán, vzal žalobce v uvedeném rozsahu žalobu zpět a řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2013, č. j 15 C 272/2012-18, v tomto rozsahu zastaveno. Předmětem žaloby zůstala částka 3 840 000 Kč představující součet měsíčních odměn, kterých by se žalobci dostalo, pokud by nebyl dne 29. 6. 2007 odvolán z funkce člena představenstva ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a. s., ve výši 40 000 Kč u každé ze jmenovaných společností. Důvodem odvolání žalobce z pozice člena představenstva bylo pouze vedení trestního stíhání a podání obžaloby proti jeho osobě. Trestní stíhání bylo značně medializované tiskem a televizí a věděla o něm řada obchodních partnerů i bank, s nimiž výše jmenované společnosti spolupracovaly a na nichž byly existenčně závislé, a jakákoliv pochybnost u statutárních zástupců pro ně mohla být likvidační. Tímto bylo odůvodněno i odvolání žalobce, přičemž bylo zdůrazněno, že další výkon funkce není možný pro rozpor se zájmy společností. Žalobce požaduje shora uvedenou částku za období od 1. 7. 2007, tedy od počátku měsíce následujícího po jeho odvolání z funkce člena představenstva, do 30. 6. 2009, tedy do doby doručení zprošťujícího rozsudku. Žalobce doplnil, že co se týká jiných příjmů, které pobíral v období od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2009, nejednalo se o žádný příjem, o který by se měla snižovat požadovaná náhrada škody. Ani jeden z příjmů nevylučoval současně příjem z představenstva od uvedených akciových společností.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 C 272/2012-271, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 840 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 12. 11. 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 334 139 Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Širmera, advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 29 Co 52/2015-297, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 59 725,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Širmera (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2014, č. j. 51 Co 66/2014-118, zrušil předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v této věci, tj. rozsudek ze dne 10. 10. 2013, č. j. 15 C 272/2012-94, jímž bylo rovněž žalobě vyhověno, a vrátil (tehdy) věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

5. Soud prvního stupně konstatoval za nesporné, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2005, a to od 28. 11. 2000 do 9. 4. 2009, kdy došlo k vyhlášení zprošťujícího rozsudku, což měl i za prokázané ze sdělení obvinění ze dne 28. 11. 2000 a z rozsudku Krajského soudu v Brně 52 T 3/2005, který nabyl právní moci vůči žalobci dne 8. 7. 2009. Soud měl dále za prokázané notářskými zápisy, že žalobce byl dne 29. 6. 2007 odvolán z pozice člena představenstva ve společnostech ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a. s. Těmito společnostmi byla žalobci vyplácena mzda (pozn. zřejmě myšleno odměna) ve výši 40 000 Kč (hrubého) měsíčně, a to do měsíce června 2007. Žalobce byl v pracovním poměru u společnosti ICOMTRANSPORT a za období od 1. 7. 2007 do 31. 10. 2007 a od 1. 10. 2008 do 30. 6. 2009 měl čistý zdanitelný příjem z pracovního poměru 2 228 120 Kč. Od 29. 6. 2007 do 31. 7. 2013 nebyl žalobce zaměstnán ve společnostech ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s. V uvedených společnostech pobíral člen představenstva odměnu za výkon člena představenstva 40 000 Kč, a to i v době pracovní neschopnosti. Měsíční odměna rovněž nebyla vázána na počet zasedání představenstva, kterých se účastnil. Soud měl za prokázané z účastnického výslechu žalobce a z výslechu svědkyň E. K. a K. K., že k odvolání žalobce z dozorčí rady (pozn. správně zřejmě z pozice člena představenstva) společností ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s. došlo pouze z důvodu trestního stíhání žalobce. Kolem roku 2007 začalo být trestní stíhání žalobce intenzivnější a došlo též k intenzivnější medializaci případu jak na regionální úrovni, tak i v televizi. Soud dále uvedl, že má: „za prokázané, že co se týká K. K., jedná se o sestru svědkyně, tato nebyla stíhána jako fyzická osoba, nejednalo se o její stíhání v souvislosti s výkonem funkce nehledě k tomu, že právě společnost ICOM TRANSPORT je založená na rodině svědkyň, firma byla založena jejich otcem a je spojována se jménem K., pokud by byla odvolána i K. K., ztrácela by společnost kredit u zákazníků partnerů.“ Dále soud uvádí, že k odvolání žalobce došlo zejména s ohledem na přípravu zakázky týkající se koupě autobusů.

6. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Nárok na náhradu škody způsobené v trestním stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, se posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odpovědnostním titulem je nezákonné rozhodnutí, jímž bylo sdělení obvinění ze dne 28. 11. 2000, kterým bylo žalobci kladeno za vinu, že v sídle společnosti ICOM TRANSPORT Jihlava předložil návrh na uzavření smlouvy o tichém společenství se společností ČETRANS jako tichým společníkem a společností ICOM jako podnikatelem, na základě které měla být společností ICOM holding poskytnuta částka 554 000 000 Kč na dobu 30 let, a tak se podílet na podnikání tohoto podnikatele. Byť ze strany žalované byla sporována příčinná souvislost mezi odvoláním žalobce z pozice dozorčí rady (pozn. správně zřejmě z pozice člena představenstva) společností ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s. a trestním stíháním žalobce, soud prvního stupně tuto měl za danou. Přihlédnout je nutné k fungování velkého koncernu, jakými bezpochyby ČSAD a ICOM TRANSPORT je, že se jedná o personálně a ekonomicky provázané subjekty. Žalobce byl obviněn z trestného činu, přičemž se jednalo o zneužívání informací v obchodním styku společnosti, u které byl žalobce také zaměstnán, a která je funkčně a ekonomicky provázána s jednotlivými ČSAD. Bylo vysvětleno, že k odvolání žalobce z funkcí došlo až v roce 2007 z důvodu, že v tomto roce začala být nařizována hlavní líčení, trestní stíhání žalobce spělo ke konečnému vyústění a zejména probíhala i masivní mediální kampaň týkající se trestního stíhání. V dané době mělo dojít k velké objednávce nákupu dopravních prostředků, která musela být financována dalšími subjekty, a osoba, která je trestně stíhána pro ekonomický trestný čin a která je členem dozorčích rad společností funkčně provázaných, je osobou nevěrohodnou, a mohlo tak dojít i k problémům s financováním. Výše měsíčních odměn, které žalobce požaduje nahradit, nebyla sporována a je logické i období, za které je ušlý výdělek požadován. Odměny z výkonu člena představenstva byly příjmem vypláceným bez ohledu na počet zasedání člena představenstva a bez ohledu na případnou nemoc žalobce. Za této situace je tedy irelevantní, jaké jiné zaměstnání žalobce vykonával, popř. zda působil jako osoba samostatně výdělečně činná, či mu byla vyplácena nemocenská, a je mu nutné přiznat celou částku.

7. Odvolací soud pokládal zjištěný skutkový stav za odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Logická a přesvědčivá jsou veškerá zjištění, včetně stěžejního zjištění o příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a tím, že žalobce v období od 1. 7. 2007 do 30. 6. 2009 neobdržel odměnu z funkce člena představenstva akciových společností ČSAD Slaný a.s., ČSAD Benešov a.s., ČSAD Jindřichův Hradec a.s., ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s. ve výši 40 000 Kč měsíčně od každé. Soud prvního stupně učinil zcela správná zjištění z výpovědí svědkyň E. a K. K. a není důvod pro závěr, že by výpovědi těchto svědkyň byly nepravdivé. Svědkyně vypovídaly po poučení o trestních následcích křivé svědecké výpovědi a v řízení nevyšlo najevo nic, co by pravdivost výpovědí těchto svědkyň zpochybňovalo, ale naopak s výpověďmi zmíněných svědkyň o důvodu odvolání žalobce z funkce člena představenstva korespondují výpovědi dalších svědků, a to výpověď P. a F.. J. F., daňový poradce společnosti ICOM transport, a.s., potvrdil důvod žalobcova odvolání, který znal z doslechu, a především potvrdil, že mu nebyl znám žádný jiný možný důvod. Žalobci se spolehlivě podařilo prokázat, z jakých důvodů došlo k odvolání z funkce člena představenstev zmíněných společností, tj. že se akcionáři (hlavní akcionář – společnost ICOM transport, a.s.) obávali reakce obchodního partnera na žalobcovo probíhající trestní stíhání pro závažnou hospodářskou trestnou činnost. Skutečnost, že tato obava byla reálná, pak spolehlivě vyplývá z výpovědi svědka P. P., bývalého zaměstnance společnosti EvoBus Bohemia s.r.o., jež je součástí koncernu Daimler a Chrysler a jejímž prostřednictvím se měl odehrát významný obchod mezi koncernem ICOM transport, a.s. a koncernem Daimler a Chrysler. Šlo o dodávku 600 autobusů v průběhu pěti let v hodnotě tří a půl miliardy Kč. Společnost ICOM transport a.s. byla rovněž autorizovaným servisem Daimler a Chrysler a i tento vztah mohl být ohrožen. Tento svědek vypověděl, že společnost Daimler a Chrysler od roku 2006 zřídila nové oddělení s cílem prověřit všechny obchodní partnery z hlediska spolehlivosti jejich jednání, že byl placen i monitoring tisku a že obchodní politika koncernu začala být ovládána zásadou, že neexistuje tak výnosný obchod, aby se pro koncern vyplatil, mělo-li by být jméno koncernu jakkoli dehonestováno či spojováno s negativní publicitou. Svědek popsal i nervozitu, jež panovala uvnitř dceřiné společnosti EVO BUS Bohemia s.r.o. ohledně uskutečnění obchodu s koncernem ICOM transport právě pro možnost vyhodnocení obchodu mateřskou společností jako rizikového z důvodu trestního stíhání členů představenstva ICOM transport a jejich dceřiných společností, mimo jiné též trestního stíhání žalobce. Odvolací soud k odvolacím námitkám žalované uvedl, že pro zjištění příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a odvoláním z funkce člena představenstva, a tedy i ušlým ziskem z odměny z funkce člena představenstev, není třeba prokazovat medializaci předmětného trestního stíhání a ani konkrétní požadavky obchodních partnerů, natož pak zkoumat, zda by, nebýt odvolání žalobce, tito obchodní partneři od rozjednaných kontaktů upustili. K logickému závěru o existenci příčinné souvislosti zcela stačí skutečný důvod, který akcionáře zmíněných akciových společností vedl k odvolání žalobce z funkce člena představenstev, a jeho věcná souvislost s vedeným trestním stíháním, jež se ukázalo nezákonným. Odvolací soud označil právní posouzení, které učinil soud prvního stupně, za zjevně správné. Je-li tu nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk, v jehož důsledku žalobce neobdržel odměnu za výkon funkce ve výši 40 000 Kč x 4 za dobu 24 měsíců, kterou by za pravidelného běhu věcí obdržel, je bezpochyby dána odpovědnost státu za žalobcův ušlý zisk v tvrzené výši.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, resp. na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k logickému závěru o existenci příčinné souvislosti zcela stačí skutečný důvod, který akcionáře zmíněných akciových společností vedl k odvolání žalobce z funkce člena představenstev, a jeho věcná souvislost s vedeným trestním stíháním, jež se ukázalo nezákonným, a proto není třeba prokazovat medializaci ani konkrétní požadavky obchodních partnerů. Dovolatelka zastává názor opačný, tedy že pro závěr o existenci příčinné souvislosti je nutné zkoumat i další okolnosti, které dle názoru dovolatelky měly na odvolání žalobce zásadní vliv. V této souvislosti poukazuje na skutečnosti, že k odvolání žalobce z funkcí došlo až po sedmi letech od zahájení trestního stíhání. Podle dovolatelky lze již z tohoto důvodu mít pochyb o příčinné souvislosti, neboť pokud by zahájení trestního stíhání bylo příčinou, resp. jedinou příčinou, odvolání žalobce z funkcí, pak by nepochybně k odvolání z funkcí došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání. Na odvolání žalobce měly nepochybně vliv i další okolnosti, a to pak zejména medializace případu, kdy se takto trestní stíhání žalobce dostalo do povědomí širší veřejnosti a zejména obchodních partnerů. Podle judikatury, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, je medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu a nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či jimi byl narušen dokonce ve značné míře. Takto totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Přehlížet a nijak nezohledňovat rovněž nelze skutkové zjištění, že k odvolání žalobce došlo až v situaci, kdy byla plánována realizace obchodu značného rozsahu. Dovolatelka tedy pokládá otázku, zda je správný právní závěr, že zahájení trestního stíhání může být jedinou příčinnou pro odvolání z funkce ve vedení společnosti za situace, kdy k odvolání dojde až po uplynutí delší doby (sedmi let) od zahájení trestního stíhání, a dále, zda je správný právní názor, že pro závěr o existenci příčinné souvislosti není třeba zkoumat další okolnosti, které na odvolání z funkce (tj. vznik škody) mohly mít bezprostřední vliv.

10. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání předně uvedl názor, že nejsou dány zákonné předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 a 241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje žádnou nesprávnost právního posouzení věci a byl též správně zjištěn skutkový stav, z nějž byly vyvozeny právní závěry souladné s existující rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vlastní dovolání polemizuje s hodnocením existence příčinné souvislosti a ve skutečnosti tak napadá správnost skutkových a nikoliv právních závěrů odvolacího soudu. V podaném dovolání absentuje i řádné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť z něj není patrno, při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, případně jaká konkrétní právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V podaném dovolání tak dle názoru žalobce absentují obligatorní náležitosti, jak je Nejvyšší soud vyložil např. v rozhodnutí 30 Cdo 57/2015. Dovolatelka sice namítá, že při posuzování příčinné souvislosti je třeba zkoumat i další okolnosti, které měly mít zásadní vliv, tyto ovšem nespecifikuje a specifikovat ani nemůže, neboť nejsou dány. Pokud dovolatelka ze skutečnosti, že k odvolání žalobce došlo až po sedmi letech, dovozuje nutnou existenci další okolnosti, jedná se o pouhé účelové konstrukce, které mají za cíl odvrátit pro ni nepříznivé rozhodnutí. Žalobce opakuje, že k jeho odvolání došlo jen z důvodu nezákonného trestního stíhání, nikoliv tedy z důvodu medializace jeho trestního stíhání, což bylo též prokázáno. Pokud dovolatelka klade otázku ohledně správnosti právního závěru, že zahájení trestního stíhání může být jedinou příčinou pro odvolání žalobce z funkce ve vedení společnosti za situace, kdy k odvolání dojde až po uplynutí delší doby (sedmi let) od zahájení trestního stíhání, pak je takto kladená otázka bez dalších souvislostí zavádějící, nemající ambici na obecné zodpovězení v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takto položenou právní otázku by dovolací soud neměl zvažovat, neboť je formulována zcela účelově, předestřený text je návodný, vytrhávající věci z kontextu děje, přičemž formulace objektivně nezohledňuje další podstatná skutková zjištění. Žalobce připomíná, že nebylo v jeho moci odvrátit negativní důsledky nezákonného trestního stíhání a stejně tak nemohl ani odvrátit postup společností. Před konáním předmětných valných hromad žalobce obdržel informaci, že dojde k jeho odvolání vahou hlasů majoritního akcionáře, a to z důvodů vedeného trestního řízení, které snižuje důvěryhodnost jím (z titulu člena představenstva) řízených koncernových akciových společností, a to zejména v době zásadních ekonomických obchodů těchto akciových společností pohybujících se v miliardách korun českých. Tuto informaci mohl žalobce pouze vzít na vědomí a respektovat ji a s ohledem na právní úpravu neměl žádnou možnost obrany. Žalobce míní, že snesl maximum možných důkazů, zejména svědecké výpovědi přímých účastnic a dalších zapojených osob, které prokázaly důvody žalobcova odvolání. Poukázat je rovněž třeba na rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 509/2013 (pozn. rozsudek ze dne 28. 5. 2014) a 21 Cdo 300/2001 (rozsudek ze dne 21. 2. 2002), podle kterých protiprávní úkon nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Dovolatelkou položená otázka nesměřuje k právnímu řešení, nýbrž jde o nesprávně formulovanou otázkou směřující ke skutkovým závěrům. Dovolatelka by měla nejprve tvrdit a prokázat, že tu jsou dány i jiné okolnosti pro odvolání žalobce. Otázka medializace trestního stíhání není primárně rozhodnou (jednalo se jen o jednu z indicií, proč k odvolání žalobce došlo v daném čase), neboť k odvolání došlo z důvodu samotné existence trestního stíhání, kdy orgány veřejné moci tolerovaly téměř deset let vedené trestní stíhání. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, není přiléhavý, neboť v něm je medializace zmiňována v souvislosti se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu, jejíž vyšší intenzita měla být dána právě medializací. To je však situace odlišná od souzené věci. Nepochybné je, že škodní událost byla jedinou příčinou, která zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího ke ztrátě zisku žalobce, neboť nebýt této škodní události, majetkový stav žalobce by se zvýšil.

III. Formální náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, splňující podmínky podle § 241 odst. 2 o. s. ř., a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

15. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní; právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Z dovolání je patrné, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že nezákonné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (sdělení obvinění), mohlo být příčinou vzniku škody na straně žalobce, přičemž namítá, že příčiny byly jiné (medializace trestního stíhání, za níž dovolatelka neodpovídá) a nelze též nezohlednit skutečnosti, že k odvolání žalobce z funkce došlo až po sedmi letech a to v situaci, kdy byla plánována realizace významného obchodu.

17. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky posouzení právně relevantní příčinné souvislosti za situace, kdy se na vzniku škody podílí více přičin, a otázky, zda zahájení trestního stíhání může být (jedinou) příčinou pro odvolání z funkce ve vedení společnosti, jež je jádrem dovolatelkou položené otázky.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Podle § 194 odst. 1 věta první a druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, členy představenstva volí a odvolává valná hromada. Stanovy mohou určit, že členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada způsobem v nich uvedeným.

19. Podle § 194 odst. 7 obchodního zákoníku členem představenstva může být pouze fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, která je plně způsobilá k právním úkonům, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání a u níž nenastala skutečnost, jež je překážkou provozování živnosti podle zákona o živnostenském podnikání. Osoba, která uvedené podmínky nesplňuje nebo na jejíž straně je dána překážka výkonu funkce, se členem představenstva nestane, i když o tom rozhodl příslušný orgán. Přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce tím zaniká, nestanoví-li tento zákon jinak. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.

20. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), bezúhonnou osobu definuje v § 6 odst. 2 negativním způsobem, tedy určuje osoby, jež se za bezúhonné nepokládají. Ačkoliv se znění zmíněného ustanovení v čase měnilo, ztráta bezúhonnosti byla vždy vázána na pravomocné odsouzení osoby.

21. Dovolací soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, konstatoval, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

22. V rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní se uvádí, že: „[j]e běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, pohnutku k určitému jednání nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody.

24. Ústavní soud se např. v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněném pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vyjádřil, že: „Každý následek má obvykle několik vzájemně souvisejících příčin a každá příčina může mít několik vzájemně souvisejících následků. Příčina jedné skutečnosti může být sama následkem jiné příčiny. Prostřednictvím těchto kausálních vazeb jsou vytvářeny kausální řetězce, které jsou v čase nazpět nekonečné. Východiskem zjištění právně relevantní příčinné souvislosti je tedy zásadně prokázání příčinné souvislosti v přísně přírodovědném smyslu. Abychom mohli hovořit o takovém kausálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou ("condicio sine qua non") toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě.“

25. Přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6).

26. Institut zahájení trestního stíhání vymezuje počátek vyšetřování a vyvolává změnu procesní situace osoby, jíž se dotýká. Ze samotných podmínek, jež jsou stanoveny pro zahájení trestního stíhání, lze dovozovat, že orgány činné v trestním řízení mají za zjištěné skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a je dostatečně odůvodněný názor, že jej spáchala určitá osoba. Každý si ovšem musí být vědom, že zahájení trestního stíhání neimplikuje závěr o spáchání trestného činu obviněným (tak plyne jak přímo z § 160 odst. 1 trestního řádu, tak z § 2 téhož zákona, ale zejména již z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právní řád a judikatura ovšem reflektuje skutečnost, že vedení trestního řízení negativně působí na soukromý a osobní život obviněného a dotýká se jeho cti a dobré pověsti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

27. Dovolací soud v první řadě souhlasí s dovolatelkou, jestliže se domnívá, že zkoumání příčinné souvislosti ze strany soudů nižších stupňů nebylo dostatečné, a byly tak opomenuty další důležité okolnosti. Soudy nižších stupňů se v dosavadním průběhu řízení zabývaly toliko posouzením, zda nezákonné rozhodnutí bylo nutnou podmínkou ("condicio sine qua non") toho, že se následek uskutečnil. V daném ohledu nelze jejich závěru ničeho vytýkat, neboť dokazování skutečně vede k závěru, že nebýt zahájení trestního stíhání, žalobce by nebyl odvolán z pozice člena představenstev společností, z nichž mu plynul zisk. Uvedené posouzení je ovšem pouze základním testem, jež v zásadě nedostačuje, neboť zpětný náhled na kausální řetězec dovoluje fakticky vždy identifikovat celé řady skutečností, které, kdyby se neudály, odpadla by též možnost vzniku škody.

28. V této souvislosti patří zmínit, že zahájení trestního stíhání nebylo s to vyvolat škodu na straně žalobce zcela bezprostředně, neboť tato skutečnost žalobce nevylučovala z výkonu funkce člena představenstva ani z pohledu práva (viz § 194 odst. 7 obchodního zákoníku), ani fakticky. Dovolatelka též správně poukazuje na skutečnost, že zahájení a vedení trestního stíhání nevedlo samo o sobě ke vzniku škody na straně žalobce, což plyne mimo jiné i ze skutečnosti, že k odvolání žalobce došlo až po sedmi letech trvání trestního stíhání. Byť škoda může vzniknout i po relativně dlouhé době od škodné události, delší časový odstup může být významným ukazatelem skutečnosti, že jsou do kauzálního řetězce zapojeny další významné články, tím spíše v případech, kdy způsob (mechanika) vzniku škody podle obecné zkušenosti působí rychle či bezprostředně. Z obecné zkušenosti plyne, že pokud určitý stav trval významně dlouhou dobu, aniž by vyvolal konkrétní následek, lze předpokládat, že daný následek bez dalšího není s to vyvolat. Úvaha dovolatelky, že pokud by důvodem odvolání žalobce bylo samo trestní stíhání, byl by odvolán bezprostředně po jeho zahájení (resp. bezprostředně poté, co by se akcionáři o trestním stíhání dozvěděli) zjevně logiku nepostrádá. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil (a odvolací soud i dopodrobna rozebral) skutečnosti, které ve věci nastaly, než došlo k odvolání žalobce z postavení člena představenstva společností. Těmito okolnostmi (existencí potenciálního významného obchodu) pak soudy vysvětlily sedmiletou prodlevu mezi zahájením trestního stíhání a odvoláním žalobce z pozice člena představenstva, aniž by ovšem tyto okolnosti vzaly v úvahu při posuzování příčinné souvislosti. Jak je zjevné, soudy se ve věci zcela opomenuly věnovat posouzení adekvátní příčinné souvislosti, při níž se zkoumá, zda z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat vznik škodlivého následku. Jestliže soudy nižších stupňů v dané věci identifikovaly okolnost, která nejenže způsobila, že škoda vznikla (začala vznikat) až po sedmi letech, ale je možné (posouzení patří učinit soudům nižších stupňů), že bez této okolnosti by škoda vůbec nevznikla, nelze danou okolnost opomenout při posuzování adekvátní příčinné souvislosti. Úvaha tak mohla znít, zda již ze skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, by pro optimálního pozorovatele nebylo vysoce nepravděpodobné, že společnosti, v nichž žalobce působil v postavení člena představenstva, budou v obchodních vztazích vystaveny situaci, v níž by je další působení žalobce poškozovalo, a proto žalobce z postavení člena představenstva odvolají. Pokud by soudy uzavřely, že optimální pozorovatele by daný způsob vzniku škody považoval za vysoce nepravděpodobný, bylo by nutné uzavřít, že škoda žalobci vznikla z běžného životního rizika.

29. Výše uvedenému zkoumání ovšem předchází posouzení právní otázky, zda zahájení trestního stíhání může být samo příčinou pro odvolání z funkce ve vedení společnosti. Při jejím řešení nelze opomenout, že odvolání člena představenstva dle § 194 odst. 1 obchodního zákoníku je závislé na vůli valné hromady (resp. dozorčí rady), která je v zásadě neomezena ve svém rozhodování, a není ani povinna důvody sdělovat. Skutečnost, zda valná hromada (dozorčí rada) bude jakýmkoliv způsobem reagovat na zahájení trestního stíhání vůči členu představenstva, je nejistá a potenciálně závisející na řadě okolností. Samotné zahájení trestního stíhání je z hlediska práva skutečností indiferentní na výkon člena představenstva, a nemělo by tedy ani být důvodem pro odvolání člena představenstva ze strany valné hromady. Uvedeným nemá být popíráno, že zahájení a vedení trestního stíhání vrhá na obviněného negativní světlo, poškozuje jeho pověst (mnohdy na významně dlouhou dobu) a zasahuje do jeho osobního a profesního života. Jak již bylo uvedeno výše (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), za uvedené důsledky stát odpovídá jakožto za nemajetkovou újmu. Je to právě negativně ovlivněná pověst obviněného, co motivuje jiné osoby k tomu, že mění svůj postoj vůči osobě obviněné, a odpovědnost za takové zásahy do pověsti, neskončilo-li trestní stíhání odsuzujícím rozsudkem, na sebe převzal stát. Dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly (dle zásady ignoratia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně. Opačný přístup by takové jednání, motivované předsudkem, legitimizoval. V daných skutkových souvislostech by došlo k zahlazení některých následků právního jednání, jemuž po stránce právní nelze ničeho vytknout, jež bylo v danou chvíli pro osobu jednající výhodné, ale které se optikou zpětnou jeví jako nesprávné (resp. jako jednání, ke kterému nemuselo dojít). Dovolací soud má za to, že by takový přístup státu nabádal osoby k jednání alibistickému, zbavujícímu se odpovědnosti tam, kde měly právo jednat, jednaly a vznikla jim za takové jednání odpovědnost (byť [pouze] charakteru morálního). Rovněž je nutné mít na zřeteli, že člen představenstva dobrovolně vstoupil se společností do vztahu, který (např. na rozdíl od vztahu pracovněprávního) nepožívá silné ochrany ex lege, a musí si tedy být vědom, že jeho působení pro společnost závisí v zásadě pouze na tom, zda valná hromada (resp. dozorčí rada) bude dané působení člena statutárního považovat za prospěšné. Orgány činné v trestním řízení jsou naopak povinny činit vše pro naplnění účelu trestního řízení v každé projednávané trestní věci z vlastní iniciativy, a nelze činit jejich postup závislý na okolnosti, v jakých (společenských, profesních či jiných) vztazích, které by mohly být narušeny trestním stíháním, se žalobce nachází.

30. Z uvedeného plyne, že samo zahájení a vedení trestního stíhání nelze považovat za adekvátní příčinu odvolání osoby z pozice člena představenstva. Ke konkrétním újmám a škodám, které obviněný, proti němuž vedené trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, utrpěl v důsledku trestním řízením poškozené pověsti, se přihlédne při stanovení kompenzace újmy nemajetkové.

31. Dovolání tedy bylo shledáno důvodným.

VI. Závěr

32. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. 10. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru