Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4541/2011Usnesení NS ze dne 12.04.2012

HeslaPrůtahy v řízení
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4541.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2353/12 ze dne 03.09.2012 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4541/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně V. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 290.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 154/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 20. 7. 2011, č. j. 54 Co 113/2011-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 12 C 154/2010-28, zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v částce 290.000,- Kč, která měla vzniknout žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 676/98 (dále jen „původní řízení“), spočívajícího v nepřiměřené délce daného řízení, když zadostiučinění ve výši 60.000,- Kč vyplacené žalovanou žalobkyni před zahájením řízení považoval za dostatečné.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl do částky 30.000,- Kč, ve zbylém rozsahu jej potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).

V otázce stanovení výchozí částky zadostiučinění na 150.000,- Kč v případě, kdy původní řízení trvalo 11 roků, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje napadený rozsudek ani v otázce hodnocení kritéria složitosti věci a významu předmětu původního řízení pro žalobkyni (§ 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk – srov. část IV. Stanoviska).

Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho nepřiměřené délce (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Z napadeného rozsudku je však zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel. To vše při vědomí, že se na celkové délce původního řízení významnou měrou podílela právě i žalobkyně.

Vztahem výše přiznaného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a dostupností a účinností kompenzačního prostředku nápravy porušení daného práva se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Došlo-li ke skončení původního řízení dne 7. 7. 2009, žalobkyně požádala žalovanou o poskytnutí zadostiučinění dne 24. 8. 2009 a žalovaná jí v převážném rozsahu (do částky 60.000,- Kč) vyhověla dne 14. 1. 2010, nelze považovat kompenzační prostředek nápravy porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě za nedostupný nebo neefektivní. Ani tato námitka proto nepřiznává napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru