Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 463/2019Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.463.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 463/2019-816

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně EXPLOSIVE Service, a. s., se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, identifikační číslo osoby 48588261, zastoupené Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 1616/29, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 3) České republice – Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 292/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 Co 581/2017-774, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 14 C 292/2007-736 zastavil řízení v části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky 3 391 611 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částek ve výši 7 123 485 Kč, 277 355 Kč, 1 663 125 Kč, 51 929 820 Kč a 1 823 481 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení každé z žalovaných (výrok III).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) a mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) [výroky II a III].

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně (poté, co byl předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 7. 2013, č. j. 14 C 292/2007-501, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 15 Co 453/2013-582, zčásti zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4861/2014) domáhala po žalovaných zaplacení výše uvedených částek jako náhrady škod, jež jí měly vzniknout v důsledku v žalobě uvedených nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů, zejména pak nezákonného trestního stíhání dvou zaměstnanců žalobkyně pro trestný čin nedovoleného obchodu s vojenským materiálem, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 21. 2. 2004 a skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2004, sp. zn. 57 T 12/2005, kterým soud oba obžalované zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, dále v důsledku příkazu k odnětí věci ze dne 5. 3. 2004, na jehož podkladě bylo vydáno policejnímu orgánu bezmála 328 tun průmyslové trhaviny PETN (dále jen „výbušnina Pentrit“) dovezené žalobkyní (jakožto osobou disponující povolením k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem) ze Švédska, též v důsledku odejmutí licence opravňující žalobkyni dovézt do České republiky ze Švédska další Pentrit za účelem jeho přepracování a dalšího obchodního využití, a nesprávného úředního postupu v předmětném správním řízení o odejmutí licence č. E031600698 vedeném u Ministerstva průmyslu a obchodu, jež mělo spočívat v tom, že nebylo vydáno adekvátní rozhodnutí ve věci samé (vyjma procesního rozhodnutí). Podle tvrzení žalobkyně škody spočívaly v nákladech jí vynaložených na a) odměnách advokátů za úkony prováděné v trestním řízení, b) na vypracování znaleckých posudků použitých v trestním řízení a c) na zastoupení ve správním řízení, dále ve ztrátě produkce při nerealizování dovozu další výbušniny Pentrit, ve ztrátě zisku za další obchodní využití přepracované výbušniny Pentrit, která nebyla dovezena, a ve ztrátě z pozdní realizace výnosu z odňaté a následně vrácené výbušniny Pentrit.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I (dle obsahu dovolací argumentace však jen v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o věci samé) napadla žalobkyně včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda se vylučuje obchodní společnost z práva požadovat jako náhradu škody náklady, jež zaplatila na obhajobu svého společníka či zaměstnance, kterou žalobkyně považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu s ohledem na odlišný skutkový základ sporu (žalobkyně byla současně účastníkem trestního řízení). Tuto otázku předkládá ve vztahu k nárokům na náhradu škod spočívajících v nákladech jí vynaložených na odměnách advokátů za úkony prováděné v trestním řízení a v nákladech jí vynaložených na vypracování znaleckých posudků použitých v trestním řízení. Oproti přesvědčení žalobkyně již byla tato otázka vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4861/2014 (vydaném ve zde souzené věci), v němž dovolací soud uvedl, že v případě nákladů vynaložených žalobkyní na obhajobu svých obviněných zaměstnanců „vyjde soud z ustálené (a oproti mínění dovolatelky i v dané věci aplikovatelné) judikatury dovolacího soudu. Ta … výslovně vylučuje obchodní společnost z práva požadovat jako náhradu škody náklady, jež zaplatila na obhajobu svého společníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012); posledně uvedený závěr se nepochybně uplatní i pro náklady vynaložené obchodní společností na obhajobu svého zaměstnance (argumentum a simili)“. Na těchto závěrech vyslovených v posuzované věci přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit. Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle kterého nelze žalobkyni přiznat jako náhradu škody náklady jí vynaložené na obhajobu svých zaměstnanců v trestním řízení.

Argumentuje-li žalobkyně ve vztahu k uvedené otázce současně tím, že náklady jí vynaložené na úkony advokátů v trestním řízení a na vypracování znaleckých posudků byly užity na její obranu jako osoby zúčastněné na trestním řízení, tj. že šlo o úkony spojené s odnětím věci, neboť s ní nebylo v trestním řízení jako s osobou zúčastněnou jednáno, zakládá své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém závěru, než z jakého vycházel odvolací soud. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle kterého veškeré náklady žalobkyní specifikované (po poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.), týkající se trestního řízení, se vztahovaly výlučně k právnímu zastoupení obviněných a následně obžalovaných zaměstnanců žalobkyně, přičemž uvedené měl za prokázané z dohody o placení nákladů na obhajobu a z dohody o postoupení těchto nároků. Žalobkyně tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4861/2014, neboť nehodnotil podmínky vzniku nároku žalobkyně podle § 31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posuzoval účel žalobkyní vynaložených nákladů.

Přípustnost dovolání podle § 237 nezakládá ani otázka, zda obviněným zaměstnancům žalobkyně vznikla škoda „tím, že obvinění uhradili bezdůvodné obohacení pohledávkou, případně budoucí pohledávkou na náhradu škody proti České republice“, neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud uzavřel, že na straně žalobkyně existoval právní důvod pro placení nákladů obhajoby svým zaměstnancům (dohoda mezi žalobkyní a obviněnými zaměstnanci, podle které do vyřízení trestní věci měla náklady na advokáty nést žalobkyně, která měla zájem na kladném vyřízení této věci) a že nedošlo k bezdůvodnému obohacení zaměstnanců žalobkyně na její úkor. Uvedenou otázku, vycházející z předpokladu existence bezdůvodného obohacení, tudíž neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda bylo odebrání licence v řízení o odejmutí licence č. E031600698 nesprávným úředním postupem, pokud nebylo vydáno adekvátní rozhodnutí ve věci samé vyjma procesního, tj. zda šlo o „porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010. Tuto otázku žalobkyně předkládá ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených žalobkyní na zastoupení ve správním řízení a ve vztahu k nárokům na náhradu škod vzniklých nedovezením další výbušniny Pentrit. Odvolací soud se od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že nesprávným úředním postupem není postup orgánu státu, který směřuje k vydání rozhodnutí, přičemž uzavřel, že ve správním řízení o odejmutí licence se vždy jednalo o postup, který směřoval k vydání rozhodnutí, neboť o odejmutí licence č. E03160098 bylo vydáno rozhodnutí správním orgánem (rozhodnutí o předběžném opatření), následně bylo správním orgánem rozhodnuto také o zastavení správního řízení, proti tomuto rozhodnutí bylo možno podat opravný prostředek, který však žalobkyně nepodala. Odvolací soud poté v souladu s výše uvedeným doplnil, že ani rozhodnutí o odejmutí licence (o předběžném opatření) nebylo nikdy zrušeno, když žalobkyně proti němu nepodala žádný opravný prostředek, a nejednalo se tedy o nezákonné rozhodnutí ani o nesprávný úřední postup. Namítá-li žalobkyně na podporu své právní argumentace, že správní orgán řízení zastavil, neboť platnost licence vypršela a nebyl dán důvod k pokračování řízení o jejím odejmutí, zpochybňuje tím správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, podle kterého bylo správní řízení zastaveno z důvodu, že licence byla správnímu orgánu fyzicky vydána a žalobkyně prohlásila, že na jejím základě již nehodlá žádnou trhavinu dovážet. Takové námitky zpochybňující skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, přípustnost dovolání založit nemohou, jak bylo vysvětleno výše.

Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených žalobkyní na zastoupení ve správním řízení přípustnost dovolání nezakládá rovněž otázka, zda ustanovení § 31 odst. 1 a 3 OdpŠk dopadá i na náklady vynaložené ve správním řízení, neboť výlučně na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, podle kterých nelze na náklady vynaložené ve správním řízení vztáhnout obecná pravidla na náhradu škody podle OdpŠk, neboť podle § 79 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, si každý z účastníků nese své náklady sám. Současně však uzavřel, že ve správním řízení nedošlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí, tj. nedovodil existenci odpovědnostního titulu, který ve vztahu k uvedenému nároku žalobkyně tvrdila. Jestliže se žalobkyni dovoláním nepodařilo úspěšně zpochybnit tento důvod zamítnutí žaloby v uvedené části, jak je uvedeno výše, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 48/2006“).

Otázka, zda příkaz k odnětí věci může z hlediska hodnocení příčinné souvislosti se vznikem škody pojmově zahrnovat i věci, které odňaty nebyly (nedovezenou další výbušninu Pentrit), není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s již výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4861/2014 (vydaným v této věci), podle kterého „ve vztahu k účastenství dovolatelky v trestním řízení řečené může mít v rámci úvah o naplnění předpokladů odpovědnosti žalované význam toliko v rozsahu, v němž dovolatelka spojuje vznik škody právě jen se zabavením (odnětím) již dovezené trhaviny, nikoliv však v rozsahu, v němž dovolatelka namítá nemožnost další trhavinu dovést; příkaz k odnětí věci dosud nedovezenou trhavinu již pojmově postihnout nemohl“. Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť (ani v argumentaci dovolatelky o předcházení hrozícím škodám) neshledal žádný důvod se od svého předchozího rozhodnutí vydaného v této věci odchýlit.

Dovolání není podle § 237 o. ř. přípustné ani pro řešení otázky (podle žalobkyně v poměrech skutkových odlišností tohoto případu doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené), zda v situaci, kdy v důsledku odnětí věci (výbušniny Pentrit později žalobkyni vrácené) dojde k rozdílu ve výrobních nákladech a tržbách vlivem kurzovního rozdílu a inflace, spočívajícím v růstu vstupních výrobních nákladů, a naopak ve snížení výnosů z prodeje hotových výrobků, se jedná o nárok na ušlý zisk, neboť výlučně na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací soud odkázal) posuzoval tvrzený nárok jako skutečnou škodu a s odkazem na závěry rozhodovací praxe ve vztahu k pojímání skutečné škody shledal, že žalobkyni taková škoda nevznikla. Odvolací soud však založil své rozhodnutí o nedůvodnosti tohoto nároku žalobkyně též na závěru, že ve vztahu k němu není dán ani odpovědnostní titul, neboť příkazy komisaře Policie České republiky k odnětí věci důležité pro trestní řízení nebyly nikdy pro nezákonnost zrušeny. Neměl proto za splněnou podmínku nezákonného rozhodnutí, přičemž nesprávný úřední postup jako odpovědnostní titul nepřicházel v úvahu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, podle kterého nelze v případě nezákonného trestního stíhání bez dalšího dovozovat i nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení a nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Jelikož tento právní závěr, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v uvedené části, nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložená otázka zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba v uvedené části zamítnuta. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu (srov. již výše zmíněné R 48/2006).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru