Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4517/2017Usnesení NS ze dne 09.05.2019

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Nemajetková újma (o. z.)
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4517.2017.1
Dotčené předpisy

§ 2894 o. z.

§ 3079 odst. 2 o. z.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2215/19 ze dne 03.09.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník

I. ÚS 2215/19


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4517/2017-421

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o ochranu osobnosti a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 101/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 22 Co 11/2017-403, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 6. 4. 2010 domáhal zaplacení částky v celkové výši 1 715 701 Kč s příslušenstvím. Předmětem tohoto řízení však zůstala částka ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, kterou tvoří nárok ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na osobnostních právech žalobce způsobenou nezákonným trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 5/2005 za dobu do 27. 4. 2006 a nárok ve výši dalších 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, způsobenou vedením označeného řízení po uvedeném datu.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 19 C 101/2010-343, uložil žalované zaplatit žalobci „částku 20 000 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 16. 9. 2010 do 6. 9. 2011, a od 7. 9. 2011 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“ (výrok I), zamítl žalobu co do částky 280 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 16. 9. 2010 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši 108 379,70 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 22 Co 11/2017-403, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé pod bodem I změnil jen tak, že výše úroků z prodlení z částky 20 000 Kč činí 7,75 % ročně za dobu od 16. 9. 2010 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé pod bodem II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 61 160 Kč s úrokem z prodlení z částky 25 720 Kč ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 9. 2010 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Následně odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 120 721,70 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 114 560 Kč s příslušenstvím připadající na nárok z ochrany osobnosti a co do částky 104 280 Kč s příslušenstvím připadající na přiměřené zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Namítá-li žalobce, že nárok na náhradu nemajetkové újmy měl být posuzován podle § 2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když učinil návrh ve smyslu § 3079 odst. 2 téhož zákona, tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vyšel z toho, že obecnou právní úpravu občanského zákoníku nelze použít tam, kde zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje úpravu speciální (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1338/14, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15).

Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v uvedené části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru