Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4859/2015Rozsudek NS ze dne 15.08.2017

HeslaVady podání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4859.2015.1
Dotčené předpisy

§ 43 o. s. ř.

§ 79 odst. 1 o. s. ř.

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4859/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 732 399 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 102/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 25 Co 471/2014-113, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 25 Co 471/2014-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 7. 2014, č. j. 15 C 102/2012-91, se v části, v níž jimi byl zamítnut žalobní návrh na náhradu nemajetkové újmy v částce 500 000 Kč, a v navazujících nákladových výrocích zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 2 732 399 Kč s příslušenstvím, z toho 2 232 399 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny jednak třemi nezákonnými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 10, kterými nebylo vyhověno návrhům žalobce na nařízení předběžného opatření, ve spojení s rozhodnutími Městského soudu v Praze, který daná rozhodnutí potvrdil, a za druhé nesprávným úředním postupem, který žalobce spojuje zejména s existencí průtahů v řízení před soudy, ale i se samotným jejich rozhodováním o jeho návrzích na vydání předběžného opatření.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 15 C 102/2012-91, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně shledal jako prokázaný průběh řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 2254/2011, 19 Nc 2255/2011 a 19 Nc 2256/2011, ve kterých se žalobce postupně třemi návrhy (ze dne 26. 4. 2011, 28. 4. 2011 a 3. 5. 2011) domáhal nařízení předběžného opatření, aby bylo jeho manželce Y. B. uloženo zdržet se poškozování budovy rodinného domu v Praze 10 ve spoluvlastnictví žalobce. Obvodní soud pro Prahu 10 postupně všem návrhům žalobce z různých procesních důvodů nevyhověl (a to usneseními ze dne 26. 4. 2011, 28. 4. 2011 a 4. 5. 2011), proti čemuž žalobce ve všech třech případech brojil odvoláním k Městskému soud v Praze (ze dne 10. 5. 2011 a 17. 5. 2011). Všechna rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 však byla městským soudem potvrzena, přičemž rozhodnutí městského soudu byla žalobci doručena (podle časové posloupnosti původních návrhů žalobce) dne 7. 12. 2011, 29. 7. 2011 a 12. 8. 2011. Žalobce již nijak neusiloval o další soudní přezkum rozhodnutí Městského soudu v Praze, rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o návrzích na nařízení předběžných opatření tak nabyla právní moci, aniž by byla následně pro nezákonnost zrušena. Z tvrzení žalobce plyne, že dne 9. 5. 2011 přikročila jeho manželka k demolici předmětného domu.

4. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil věc tak, že ani v jednom z výše uvedených řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na základě čehož soud prvního stupně neshledal existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonnosti rozhodnutí, přičemž konstatoval, že není v pravomoci soudu prvního stupně přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudu v jiném řízení tak, jak je žalobcem požadováno. Soud prvního stupně dále zkoumal, zda nedošlo v uvedených soudních řízeních k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Soudy postupovaly v souladu se zákonem, ve věci činily úkony a vydávaly rozhodnutí v přiměřených lhůtách, není dán ani tento odpovědnostní titul. Z těchto důvodů se soud prvního stupně nezabýval ani námitkou promlčení, která byla v řízení před soudem prvního stupně vznesena žalovanou.

5. Odvolací soud nedoplňoval dokazování a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

6. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud postupně reprodukoval závěry soudu prvního stupně a označil je za správné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání žalobce založil na vyřešení dvou právních otázek, které dle jeho názoru dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny, a to:

- zda při žádosti o nařízení předběžného opatření i pro odvolací soud platí zákonná nejvýše sedmidenní lhůta (jak plyne z ustanovení § 76c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně zda dobou přiměřenou je doba v řádu měsíců v situaci, kdy odvolacímu soudu nic nebrání rozhodnout;

- zda je zakázáno soudu v odškodňovacím řízení učinit si právní názor na rozhodnutí jiného orgánu, které nebylo pro nezákonnost zrušeno jen z důvodu, že opravný prostředek nebyl přípustný nebo nebylo smysluplné jej podávat.

8. Odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda je v případě nároku žalobce dán odpovědnostní titul pro náhradu škody za nezákonné rozhodnutí. Podle žalobce by po demolici domu jím požadované předběžné opatření již nebylo možné vydat a z tohoto důvodu již nemělo smysl usilovat o zrušení rozhodnutí, kterými byla odmítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím, kterými Obvodní soud pro Prahu 10 nevyhověl jeho návrhům na nařízení předběžného opatření. Pokud nebylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno pouze z důvodu, že bylo nesmyslné podávat opravný prostředek, nic nebrání soudu (naopak má povinnost) vyhodnotit nezrušené rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti. Jestliže by tak odvolací soud učinil, dospěl by k závěru o existenci odpovědnosti státu.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).

12. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

13. Dovolání tyto náležitosti obsahuje.

14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Otázka, zda je zakázáno soudu v odškodňovacím řízení učinit si právní názor na rozhodnutí jiného orgánu, které nebylo pro nezákonnost zrušeno jen z důvodu, že opravný prostředek nebyl přípustný nebo nebylo smysluplné jej podávat, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že taková úvaha soudu v odškodňovacím řízení nepřísluší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015).

18. Dovolání proto není přípustné v rozsahu, v němž byl soudy zamítnut nárok žalobce na náhradu škody ve výši 2 232 399 Kč s příslušenstvím, a Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Dovolání je však přípustné pro otázku, zda při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí, kterým nebylo nařízeno předběžné opatření, platí i pro odvolací soud zákonná nejvýše sedmidenní lhůta (jak plyne z ustanovení § 76c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), případně zda dobou přiměřenou je doba v řádu měsíců v situaci, kdy odvolacímu soudu nic nebrání rozhodnout, jelikož tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebyla.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné, avšak z jiných důvodů, než kterých se žalobce dovolává.

21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

22. Dle dovolacího soudu řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem trpí zjevnou vadou žaloby, která spočívá v tom, že z žaloby jednoznačně neplyne, na čem je založen nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč. Žalobce tento nárok specifikoval následovně: „Zahrnuje kromě újmy za nedůvodné průtahy v řízení, které jsem ničím nezavinil, zejména náhradu za psychické útrapy a ponížení spojené s mým neoprávněným vystěhováním a při bezmocném sledování demolice mého domova, k němuž jsem měl logicky za uplynulá léta od r. 2004 ten nejniternější citový vztah. Stát mne následkem vadného výkonu veřejné moci vystavil nedůvodnému posměchu sousedů, spoluobčanů, příbuzných, známých a dalších osob. Dále za toleranci mého nelidského zacházení státem, nenahraditelnou ztrátu soukromí a mého obydlí, když jsem se stal bezdomovcem, hrubé porušení ochrany práv občana zaručených mezinárodní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavou ČR a její Listinou základních práv a svobod.“

23. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč, tak jak jej žalobce specifikuje, představuje několik různých nároků se samostatným skutkovým základem, aniž by však bylo patrné, na čem jsou tyto nároky založeny a jakou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce za každý z těchto případů požaduje. Ve vztahu k žalobcem tvrzeným průtahům v řízení není zřejmé, v jakých řízeních mělo k průtahům dojít, resp. zda uplatňuje také nárok za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

24. Dle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. přitom musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).

25. Z výše uvedených důvodů pokládá dovolací soud žalobu v rozsahu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za neurčitou a neúplnou, přičemž na tomto základě měl být žalobce vyzván, aby žalobu upřesnil, resp. doplnil a jednoznačně vymezil, jaké samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy vůči žalované vznáší (jakou skutečností mu byla způsobena ta která újma a jakou částkou ji požaduje odškodnit). Pokud tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již tato skutečnost je dostatečným důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu.

26. V dalším řízení soud prvního stupně učiní kroky k odstranění vad žaloby, jak je uvedeno a nebude-li ve zbylém rozsahu žaloba odmítnuta, upřesněné nároky žalobce znovu posoudí.

27. Protože není zřejmé, jaké jednotlivé nároky žalobce uplatnil a v jakém rozsahu, považoval dovolací soud za předčasné, aby se zabýval právní otázkou, na jejímž vyřešení byla založena přípustnost dovolání. Při novém rozhodování ve věci však soud prvního stupně a případně odvolací soud nepřehlédnou závěry judikatury dovolacího soudu k otázkám porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, resp. přiměřené lhůtě (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 102/2014). Soudy také zváží, zda lze na posuzovanou věc uplatnit závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 736/17.

VI. Závěr

28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 500 000 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.

29. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba učinit kroky k odstranění vad žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve stejném rozsahu jako rozsudek odvolacího soudu a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

32. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru