Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4561/2007Rozsudek NS ze dne 14.10.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4561.2007.2

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4561/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) M. Š., a b) D. F., obou zastoupených advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 280/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2007, č.j. 12 Co 300/2007-99, takto:

Dovolání žalované pokud směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu se odmítá; jinak se toto dovolání zamítá.

Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.471,19 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby žalované bylo uloženo zaplatit jim částku 72.000,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které získala na jejich úkor tím, že v období od 16.10.2004 do 16.10.2005 užívala nadále bez právního důvodu bytovou jednotku, kterou před tím žalobcům prodala. Žalovaná vznesla proti této pohledávce námitku započtení.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, č.j. 41 C 280/2006-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 48.631,- Kč, zatím co do částky 23.369,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná užívala bytovou jednotku bez právního důvodu i poté, co ji převedla na základě kupní smlouvy do vlastnictví žalobců, takže se bezdůvodně obohacovala na jejich úkor. Výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídala obvyklému nájemnému za předmětnou bytovou jednotku a představovala tak 6.000,- Kč měsíčně. V případě námitek započtení vznesených žalovanou soud prvního stupně posoudil jako opodstatněnou pouze tu, která se týkala částky ve výši 23.369,- Kč odpovídající kapitalizovanému 3 % úroku z částky 396.000,- Kč za období od 11.12.2004 do 28.11.2006 v souvislosti s dovozeným pozdním doplatkem kupní ceny za předmětný byt.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. července 2007, č.j. 12 Co 300/2007-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 48.631,- Kč potvrdil (výrok I.), zamítavý výrok ohledně částky 23.369,- Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům i tuto částku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Odvolací soud především poukázal na to, že tržní nájemné ve výši 6.000,- Kč v sobě nezahrnuje zálohy na služby a další plnění, které žalovaná užíváním bytové jednotky spotřebovala, neboť v kupní smlouvě se zavázala, že až do vyklizení bytu je bude hradit sama. Proto nebylo (ve prospěch žalované) možno započítat částku 38.909,- Kč.

Soud druhého stupně pak obdobně jako soud prvního stupně nepřihlédl ani k další námitce na započtení smluvní pokuty za opožděnou úhradu zbytku kupní ceny v částce 33.081,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně (který dovozoval, že ujednání o této smluvní pokutě bylo neplatné) však dospěl k závěru, že žalobci nebyli v prodlení s úhradou, protože v rozhodné době probíhal soudní spor o určení vlastnického práva k bytové jednotce a katastrální úřad o tomto řízení učinil poznámku v katastru nemovitostí. Ta sice neznamenala zrušení vkladu vlastnického práva žalobců k předmětu kupní smlouvy, ale nepochybně (fakticky) znamenala značné omezení žalobců v nakládání s dotčenou bytovou jednotkou. Šlo tedy o jinou závadu ve smyslu čl. 5.5.2 kupní smlouvy ze dne 15.10.2004, jenž pojednával o okolnostech možnosti odkladu splatnosti zbytku kupní ceny. Žalobci (přitom) zbytek kupní ceny uhradili ještě před pravomocným skončením zmíněného sporu, v němž byla zamítnuta žaloba žalované o určení vlastnického práva a nedostali se tak do prodlení.

Vzhledem k popsané skutečnosti, že se žalobci nedostali do prodlení se zaplacením částky 396.000,- Kč, odvolací soud poukázal na skutečnost, že je proto nemůže ani stíhat povinnost zaplatit žalované úroky z uvedené částky. Tato okolnost odvolací soud vedla k tomu. že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům také částku 23.369,- Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen zástupkyni žalované dne 2. srpna 2007, a právní moci nabyl dne 7. srpna 2007.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. října 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost pokud směřuje proti výroku I. dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ”o.s.ř.”), zatímco u výroku II. vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, spatřuje zejména v otázce jaká finanční plnění jsou součástí nájemného. Tyto platby hradila po celou dobu užívání bytu bytovému družstvu, ačkoliv již nebyla vlastníkem. Nepovažuje za podstatné, zda předmětné částky hradila na základě dohody učiněné v kupní smlouvě či bez právního důvodu. Žalovaná nesouhlasí ani s hodnocením námitky započtení smluvní pokuty ve výši 33.081,- Kč odvolacím soudem. V této souvislosti též podotýká, že nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně ohledně ujednání o smluvní pokutě jako ujednání absolutně neplatného pro rozpor s dobrými mravy.

Pokud jde o výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, žalovaná uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Navrhla proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se písemně vyjádřili prostřednictvím svého zástupce žalobci. Navrhli, aby dovolací soud dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí odmítl, a proti výroku II. zamítl.

Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval přípustností dovolání s diferencovaným závěrem.

V případě výroku I. ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Splněna není ani podmínka přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože napadený výrok nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Jak již bylo naznačeno rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na konkrétních skutkových zjištěních, se kterými dovolatelka ve svém dovolání polemizuje. Fakticky tak ve skutečnosti uplatňuje (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto v této části odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto výroku vychází z ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř.

Pokud dovolání směřuje proti výroku II. odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek Krajského soudu v Plzni přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 451 odst. 1 o.z., podle něhož ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Dovolání výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podané v této věci a týkající se výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, však neobsahuje případnou argumentaci, která by ve smyslu vyloženého skutečně také zmíněné ustanovení naplňovala. Dovolatelka uvádí pouze to, že se ztotožňuje se závěry učiněnými v této otázce soudem prvního stupně a poukazuje na zdůvodnění svého dovolání proti potvrzujícímu výroku I. Zde je třeba zdůraznit, že odvolací soud k posouzení této otázky vedla skutečnost (zmíněná již výše), že pokud se žalobci nedostali do prodlení se zaplacením částky 396.000,- Kč jako doplatku kupní ceny bytu, nemůže je stíhat ani povinnost zaplatit žalované úroky z této částky. Uvedený závěr je vzhledem k rozhodnutí o námitce započtení částky 33.081,- Kč logický.

Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2007, č.j.

12 Co 300/2007-99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, pokládat za správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované proti tomuto výroku zamítl.

Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení úspěšným žalobcům vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 12.701,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.

ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 13.001,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobců, představována částkou 15.471,19 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2009

JUDr. Pavel Pavlík,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru