Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4709/2018Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4709.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4709/2018-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) M. M., nar. XY, b) J. M., nar. XY, obou bytem XY, adresa pro doručování XY, Slovenská republika, obou zastoupených JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 277/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 39 Co 73/2016-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 27. 10. 2015, č. j. 10 C 277/2013-67, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu žalobců, jíž se každý z nich domáhal zaplacení částky 565 000 Kč a částky 5 000 Kč za každý další měsíc bezdůvodných průtahů počínaje dnem 5. 10. 2013, a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok I); a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobci domáhali po žalované zaplacení uvedených částek jako náhrady nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Rokycany pod sp. zn. 099 EX 2451/2004, resp. u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 Nc 1896/2004.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Byť žalobci v dovolání výslovně neuvedli rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadají, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání nemohou založit otázky, „zda příslušenství pohledávky jsou náklady exekuce“, „zda soud musí vyhovět celému návrhu oprávněného“ a „zda při zastavení exekuce má soud rozhodnout o nákladech exekuce“, které měl podle žalobců posoudit odvolací soud v rozporu s jimi citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud s ohledem na vymezení předmětu řízení posuzoval, zda v předmětném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v důsledku jeho nepřiměřené délky, a neřešil otázku věcné správnosti rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, jejíhož přezkumu se žalobci prostřednictvím těchto otázek fakticky dožadují. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Pro další otázky v dovolání uvedené, pak žalobci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), jsou dovolatelé povinni pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Tato povinnost předpokládá, že se advokát dovolatelů seznámí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudí, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem a zváží, zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 nebo též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).

V posuzované věci žalobci v dovolání odcitovali ustanovení § 237 o. s. ř. a poté formulovali osm právních otázek, k nimž souhrnně uvedli, že „dovolací soud by měl v rámci dovolacího řízení posoudit, zda níže uvedené body jsou v souladu s ustálenou judikaturou anebo zda dosud nebyla tato otázka u dovolacího soudu řešena“. Pouze u tří z nich (výše zmíněných) bylo z následné argumentace zjistitelné, že žalobci spatřují předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud měl pro každého z nich při jejich řešení odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U zbylých otázek však není zřejmé, který předpoklad přípustnosti považují žalobci pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Žalobci se nemohou zprostit své povinnosti řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání požadavkem, aby tuto povinnost za ně splnil dovolací soud. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, které již nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 2. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru