Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 470/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.470.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 732/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 470/2019-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně D. T. B. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 220/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 17 Co 313/2018-96, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 EC 340/2010 a posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 4/2012. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 69 000 Kč zpět s tím, že žalovaná uvedenou částku v průběhu řízení dne 14. 6. 2018 uhradila.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 C 220/2017-73, rozhodl, že se řízení zastavuje ohledně zaplacení částky 69 000 Kč (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 732,73 Kč (výrok II), žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 131 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok III), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 26 922,50 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé III a ve výroku o nákladech řízení IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, avšak jen v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:

a) zda může soud posoudit význam věci z hlediska kritéria významu řízení pro poškozeného jako snížený, i když žalovaná skutečnosti pro takový závěr netvrdila ani neprokazovala. Soudy dle dovolatelky „v dané věci zjevně projevily svou náklonnost vůči žalované a vyvracely za ni nepřípustným způsobem presumpci standardního významu věci“. Takovým posouzením se soudy měly odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze kterého vyplývá, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní. Dovolatelka odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a sp. zn. 30 Cdo 1250/2011. V této souvislosti vyjádřila nesouhlas, že by „samotná úvaha soudu, že částka 47 053,70 Kč s příslušenstvím je nízká a tedy se jedná o spor nevýznamný pro účastníky“, mohla být důvodem pro konstatování nízkého významu řízení pro poškozenou. Dovolatelka poukazuje na to, že předmětná částka byla jí a jejím manželem žalována v původním řízení v roce 2010 a vzhledem k vývoji průměrné mzdy v České republice se nejedná o částku nízkou.

b) Z hlediska kritéria vlivu rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení dovolatelka klade otázku, zda přesto, že k nepřiměřené délce řízení došlo výlučně z důvodu na straně žalované, je navýšení základní částky o 10 % dostatečné. Považuje za „bagatelizaci“ věci závěr odvolacího soudu o navýšení základní částky o 10 % i přes zjištění průtahů v řízení, rozhodování merita věci na jednom stupni, vadnou aplikaci procesní normy v případě posuzování věcné příslušnosti soudu, či vadnou aplikaci hmotněprávní normy při samotném posouzení nároku.

c) K posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem dovolatelka konstatuje, že jeho „závěr zjevně neodpovídá skutečnosti a jedná se o zveličování věci, která byla o zcela jednoduchém posouzení otázky zjevného zneužití dominantního postavení a s tím spojené zcela zjevné předražení služby pro žalobkyni. V celém řízení pak šlo jen o to, posoudit otázku odměny správce … [S]ložitost věci je nutno vidět jako objektivní kritérium. Není tedy rozhodující zmatek vnesený do věci rozhodováním vadně uvažujícího soudu a subjektivní vidění věci takovým soudem, ale je podstatné zkoumat objektivní skutečnosti – např. rozsah dokazování. Z objektivních příčin pak nelze dojít k závěru, že by věc byla jakkoliv složitá, přičemž finální rozhodnutí soudu je pak jen aplikováním zcela bazální logiky“.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V dovolání nelze pro jeho vady pokračovat v rozsahu námitek uvedených pod písmenem b) a c), neboť přestože dovolatelka v úvodu svého dovolání předložila jako předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (a žádný jiný předpoklad nevymezila), obsahem dotčených námitek je pouhý nesouhlas s názorem odvolacího soudu. Ani z obsahu těchto námitek však nelze dovodit (např. z citace judikátu, či srozumitelné parafráze jeho obsahu), od kterého rozhodnutí, či ustálené praxe dovolacího soudu, se měl odvolací soud při posouzení kritérií složitosti věci a vlivu orgánu veřejné moci na délku řízení odchýlit. Nadto dovolací soud významně poukazuje na dovolatelčino tvrzení v námitce pod písmenem c), dle kterého měl odvolací soud dojít k závěru o složitosti věci, které se zcela míjí s obsahem odůvodnění. Odvolací soud naopak souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně o jednoduchosti věci, nijak se proti němu nevymezil. Dovolací soud tak činí závěr o vadnosti dovolání v uvedeném rozsahu při respektu k oběma hranicím ústavněkonformního posuzování přípustnosti dovolání, které jsou definovány v judikatuře Ústavního soudu, tj. jak k požadavku na zdržení se přílišného formalismu na straně dovolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, IV. ÚS 1256/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), tak k povinnosti dovolatele uvést nezbytné zákonné náležitosti dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), a v daných okolnostech proto odkazuje zejména na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že polemika dovolatelky se správností rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení, byť podpořená odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, se zcela míjí z důvody napadeného rozhodnutí, pakliže označená rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena a žalobkyně se domáhá toliko zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.

Dovolání v rozsahu zbývající otázky a) týkající se posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, resp. konstatování jeho zmenšeného významu, jakož i soudního aktivismu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Rozhodnutí odvolacího soudu, kromě souhlasu (se soudem prvního stupně) se snížením základní částky o 10 % z důvodu sdílené újmy, je založeno jednak na jeho souhlasu se snížením základní částky o 10 % z důvodu nižšího významu věci pro žalobkyni, které konstatoval již soud prvního stupně a jenž je odůvodnil tak, že rozhodujícím byl předmět řízení pro žalobkyni, tj. že se domáhala náhrady škody za již zaplacenou částku za správu nemovitosti, a tak probíhající řízení nemohlo mít vliv do osobní sféry žalobkyně, a jednak na vlastním závěru odvolacího soudu o zmenšeném významu věci opravňujícím další snížení základní částky o 10 % (celkem tedy o 20 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni), který se opíral o úvahu, že výše peněžité částky 47 053,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení spolu s náhradou nákladů řízení 34 045,60 Kč pro dva žalobce svědčí pro nízký význam předmětu řízení pro žalobkyni, neboť peněžité plnění, o které v řízení šlo, objektivně nemohlo významně ohrozit majetkové poměry žalobkyně, dále že žalovaná částka vyjadřovala majetkovou újmu žalobců (manželů), která vznikala jen v určitém časově omezeném období již ukončené spolupráce s původně žalovaným jako správcem domu a na rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku nezáviselo, zda bude taková újma v majetkové sféře žalobců vznikat i nadále do budoucna. Krom toho odvolací soud shledal oproti soudu prvního stupně důvod pro navýšení o 10 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení.

Dovolací soud připomíná, že při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Pro posouzení přípustnosti dovolání, právě vzhledem k charakteru dovolatelčiných námitek (týkajících se i vytýkaného soudního aktivismu), je tak v prvé řadě rozhodující, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při zjišťování okolností, na základě kterých poté dospěl k důvodnosti snížení základní částky v součtu o 20 %, nikoli tedy primárně procentuální výše takového snížení.

Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Nejde-li tedy o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srov. již odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu).

Dovolací soud tak uzavírá, že není aktivismem odvolacího soudu (a nejedná se ve smyslu § 237 o. s. ř. o rozpor se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2010, na kterých dovolatelka staví svoji obranu), pokud při posouzení faktorů majících dle § 31a odst. 3 OdpŠk vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh průtažného řízení, či např. již ze samotných žalobních tvrzení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V daném případě odvolací soud vyšel z primárně standardního významu řízení o zaplacení peněžité částky, přičemž oba důvody (podklady) ke snížení základní výše zadostiučinění z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného jsou obsaženy ve spisu, tj. jak povaha přezkoumávaného řízení, tak i částka, o kterou v řízení šlo.

Konečně ani při stanovení výsledné částky zadostiučinění (73 732,73 Kč) se s ohledem na význam předmětu řízení daný výší žalované částky (a to společně s dalším žalobcem – manželem, spoluvlastníkem jednotky) odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na kterou i odkázal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru