Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4527/2018Usnesení NS ze dne 25.09.2019

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Právní moc rozhodnutí
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4527.2018.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 159a odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4527/2018-110

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Družstvo Pasáž, identifikační číslo osoby 64652254, se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/2, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 58 Co 275/2018-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 165/2002, dále jen „posuzované řízení“, a to v období od 27. 10. 2008 do 11. 2. 2014. Tvrdil, že se zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení domáhal již v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 370/2009 a sp. zn. 12 C 24/2013, avšak odškodnění mu dosud nebylo přiznáno v plném rozsahu.

V projednávané věci již bylo Nejvyšším soudem rozhodováno rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5756/2016, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 58 Co 120/2016-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej v zamítavém výroku II o věci samé (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v němž žalobce napadal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Otázka, zda nemajetková újma žalobce trvala po celou dobu nepřiměřeně dlouhého řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v případě, kdy si osoba považující se za poškozeného není vědoma toho, že se nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že se žalobce v posuzovaném řízení o dovolání protistrany z prosince roku 2008 dozvěděl až v září roku 2013, a nemohl tak u něj v uvedeném období vznikat stav nejistoty o výsledku řízení, který by měl být podle zákona č. 82/1998 Sb. kompenzován.

Ani otázka, zda zhodnocení dosavadní délky řízení představuje pro opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je souladné s řešením, jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, pokud odvolací soud zohlednil, že v kompenzačním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 370/2009 vycházely soudy prvního i druhého stupně v situaci, kdy posuzované řízení ještě nebylo skončeno, ze stavu ke dni jejich rozhodování (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011). Tímto stavem byl stav ke dni 15. 2. 2012, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 574/2011-80 a k tomuto dni bylo o uplatněném nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy rozhodnuto s účinky věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom neplyne, že by žalobce v uvedeném kompenzačním řízení svůj nárok výslovně omezil pouze na část řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru