Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 448/2005Rozsudek NS ze dne 26.09.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.448.2005.1
Dotčené předpisy

§ 118a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 118a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 448/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. C., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 209/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 29 Co 208/2003-113, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 29 Co 208/2003-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2003, č.j. 9 C 209/2001-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se původně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20.6.2001, kterou prodal žalovanému za cenu 700.000,- Kč rodinný dům č.p. 151

na stavební parcele č. 90 o výměře 588 m2 a pozemkovou parcelu č. 91 o výměře 340 m2 v katastrálním území L. v P. Po připuštění změny žaloby soudem prvního stupně žádal určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Žalobce tvrdil nedostatek vážné vůle obou smluvních stran uzavřít uvedenou kupní smlouvu, z čehož dovozoval její absolutní neplatnost. Skutečnou vůlí účastníků řízení bylo zajištění práv žalovaného ze smlouvy o půjčce zástavou předmětných nemovitostí. To vyplývá z okolností, za kterých jednali o uzavření kupní smlouvy. Žalobce chtěl pomoci manželce svého kolegy z práce M. H., která potřebovala půjčit peníze a která kontaktovala na základě inzerátu s nabídkou poskytnutí půjčky „zajištěné ručením nemovitostí“ žalovaného, jenž jí pod podmínkou splnění této záruky přislíbil půjčit 500.000,- Kč s lichvářským úrokem 200.000,- Kč za tři měsíce. Dne 19.6.2001 žalovaný požadoval před svědky po prohlídce nemovitostí jejich zastavení k zajištění závazku vrátit půjčené peníze. Následující den 20.6.2001 žalobce v notářské kanceláři podepsal smlouvu, předloženou mu žalovaným, který tvrdil, že jde o zástavní smlouvu, o níž jednali. Žalobce v domnění, že podepisuje ručení za půjčku přítomné M. H., podepsal kupní smlouvu a návrh na její vklad do katastru nemovitostí, aniž si je předem přečetl, protože neměl brýle a žalovanému důvěřoval. Namísto toho, aby žalovaný počkal na splacení půjčky, týž samý den podal návrh na vklad vlastnického práva

do katastru nemovitostí, provedený s účinky ke dni 20.6.2001. Dne 21.6.2001 poukázal na účet žalobce částku 500.000,- Kč, který ji předal M. H. Žalovaný si měl být vědom, že cena nemovitostí je minimálně 3.500.000,- Kč a že za cenu 700.000,- Kč by je nikdo neprodával. Částka ve výši 700.000,- Kč, uvedená ve smlouvě jako „kupní cena“, představovala ve skutečnosti půjčku ve výši 500.000,- Kč, zvýšenou o úrok 200.000,- Kč. Žalobce tedy ke ztrátě vlastnictví svého domu neměl žádný rozumný důvod, když neměl jinou možnost bydlení (poté, co byl z nemovitostí vystěhován, zůstal na „ulici“ a v současné době bydlí na ubytovně).

Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co připustil změnu žaloby, rozsudkem ze dne

6. března 2003, č.j. 9 C 209/2001-78, žalobu na určení vlastnictví ve výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal

za prokázáno, že „smlouva byla mezi účastníky uzavřena a podepsána v kanceláři notářky dne 20.6.2001, smlouva je výrazně označena jako smlouva kupní, má veškeré náležitosti předvídané zákonem k platnosti kupní smlouvy, oba účastníci kupní smlouvu vlastnoručně podepsali a svým podpisem mimo jiné stvrdili to, že smlouvu přečetli, souhlasí s jejím obsahem a prohlásili, že právní úkon činí svobodně, vážně, bez nátlaku a tísně, nebo za nápadně nevýhodných podmínek … a žalobce nijak neprokázal svá tvrzení, že vůlí stran nebylo uzavřít smlouvu kupní, ale smlouvu zástavní … nebo že by právní úkon nebyl učiněn vážně.“ Pro posouzení věci a otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 20.6.2001 soud prvního stupně nepovažoval za právně významné okolnosti,

„za kterých účastníci řízení jednali“ a o nichž vypovídali slyšení svědci, ale závěr, že „povinností a zároveň i právem žalobce, jakož i všech účastníků smluvních vztahů je to, smlouvu si řádně přečíst před tím, než ji stvrdí svým podpisem“ a že cena nemovitostí „byla stanovena dohodou stran a není v rozporu se zákonem.“ Uzavřel, že platnost kupní smlouvy nebyla ničím zpochybněna, a proto žalobu na určení vlastnictví označených nemovitostí zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j. 29 Co 208/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výslechem účastníků řízení se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat ustanovení § 49a obč. zák. K odůvodnění uvedl, že „tvrzení žalobce, že měl v úmyslu uzavřít se žalovaným zástavní smlouvu, bylo potvrzeno výpovědí svědků,“ slyšených před soudem prvního stupně, „zatímco tvrzení žalovaného, že jednal se žalobcem o smlouvě kupní, zůstalo osamoceno

a vzhledem k rozporům v jeho výpovědích o tom, zda, kdy a jakým způsobem měl doručit žalobci text jím připravené smlouvy, neuvěřil odvolací soud ani jeho tvrzení, že měl žalobce k dispozici text smlouvy již před příchodem k notářce. Rozhodující

pro posouzení věci je ale nesporný fakt, že žalobce si smlouvu, jež mu byla předložena k podpisu, nepřečetl, ačkoli měl objektivně možnost tak učinit a vlastní pečlivostí se přesvědčit o pravém stavu věci. Jestliže smlouvu nečetl, neměl s sebou ani brýle

na čtení, jak uvedl, nemůže se pak dovolávat omylu, zaviněného jeho nedbalostí, když měl možnost přesvědčit se o tom, zda činí zamýšlený právní úkon a této možnosti nevyužil.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v „otázce platnosti kupní smlouvy, která byla dne 20.6.2001 uzavřena mezi žalobcem a žalovaným za účelem zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, nikoli

za účelem přechodu vlastnického práva, a tedy trpí nedostatkem vůle smluvních stran způsobit právním úkonem zákonem předpokládané následky.“ Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že oba soudy se v provedeném dokazování omezily pouze na otázku, „zda je předmětná kupní smlouva neplatná ve smyslu neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu, přičemž shodně konstatovaly, že žalobce neunesl důkazní břemeno, že byl při podpisu smlouvy uveden v omyl, neboť jeho právem a současně i povinností bylo přesvědčit se, jakou smlouvu a s jakým obsahem podepisuje. Dovolatel se však domnívá, že primární otázkou v této věci není to, jakou smlouvu strany podepsaly, ale jaká byla skutečná vůle smluvních stran způsobit tímto právním úkonem zákonem přepokládaný následek.“ Ze svědeckých výpovědí, ale i z okolností, za jakých byla smlouva uzavřena, považuje žalobce za nepochybné, že jejím účelem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, pokud došlo k podpisu kupní a nikoli zástavní smlouvy. Tato skutečnost vyplývá i ze sjednané „kupní“ ceny, jež je v naprostém nepoměru

ke skutečné hodnotě předmětných nemovitostí, naproti tomu odpovídá výši půjčky navýšené o úrok. Dovolatel uzavírá, že „pokud by v průběhu předchozího řízení byla posuzována otázka platnosti kupní smlouvy z hlediska nedostatku vůle (§37 odst. 1 obč. zák.) a obcházení zákona (§ 39 obč. zák. ve vztahu k § 152 obč. zák.), musel by soud nepochybně dojít k závěru, že kupní smlouva ze dne 20.6.2001, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, je absolutně neplatným právním úkonem.“ Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.

Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud též namítá pochybení

ve skutkových zjištěních, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který již neslouží k řešení právních otázek, a přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z hlediska skutkového stavu odvolací soud zjistil, že dne 20.6.2001 účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobci předmětné nemovitosti

za dohodnutou kupní cenu 700.000,- Kč, s právními účinky vkladu ke dni 20.6.2001. Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že otázku platnosti smlouvy nesprávně posoudil ve vztahu k ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. v závěrech o skutečné vůli smluvních stran způsobit právní následky dotčeného právního úkonu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku

pro rozhodnutí věci určující, týkající se ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., v rozporu

s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání je proto přípustné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně

a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Citované ustanovení stanoví některé náležitosti týkající se vůle a jejího projevu, které jsou předpokladem platnosti právních úkonů. Projev, který je pouze zdánlivým projevem vůle avšak ve skutečnosti tu vůle není nebo skutečná vůle je jiná, nesplňuje náležitost vážné vůle. Soudní praxe se ustálila v názoru, že na existenci vážné vůle

k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, uveřejněné pod C 2798 ve svazku č. 30/2004 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK a v sešitě 19/2004, str. 727 časopisu Právní rozhledy/C.H.BECK). Je-li z okolností konkrétního jednání (z objektivních skutečností) zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují, je takto učiněný projev vůle absolutně neplatný.

Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že absolutní neplatnost je dána na ochranu právního stavu (tedy

na ochranu každého), v případě absolutní neplatnosti právního úkonu se nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu

v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a věta druhá obč. zák.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné pod C 929 ve svazku č. 13/2002 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, shora citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003].

Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu při svém rozhodování soudy obou stupňů nevycházely. Odvolací soud učinil po doplněném dokazování skutkové zjištění, že „tvrzení žalobce, že měl v úmyslu uzavřít se žalovaným zástavní smlouvu, bylo potvrzeno výpovědí svědků,“ slyšených před soudem prvního stupně, „zatímco tvrzení žalovaného, že jednal se žalobcem o smlouvě kupní, zůstalo osamoceno a vzhledem k rozporům v jeho výpovědích o tom, zda, kdy a jakým způsobem měl doručit žalobci text jím připravené smlouvy, neuvěřil odvolací soud ani jeho tvrzení, že měl žalobce k dispozici text smlouvy již před příchodem k notářce.“ Uvedený skutkový závěr však odvolací soud hodnotil pro věc za právně bezvýznamný, stejně jako soud prvního stupně okolnosti, za kterých účastníci řízení o smlouvě jednali a o nichž provedl dokazování výpovědí svědků, ze kterých vycházel i odvolací soud. Oba soudy považovaly za rozhodnou skutečnost, že žalobce nevyužil možnosti

před podpisem si smlouvu přečíst, kterou posoudily v jeho neprospěch ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. Žalobce od počátku v řízení tvrdil nedostatek skutečné vůle účastníků řízení způsobit právní následky kupní smlouvy ze dne 20.6.2001, přičemž namítal její absolutní neplatnost z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. Jestliže odvolací soud učinil skutkové zjištění zpochybňující skutečnou vůli účastníků řízení uzavřít uvedenou kupní smlouvu, které považoval pro věc za právně bezvýznamné, jedná se o nesprávné právní posouzení.

Ve smyslu závěrů, shora uvedených dovolacím soudem, měl odvolací soud řešenou právní otázku platnosti dotčeného právního úkonu, určující pro rozhodnutí věci, posoudit dle citovaného ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace ustanovení

§ 49a obč. zák. na zjištěný skutkový stav nedopadá. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s hmotným právem (nehledě na to, že jeho rozhodnutí postrádá odkaz na ta ustanovení zákona, podle nichž věc posuzoval).

Odvolací soud dále pochybil, když se nezbýval vadami, jež mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterými je postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející. Zejména odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když pominul, že rozsudek okresního soudu není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Po stránce skutkové v odůvodnění soud prvního stupně neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané skutečnosti (skutkového zjištění) musí soud stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru vyplývá a jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení

§ 132 až 135 o.s.ř. hodnotil. Při zhodnocení výsledků dokazovaní musí též přihlížet

ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Po stránce právní chybí v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně výklad o tom, pod která citovaná ustanovení hmotného práva soud podřadil zjištěný skutkový stav, jakož i vysvětlení, proč na daný skutkový stav byla vybrána k aplikaci určitá norma, a jak byla vyložena. Pouze takto provedeným odůvodněním rozsudku, k němuž dává rámcový návod ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., lze dospět k závěru, zda soud náležitě zjistil skutkový stav (skutkový základ

pro rozhodnutí) a zda je jeho právní posouzení správné.

Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný (§ 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.). Tento postup soudu je spojen s požadavkem, aby bylo vždy zřejmé, k jakým tvrzením – a mezi účastníky sporným skutečnostem – bude určitý konkrétní důkaz veden. Účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Ačkoli žalobce od počátku řízení namítal absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 20.6.2001 z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu ustanovení

§ 37 odst. 1 obč. zák. a soud provedl k jeho tvrzení a na jeho návrh důkazy výpovědí svědků, aniž však žalobce v uvedeném smyslu poučil, věc byla posouzena podle jiných ustanovení hmotného práva. Na vrub tohoto nesprávného postupu soudu dlužno přičíst, že rozsáhlé dokazování výpovědí svědků se potom nutně jeví jako „nadbytečné,“ pokud soud považoval za právně významné tvrzení žalobce, že si smlouvu před podpisem nepřečetl, tedy od počátku řízení nespornou skutečnost, zatímco hodnotil pro věc

za nerozhodné skutečnosti, jež podle obsahu spisu vyšly najevo ze svědeckých výpovědí. Zamítl-li proto soud žalobu, že žalobce neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty

za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí

o věci soud přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem o.s.ř.). Především se vypořádá se skutečnostmi, které by podle obsahu spisu, mohly vést k závěru, že se v projednávané věci jedná

o lichevní smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, uveřejněný pod C 1829 ve svazku č. 25/2004 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

28. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 2804/2004) a dále s námitkami žalobce, uplatněnými v dovolání ohledně „obcházení zákona (§ 39 obč. zák. ve vztahu k § 152 obč. zák),“ jakož i s jeho tvrzením, že „pokud došlo k podpisu kupní, nikoli zástavní smlouvy, jejím účelem bylo nepochybně sjednání tzv. propadné zástavy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, uveřejněný pod C 87

ve svazku č. 2/2001 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK).

Soud rozhodne nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem

a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2005

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru