Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4545/2016Usnesení NS ze dne 24.01.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4545.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 7 předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 357/17 ze dne 07.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4545/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce nezletilé L. H. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 162/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 29 Co 200/2016 - 97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016, č. j. 28 C 162/2015 – 80, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 2 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 28. 7. 2015 do zaplacení jako náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv žalobce.

K tomuto zásahu mělo dle žalobních tvrzení dojít následujícím skutkovým dějem. Nezletilá je dcerou pana N. T. H., proti kterému bylo od ledna 2013 vedeno trestní stíhání pro podezření z návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Vazební trestní stíhání proti otci žalobkyně bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Trestním stíháním otce žalobkyně došlo k neodůvodněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně.

Nalézací soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání uvedené žaloby s odkazem na znění § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a dále judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012).

K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen napadeným rozsudkem a výrokem II bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak i právním posouzením provedeným soudem nalézacím a proto ve smyslu § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění se pak odvolací soud zabýval potvrzením, že otázku věcné legitimace vyřešil soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 24. 4. 213, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012). Dále pak odmítl jako nedůvodnou námitku žalobkyně, že soud opomenul posoudit žalobou uplatněný nárok podle ustanovení občanského zákoníku.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“. Dále pak žalobkyně namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby“, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009. V další argumentaci žalobkyně rozsáhle cituje zejména z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011), a odkazuje na nálezy Ústavního soudu (zejména nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I ÚS 85/04). Na jejich základě žalobkyně dovozuje, že měla být na tento případ aplikována obecná, nikoli speciální právní úprava obdobně jako v citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, kde byla dovozena přímá aplikovatelnost obecné normy, resp. normy mezinárodního práva.

Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož předložené otázky jsou v konstatní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a to v souladu se závěry učiněnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Dovolatelka svou argumentaci založila na konstrukci, že speciální právní úprava obsažená v OdpŠk nevylučuje aplikaci obecné právní úprava obsažené v občanském zákoníku (ochrana osobnosti) a vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, z jakého důvodu v daném případě nelze aplikovat ustanovení upravující ochranu osobnosti v občanském zákoníku. Žalobce dovodil, že aplikace obecného předpisu lze a simile přirovnat ke vztahu přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o lidských právech, což prokazoval obsáhlými citacemi z R 125/2011.

Se závěry žalobkyně však nelze souhlasit a je nutno konstatovat, že pasáže citované z R 125/2011 jsou vytrženy z kontextu rozhodnutí, které se věnovalo odlišnému skutkovému i právnímu základu, neboť odškodnění v této věci žádala osoba, která byla nezákonně omezena na osobní svobodě v souvislosti s trestním stíháním, v němž byl nakonec zproštěn obžaloby. Na uvedené rozhodnutí navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, který uvádí: „Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.“

Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolatelkou, byly již v rozhodovací praxi opakovaně konstantním způsobem řešeny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými rozhodnutími konformní.

Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle § 243c odst. 2 odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 1. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru