Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4731/2015Rozsudek NS ze dne 14.11.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4731.2015.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4731/2015-159

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 61 528,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 3/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 30 Co 146/2015-133, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 30 Co 146/2015-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2015, č. j. 25 C 3/2014-112, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá po žalované zaplacení částky 61 528,50 Kč s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání na základě usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, služba kriminální policie a vyšetřování, stálá výjezdová skupina, Sdružení 1, o zahájení trestního stíhání, č. j. KRPA-383407-25/TČ-2013-001473-P4, a to pro podezření ze spáchání zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo trestní stíhání zastaveno a věc byla podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Úřadu městské části Praha 4, jakožto orgánu příslušnému k projednání přestupku, neboť skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek. Přestupkové řízení nebylo skončeno. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání včasnou stížnost, která byla ze strany dozorujícího státního zastupitelství odmítnuta jako nedůvodná. Žalovaná částka představuje náklady právního zastoupení. Žalobce přípisem ze dne 30. 9. 2014 vyzval žalovanou k úhradě vzniklé škody, ta ovšem nijak nereagovala.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 25 C 3/2014-112, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 61 528,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 30. 9. 2014 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 30 Co 146/2015-133, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. jen tak, že výše těchto nákladů činí 600 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně měl za prokázaný skutkový stav, že usnesením policejního orgánu ze dne 10. 10. 2013 byl žalobce obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Mimochodka stížnost, která byla zamítnuta dne 24. 10. 2013. Dne 31. 1. 2014 podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 obžalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2014, č. j. 46 T 10/2014-322, byla podle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc R. M. a žalobce pro jednání popsané v obžalobě ze dne 30. 1. 2014 kvalifikované jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečin neoprávněného padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku postoupeno Úřadu městské části Praha 4 jako orgánu příslušnému k projednání přestupku. O přestupku nebylo rozhodnuto.

5. Soud prvního stupně uvedl, že věc po právní stránce posoudil podle § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Podle § 8 odst. 1 OdpŠk, i když to ze zákona výslovně nevyplývá, je u všech řízení a u všech typů rozhodnutí zřejmé a logické, že i zrušující rozhodnutí musí dojít do právní moci, aby založilo příslušný účinek. Důležité je i srovnání výsledku vyplývajícího pro poškozeného účastníka ze zrušeného nezákonného rozhodnutí s výsledkem, jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí, bylo-li v něm pokračováno. Dokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze posoudit, zda jeho nezákonnost skutečně vedla k újmě specifikované v žalobě (v této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 592/2003, přičemž zřejmě mínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003). V projednávané věci měl soud prvního stupně za to, že není postaveno najisto, zda se žalobce nedopustil protiprávního jednání, neboť dosud není skončeno přestupkové řízení. Smyslem a účelem OdpŠk je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Na posuzovaný případ tak lze analogicky aplikovat § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nemá mimo jiné ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu (přestupku), by bylo v příkrém rozporu se zásadou „z bezpráví právo vzejít nemůže“. Soud prvního stupně konstatoval, že jelikož přestupkové řízení nebylo ukončeno, nemůže posoudit, zda se žalobce protiprávního jednání dopustil. Soud by měl posuzovat zavinění žalobce, ať už ve formě úmyslné či nedbalostní, na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba dle ustálené soudní judikatury navazující na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cz 6/90 (ze dne 23. 2. 1990) v určitých, tj. nikoli ve všech, případech posoudit jako specifický nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jak vyložil bývalý Nejvyšší soud ČR, nárok na tuto náhradu nemá ten, kdo si obvinění zavinil, a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Z uvedeného je patrné, že soudní judikaturou byl s pomocí extenzivního výkladu zákona konstituován nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, ale jiným kvalifikovaným rozhodnutí, a tento nárok nevyplývá přímo ze zákona. Okruh těchto jiných kvalifikovaných rozhodnutí zakládajících odpovědnostní titul je nicméně soudní judikaturou zužován, neboť je třeba si uvědomit, že jednotlivé důvody zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby nemají z hlediska hodnocení správnosti usnesení o vznesení obvinění stejný význam. Jiný význam má zastavení trestního stíhání, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, a jiný význam má zastavení pro další nepřípustnost trestního stíhání z důvodu amnestie. Soud prvního stupně neměl pochyb o tom, že výčet způsobů ukončení trestního stíhání v právní větě rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, je toliko demonstrativní. V dané věci nedošlo k zastavení trestního stíhání, ale toliko k vydání rozhodnutí o postoupení věci, podle nějž bude úkolem správního orgánu, jemuž byla věc postoupena, posoudit, zda se žalobce mohl dopustit přestupku, což správní orgán dosud nevyřešil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že logickým, systematickým a účelovým výkladem § 7 a § 8 OdpŠk dospěl k závěru, že rozhodnutí podle § 222 odst. 2 o. s. ř. (pozn. zjevně správně § 222 odst. 2 trestního řádu), není-li posléze přestupkové řízení skončeno zprošťujícím rozhodnutím, nečiní zahájení trestního stíhání nezákonným, vyjma v něm případně vykonané vazby kryté § 9 odst. 1 OdpŠk. Hotové výdaje, v nichž žalobce spatřuje škodu, mohly být ostatně žalobcem vynaloženy stejně tak v řízení přestupkovém. Soud z uvedených důvodů žalobu jako předčasnou zamítl.

6. Odvolací soud doplnil dokazování záznamem Úřadu městské části Praha 4 ze dne 26. 11. 2014, č. j. SZ P4/025764/14, o odložení věci, a spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 46 T 10/2014, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nebylo podáno důvodně. Ze záznamu Městské části Praha 4 ze dne 26. 11. 2014, č. j. SZ P4/025764/14, o odložení věci, odvolací soud zjistil, že úřad podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, odložil věc podezření ze spáchání přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit žalobce, přičemž z odůvodnění vyplývá, že dne 19. 3. 2014 byl Úřadu městské části Praha 4 postoupen spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 46 T 10/2014. Spis byl dne 24. 3. 2014 tomuto soudu k jeho žádosti zapůjčen a vrácen až dne 24. 10. 2014. Vzhledem k tomu, že byla k projednání v přestupkovém řízení postoupena věc, jíž nelze projednat z úřední povinnosti, neboť ke spáchání skutku došlo mezi osobami blízkými ve smyslu § 68 zákona o přestupcích a v mezidobí uplynula zákonná tříměsíční lhůta k podání návrhu, nemohl správní orgán postupovat jinak, než věc odložit. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 46 T 10/2014, měl odvolací soud za prokázané, že dne 9. 10. 2013 byly na podkladě oznámení L. R. zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Téhož dne byl zadržen žalobce a též R. M., oba v postavení podezřelých. Z jejich výslechů vyplynulo, že žalobce požádal svého kamaráda R. M., aby s ním jel za jeho bratrem L. R. a pomohl mu jej chytit nebo „zpacifikovat“, aby žalobci neutekl, když jej chtěl žalobce požádat o vrácení peněz. R. M. jeho žádosti vyhověl, dne 9. 10. 2013 se sešli a odjeli vozidlem R. M. do místa bydliště L. R., kde na něj čekali. Žalobce byl schován za rohem a R. M., když L. R. vyšel z domu, šel proti němu, chytil jej za bundu a řekl „stůj“. L. R. se však vytrhl, začal utíkat, a jak jej chtěl R. M. zachytit, udeřil ho malíkovou částí dlaně do brady. L. R. uklouzl a spadl. Za L. R. pak přišel žalobce a křičel na něj, aby mu vrátil peníze, které mu dluží. Jednalo se o částky v řádu 80 000 Kč a 100 000 Kč. L. R. žalobci utekl a na místě zůstaly jeho věci. Žalobce následně sebral z místa tašku značky Adidas, v níž byla peněženka s doklady, platební karta a další věci. Žalobce tyto věci následně vydal policii jako věci důležité pro trestní stíhání s tím, že je chtěl původně předat otci L. R. jako doklad o tom, že jeho syn kouří marihuanu. Žalobce zaslal svému bratrovi též v období od 2. do 9. 10. 2013 několik hanlivých sms zpráv, které svým obsahem nasvědčovaly výhružkám. Dne 31. 1. 2014 byla proti žalobci a R. M. podána obžaloba pro zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákona (pozn. evidentně správně trestního zákoníku) a pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Ve věci se konala celkem dvě hlavní líčení, ve dnech 25. 2. 2014 a 7. 3. 2014, přičemž trestní věc byla dle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Úřadu městské části Praha 4 jako orgánu příslušnému k projednání přestupku.

7. Odvolací soud uvedl, že v prvé řadě vychází z již ustáleného právního názoru, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup. Tento názor dále judikatura vyšších soudů rozvinula ve vztahu k zahájení (vedení) trestního stíhání tak, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. i sdělením obvinění) se posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že měřítkem je pozdější výsledek trestního řízení. Jak přitom vyplývá z § 8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je dán v zásadě jen tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Odvolací soud dále dovodil, že usnesení ze dne 7. 3. 2014, které vydal Obvodní soud pro Prahu 4 podle § 222 odst. 2 trestního řádu nelze hodnotit jako rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení či změně usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 10. 10. 2013 jako nezákonného. Samo toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 je dle názoru odvolacího soudu rozhodnutím, které zachovává kontinuitu ve stíhání osoby za její protiprávní jednání, byť s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto protiprávního jednání hrozí v konečném důsledku stíhané osobě postih v řízení, které se řídí jiným právním předpisem než řízení trestní. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně též v tom, že pro přiznání práva na náhradu škody podle citovaných ustanovení OdpŠk je principiálně podstatné, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu či přestupku, či že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné (bylo dovolené). Uvedený závěr dle odvolacího soudu zcela koresponduje názoru Nejvyššího soudu ČR vyslovenému v jeho rozhodnutí ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, na které soud prvního stupně přiléhavě odkázal. Není nikterak významné, že Nejvyšší soud ČR tento názor zaujal ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb., neboť filozofie odškodňování vzniklé újmy za nezákonné rozhodnutí je zásadně shodná i v OdpŠk. Předmětný závěr lze rovněž dovodit z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/2011, dle něhož musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Současně je pak tento závěr zcela v souladu s § 6 odst. 2 občanského zákoníku. Legitimnost závěru, že náhradu škody v případě, že se poškozený dopustil jednání, které je nutno hodnotit jako protiprávní, nelze přiznat, potvrdil dle odvolacího soudu ve své judikatuře též Ústavní soud (odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4682/2012) a lze jej dovodit též z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013. Odvolací soud na základě výše uvedených úvah považoval za nutné zkoumat, zda se žalobce dopustil protiprávního jednání, přičemž dospěl k závěru, že se zcela jednoznačně protiprávního jednání dopustil, čímž si mimo jiné vlastním zaviněním zcela jednoznačně prvotně přivodil i zahájení trestního stíhání. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně v tom, že není důvod nevyužít analogickou aplikaci § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Odvolací soud tak s ohledem na judikaturu i na znění § 6 odst. 2 občanského zákoníku uzavřel, že žalobci právo na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení nepřísluší, neboť jejich vynaložení způsobil prioritně žalobce vlastním jednáním. Odvolací soud rovněž považoval za nepřiléhavé, pokud žalobce poukázal na § 9 odst. 1 OdpŠk, neboť se jedná o speciální ustanovení upravující výhradně odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovoláním v celém rozsahu, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je rozhodována dovolacím soudem rozdílně.

9. Dovolatel konkrétně uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pakliže tento konstatoval, že usnesení soudu vydané v trestní věci podle § 222 odst. 2 trestního řádu nelze hodnotit jako rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení či změně usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce jako nezákonného. Uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání je rozhodnutím vydávaným policejním orgánem podle § 158 trestního řádu v případě, že prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba a není dán důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 trestního řádu. V případě, že v trestním řízení nedojde k odsouzení obviněného, tedy v případě, že dojde ke zproštění obžaloby, zastavení trestního stíhání v přípravném řízení, zastavení trestního stíhání po předběžném projednání obžaloby, zastavení trestního stíhání v hlavním líčení nebo k postoupení věci jinému orgánu během přípravného řízení, když se ukáže, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, nebo v případě, že dojde k postoupení věci jinému orgánu, jestliže soud během hlavního líčení (jako v tomto případě) dospěje k závěru, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo jiné provinění, je nutné považovat usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné rozhodnutí. Odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že použitý právní předpis nesprávně vyložil, když opomněl skutečnost, že orgán činný v trestním řízení nemusí jednat v přímém rozporu se zákonem, neboť OdpŠk neváže vznik nároku na náhradu škody na předpoklad, že státní orgán porušil své zákonné povinnosti, nýbrž zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu na zcela jiných principech, když podle § 7 odst. 1 OdpŠk má účastník řízení právo na náhradu škody, pokud bylo vydáno rozhodnutí, z něhož mu vznikla škoda. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09. Dovolatel dále projevuje svůj nesouhlas s argumentací soudů nižších stupňů, pakliže dovodily, že smyslem a účelem OdpŠk je odškodnit poškozené pouze za předpokladu, že se nedopustili protiprávního jednání. Podle dovolatele usnesení o postoupení věci, není-li proti němu obžalobou podána stížnost a nabude právní moci, zakládá překážku věci rozhodnuté, čímž je zahájené trestní stíhání skončeno. Orgány činné v trestním řízení tak rozhodují v podstatě o tom, že skutek není trestným činem. Takové usnesení v sobě fakticky nutně obsahuje rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Zcela nepatřičným je též závěr, že by žalobce náklady, které vynaložil na svoji obhajobu v rámci trestního řízení, mohl taktéž vynaložit v řízení přestupkovém. V této souvislosti dovolatel uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin, u nějž je stanovena nutná obhajoba, a na rozdíly v tarifních hodnotách podle advokátního tarifu v případě obhajoby v trestním řízení a v případě zastoupení v řízení správním. Trestné činy jsou navíc projednávány odlišným způsobem než přestupky, pročež nelze akceptovat závěr soudu o vzniku obdobných nákladů. Žalobce by navíc mohl vynaložit prostředky dvakrát, nejprve na obhajobu v trestním řízení a následně na zastoupení v řízení přestupkovém. Žalobce dále podotknul, že vydání usnesení o zahájení trestního stíhání je sice podmíněno vyšším stupněm pravděpodobnosti o spáchání trestného činu určitou osobou, nicméně jelikož se jedná o relativně neurčitou hypotézu, je možnost vydání usnesení o zahájení trestního stíhání v rukou policie a dozorujícího státního zastupitelství, a tudíž si orgány činné v trestním řízení jsou sami sobě soudci. V daném případě byla podána více než slabá obžaloba, což v rámci závěrečné řeči přiznalo i státní zastupitelství. Pokud již státní zastupitelství navrhlo zproštění, resp. překvalifikování na přestupek, potvrdilo tím, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno. V této souvislosti žalobce poukázal na zásadu ultima ratio trestní represe. Dovolatel též uvedl, že měl být soudy poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Dne 19. 2. 2015 se dostal do jeho dispozice záznam Úřadu městské části Praha 4, z něhož vyplývá, že se odkládá podezření ze spáchání přestupku, neboť došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku, což byl důkaz nový, o kterém mu v době jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 nebylo nic známo.

10. Dovolatel dovolacímu soudu zaslal dne 10. 4. 2017 přípis, v němž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dne 27. 6. 2017 přípis, ve kterém poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015.

11. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

III. Formální náležitosti dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2., článku II zákona č. 293/2013 Sb. a bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

16. Z dovolání je patrné, že dovolatel v první řadě nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle nějž usnesení o zahájení trestního stíhání nelze pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk již jen z důvodu, že věc byla rozhodnutím soudu v trestní věci postoupena do přestupkového řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dané právní otázky závisí, neboť odvolací soud přijal názor, že postoupením věci do přestupkového řízení byla zachována kontinuitu ve stíhání osoby za její protiprávní jednání, zabýval se výsledkem přestupkového řízení a následně posuzoval i jednání dovolatele z hlediska jeho legality.

17. Dovolání bylo shledáno přípustným pro posouzení právní otázky, zda lze pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. usnesení o zahájení trestního stíhání v případě, že soud v trestním řízení v souladu s § 222 odst. 2 trestního řádu postoupí věc jinému orgánu s tím, že žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

18. Dovolání bylo rovněž shledáno důvodným, neboť jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího spočívá na opačném řešení výše předestřené právní otázky oproti tomu, které dovolací soud zaujal ve svých rozhodnutích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014.

19. V odůvodnění prvního ze jmenovaných rozhodnutí dovolací soud uvedl, že pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci „by mohl být“ v ustanovení § 222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (§ 226 písm. b/ trestního řádu). V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i § 9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení § 33 OdpŠk).

20. V návaznosti na výše uvedené rozhodnutí pak dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014 učinil logickou dedukci, že i za situace, kdy trestní řízení skončí postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, neodpovídá výsledek řízení postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání, a zahájení trestního stíhání tedy bylo reakcí neadekvátní i nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně (ve fázi řízení před soudem).

21. V nyní projednávané věci tedy nebyl správný ani postup soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro předčasnost, ani postup soudu odvolacího, který se zabýval otázkou, zda jednání dovolatele bylo posouzeno jako přestupek, a dále též posouzením, zda dovolatelovo jednání, pro které byl trestně stíhán, bylo legální. Soudy měly dostatečné podklady pro posouzení existence deliktního jednání státu, konkrétně nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Patří doplnit, že jestliže soudy na základě zmíněného chybného právního posouzení dospěly též k potenciální aplikovatelnosti § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, jedná se rovněž o úvahu rozpornou s ustálenou judikaturou, konkrétně např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, ve kterém bylo vysvětleno, že zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k takovému případnému zaviněnému jednání, kterým přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je přitom třeba hledat nikoliv v jednání obviněného, kterým podle orgánů činných v trestním řízení naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu. Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností, doznáním se k činu, který nespáchal atd.) – viz též Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 101 a 102).

VI. Závěr

22. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

25. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 11. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru