Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4655/2015Usnesení NS ze dne 13.04.2016

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Náhrada škody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4655.2015.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 441 obč. zák.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4655/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně Salzgitter Mannesmann Stahlhandel s.r.o., IČ 61061638, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Rohanské nábřeží 671/15, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 121/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č.j. 19 Co 141/2015-225, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj (dále jen „OIP“) ze dne 26. listopadu 2008, které bylo následně zrušeno v rámci řízení o správní žalobě rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011, č.j. Ad 22/2010-146. Uvedeným rozhodnutím OIP jí po smrtelném úrazu řemeslníka P. V. bylo (napřed ústně dne 21. listopadu 2008 inspektorem práce) zakázáno používat provoz skladu a staveniště v místě rekonstrukce střechy skladu v L. v areálu Sigma do doby odstranění závad a současně uloženo, že všechny přítomné fyzické osoby musí ihned prostory provozu skladu a staveniště v místě rekonstrukce střechy opustit. To mělo za následek nemožnost v opravě střechy pokračovat, střecha zůstala částečně otevřena a věci uskladněné uvnitř stavby byly zničeny v důsledku deště a dalších nepříznivých povětrnostních vlivů.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 23 C 121/2012–198, zastavil řízení v rozsahu částky 164.640,21 Kč, žalobu zamítl ohledně částky 132.150,- Kč a rozhodl, že v části, jíž se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 29.822.697,30 Kč s příslušenstvím, je žaloba co do základu v plném rozsahu po právu s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí OIP je nezákonným rozhodnutím podle § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), že škoda žalobkyni skutečně vznikla, a to v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, takže jsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Soud také neshledal, byť i jen částečné spoluzavinění žalobkyně, která respektovala rozhodnutí OIP. Soud tak měl za posouzené všechny otázky týkající se žalobou uplatněného nároku, a to ve prospěch závěru o jeho důvodnosti, s výjimkou výše škody, jež si vyžádá další dokazování, a proto z procesně ekonomických hledisek měl za plně účelné ve věci rozhodnout mezitímním rozsudkem.

K odvolání žalované proti výroku, jímž byl nárok co do základu shledán po právu Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. června 2015, č.j. 19 Co 141/2015-225, napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil ve znění, že základ nároku je po právu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že rozhodnutí OIP ze dne 21. listopadu 2008 je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 Odpšk a že žalobkyně prokázala vznik škody, která je v příčinné souvislosti s uvedeným nezákonným rozhodnutím. Dodal, že argumentace žalované v tom směru, že žalobkyně měla střechu opravit dříve a prakticky tak porušit zákaz vyslovený původním, později zrušeným, rozhodnutím, nemůže obstát. Ke změně znění (jinak správného) mezitímního rozsudku uvedl, že úvaha o výši částky v projednávaném případě nemá v tomto výroku místo, a to tím spíše ve spojení s formulací „v plném rozsahu“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 8. září 2015 dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím je podle jejího přesvědčení řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto právní otázkou je absolutní vyloučení institutu spoluzavinění účastníka správního řízení na materiálním vzniku škody, která vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 7 OdpŠk. Domnívá se, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu skutečnost, že bylo povinností žalobkyně, aby jako správný hospodář opustila staveniště a zanechala je v takovém stavu, aby co možná v největší míře minimalizovala případné škody. Uvádí, že vyslovený zákaz nebyl absolutní a znamenal jen toliko, aby „přítomné fyzické osoby ihned opustily prostory pracoviště – provozu skladu a zároveň staveniště v místě rekonstrukce střechy skladu, ve kterých je bezprostředně ohrožena jejich bezpečnost“. S ohledem na shora uvedené se jeví, že žalobkyně v době po vydání ústního zákazu neučinila ničeho k zamezení vzniku hrozících škod, naopak chovala se tak, aby mohla následně uplatnit náhradu vzniklé škody. Dále pak namítá žalovaná procesní pochybení odvolacího soudu, který podle jejího názoru potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, i když se de facto jednalo o podstatnou změnu znění uvedeného výroku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a výrok soudu prvního stupně, který byl napadeným rozsudkem potvrzen, zrušil.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované uvádí, že právní otázka, na které staví žalovaná své dovolání již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud v této souvislosti ve věci postupoval správně, v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Poukázala při tom na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu, podle nichž vydání mezitímního rozsudku v řízení o náhradu škody je podmíněno i tím, že se soud vypořádal s otázkou případného spoluzavinění poškozeného. Pokud žalovaná tvrdí procesní pochybení, toto nespojila s právní otázkou ve smyslu § 237 o.s.ř. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive o kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo přesně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o.s.ř. má dovolatel za naplněné. Současně platí, že přípustnost dovolání mohou založit jen takové dovolací důvody, které se dotýkají řešení těch právních otázek, na kterých spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Pokud dovolatelka formuluje svou právní otázku tak, že jde o absolutní vyloučení institutu spoluzavinění účastníka správního řízení na materiálním vzniku škody, která vznikla vydáním nezákonného rozhodnutí, je zřejmé, že na ní, tak jak je položena, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Ostatně z dalšího zdůvodnění dovolání vyplývá, že jeho podstatou je názor, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily míru spoluzavinění žalobkyně, když její spoluzavinění neshledaly.

Na tomto místě dovolací soud konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 25 Cdo 2071/2014).

Soudy obou stupňů se otázkou případného spoluzavinění poškozené na vzniku škody zabývaly a dovolací soud plně sdílí jejich názor, že žalobkyni nelze přičítat k tíži to, že respektovala zákaz vyslovený rozhodnutím OIP. Jejich úvaha je nesporně přiměřenější než prezentace žalované, podle níž tento zákaz nebyl absolutní a žalobkyně po jeho vydání neučinila ničeho k zamezení vzniku hrozících škod proto, aby mohla následně uplatnit náhradu vzniklé škody.

Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení § 237 o.s.ř.

Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat údajnou vadou řízení, kterou dovolatelka namítá. Pouze jako obiter dictum k tomu podotýká, že o měnící rozhodnutí jde, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly soudy obou stupňů posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, o potvrzující naopak tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně. Z tohoto pohledu v případě napadeného rozsudku nejde o rozhodnutí měnící, ale potvrzující.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. dubna 2016

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru