Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4869/2014Usnesení NS ze dne 05.05.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4869.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243C odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4869/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 o zaplacení částky 358 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 83/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 30 Co 286/2014–63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.

Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce v dovolání pouze uvádí, že nesouhlasí s tím, že pokud si nezvolil společného zmocněnce podle ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu, jak mu bylo uloženo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2009, sp. zn. 49 T 9/2004, a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2010, sp. zn. 12 To 80/2009, ztratil tím v předmětném řízení veškerá svá procesní práva, která mu v trestním řízení náležela, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí, a řízení pro něho dnem doručením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze skončilo. Dále namítá, že nedošlo k promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť řízení pro něj doposud nebylo pravomocně skončeno, když mu nebyl doručen rozsudek. V opožděném doplnění dovolání ze dne 13. dubna 2015 vymezuje důvody dovolání prostřednictvím zákonné právní úpravy: „Dovolání žalobce podává z důvodů vymezených v ustanovení § 327 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Takto vymezené důvody dovolání byly doplněny nejen po lhůtě (srov. ustanovení § 240 odst. 1 a ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.), a nelze k nim proto přihlížet, nýbrž i s odkazem na nesprávné zákonné ustanovení, kterým měl žalobce zřejmě na mysli ustanovení § 237 o. s. ř., a s ohledem na citaci konkrétních písmen je pravděpodobné, že žalobce měl na mysli vymezení přípustnosti podle právní úpravy o. s. ř. účinné do 31. 12. 2012. Podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. se však dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. leden 2013), což není případ žalobce, proto měl žalobce správně formulovat dovolání podle právní úpravy občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“

Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že, velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvodyʻ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. května 2015

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru