Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4465/2017Rozsudek NS ze dne 29.05.2019

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4465.2017.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4465/2017-236

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. P. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 12 Co 87/2017-212, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 12 Co 87/2017-212, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 1. 8. 2013 domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 38/2009 (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 23 C 41/2014-136, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé tak, že žalovaná je povinna ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27. 9. 2013 do zaplacení; jinak jej ve zbývající zamítavé části potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce částku 13 552 Kč coby náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a částku 3 388 Kč coby náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce se v posuzovaném řízení žalobou podanou dne 8. 6. 2009 u Městského soudu v Praze domáhal po České republice – Ministerstvu vnitra zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv, který spatřoval ve vyjádření tiskové mluvčí Finanční policie, Útvaru pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, ze dne 6. 6. 2006, jakož i ve vyjádřeních por. F. K., detektiva Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, mjr. H. V., vedoucího oddělení zločineckých struktur Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, a uvedené tiskové mluvčí v pořadu TV Nova „Detektiv K. zasahuje“ odvysílaném dne

7. 6. 2006. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2009 posuzované řízení zastavil,

k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 7. 2010 rozhodl, že se řízení nezastavuje. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2011 rozhodl o odmítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal po žalované omluvy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2011 své předchozí rozhodnutí o částečném odmítnutí žaloby zrušil a poté usnesením ze dne 27. 5. 2011 přerušil posuzované řízení do skončení řízení vedeného u tamějšího soudu pod sp. zn. 31 C 127/2009. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 6. 2012 rozhodl, že se řízení nepřerušuje. Dne 25. 2. 2013 se u Městského soudu v Praze konalo ústní jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2013. Žalobce dne 26. 3. 2013 uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, přičemž žalovaná ve svém stanovisku ze dne 31. 7. 2013 zhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení jako přiměřenou a žalobci požadované zadostiučinění neposkytla.

5. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb.,

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, a dospěl k závěru, že posuzované řízení trvalo ode dne podání žaloby (8. 6. 2009) do právní moci rozsudku (11. 4. 2013), tedy celkem 3 roky a 10 měsíců. Zhodnotil, že na délku posuzovaného řízení měla vliv zejména skutečnost, že věc byla opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy, přičemž ze strany soudů neshledal žádný průtah v řízení. Dovodil, že řízení ve věcech ochrany osobnosti typově náleží mezi řízení skutkově a právně složitější a že se žalobce na délce řízení částečně podílel, neboť musel být soudem prvního stupně vyzván k opravě žaloby. Přes typově zvýšený význam řízení o ochranu osobnosti pro poškozeného shledal v daném případě význam předmětu řízení pro žalobce jako „běžný“, neboť se v posuzovaném řízení žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili k nařízenému jednání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení, které neshledal složité po skutkové ani právní stránce. Na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřoval v chování žalobce skutečnost, která působila „významně negativně na celou délku řízení“. Význam posuzovaného řízení pro žalobce považoval „za standardní z hlediska typu řízení“ a nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o „nižším významu řízení“ z důvodu neúčasti žalobce na ústním jednání. Zdůraznil, že se na celkové délce řízení významně podílel Vrchní soud v Praze, který opakovaně rozhodoval o odvoláních žalobce proti procesním rozhodnutím soudu prvního stupně „ve lhůtách cca 1 rok“. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu „ve smyslu § 13 OdpŠk“ spočívajícímu v porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Při úvaze o přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyšel odvolací soud ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a dospěl k závěru, že je na místě poskytnout zadostiučinění peněžité, jehož základní částku určil ve výši 15 000 Kč za rok posuzovaného řízení, přičemž za první dva roky posuzovaného řízení se jedná o částku poloviční. Pro „mimořádné“ zvýšení či snížení základní částky za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk neshledal důvod a celkovou výši peněžitého zadostiučinění stanovil ve výši 35 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřoval proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok I soudu prvního stupně (ohledně částky 165 000 Kč s příslušenstvím), a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu

o nákladech řízení. V dovolání uplatnil žalobce následující dovolací důvody.

10. Podle dovolatele spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně se má jednat o nesprávné hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31 odst. 3 písm. e) OdpŠk], ohledně něhož odvolací soud dospěl k závěru, že se z hlediska významu pro žalobce jedná o řízení „standardní“, ačkoliv se jedná o typový případ řízení s presumovaným zvýšeným významem pro poškozeného. Odvolací soud se tak podle dovolatele odchýlil od závěrů Stanoviska, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014,

sp. zn. 30 Cdo 2542/2014.

11. Dovolatel dále napadá hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (soudů) během posuzovaného řízení [§ 31 odst. 3 písm. d) OdpŠk], kdy mělo být při určení výše peněžitého zadostiučinění přihlédnuto k tomu, že posuzované řízení bylo nejprve nedůvodně zastaveno

a posléze nedůvodně přerušeno, přičemž odvolací řízení proti těmto procesním rozhodnutím

o zastavení (přerušení) řízení trvalo v obou případech zhruba jeden rok. Takový postup soudů v posuzovaném řízení nelze podle dovolatele hodnotit jako „snahu věc co nejrychleji řešit“ ve smyslu Stanoviska.

12. Podle dovolatele je rovněž napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný,

a to zejména ohledně určení a odůvodnění výsledné částky peněžitého zadostiučinění

35 000 Kč, což má být opět v rozporu se Stanoviskem, a – protože dovolatel shledává v „absenci řádného odůvodnění“ napadeného rozsudku odvolacího soudu porušení svého základního práva na spravedlivý proces – též s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13.

13. Konečně dovolatel vznáší námitky proti výši přiznané náhrady nákladů řízení, když odvolací soud při výpočtu odměny advokáta žalobce nevyšel ze správné tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), čímž se měl odchýlit od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013.

14. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz

čl. II bod 7 zákona č. 401/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Dovolací námitku týkající se výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu

o nákladech řízení (bod 13.) nelze v dovolacím řízení přezkoumat, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (náhradě nákladů řízení) nepřevyšujícím

50 000 Kč [a to i v případě, že by se při výpočtu odměny advokáta vyšlo ze žalobcem uvažované tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu], což činí dovolání v této části nepřípustným [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

21. Dovolací námitka týkající se postupu orgánů veřejné moci (soudů) během posuzovaného řízení [§ 31 odst. 3 písm. d) OdpŠk] a posouzení tohoto kritéria při určení výše peněžitého zadostiučinění (bod 11.), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že nedostatky v postupu soudů v posuzovaném řízení vedou k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem

(§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).

22. Námitka směřující proti tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu (bod 12.) není samostatným dovolacím důvodem, ale poukazem na vadu řízení, ke které dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, je-li dovolání přípustné (viz body 33. a 34.).

23. Dovolání je přípustné pro právní otázku uvedenou v bodu 10. a týkající se posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Jelikož odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání nejen přípustné, ale zároveň i důvodné.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

26. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

27. Nejvyšší soud již v části IV bodu d) Stanoviska s odkazy na svou předcházející judikaturu rozvedl, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012).

28. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, Nejvyšší soud dovodil, že mezi řízení, která mají pro účastníka obvykle vyšší význam, se řadí i řízení na ochranu osobnosti. Je tomu tak proto, že v těchto řízeních se rozhoduje o (tvrzeném) zásahu do práv chránících lidskou osobnost a zásahy do uvedených práv jsou obecně vnímány velmi citlivě. Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění se však zvýšený význam pro účastníka presumuje pouze v případě, že poškozený nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako žalobce.

29. U žaloby na ochranu osobnosti je tak pro žalobce zásadně dán typově zvýšený význam předmětu řízení, který není třeba prokazovat. Typově zvýšený význam posuzovaného řízení však může být dán jen tam, kde byl předmětem posuzovaného řízení (podle právního posouzení žalobou vymezeného skutku) vskutku nárok na ochranu osobnosti (§ 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Uvedené posouzení je třeba učinit pro účely zhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v rámci úvah o možném zvýšení či snížení základní částky peněžitého zadostiučinění.

30. V daném případě se žalobce v posuzovaném řízení domáhal zadostiučinění za výroky policejní mluvčí, jakož i dalších příslušníků Policie České republiky, tedy podle žalobce za „postup policistů, kteří jej měli křivě obviňovat v pořadu odvysílaném na TV Nova“. Nelze přehlédnout, že dotčené osoby vystupovaly při uvedeném jednání jako nositelé veřejné (státní) moci a nabízí se tak právní posouzení žalobcem popsaného skutku coby odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (k otázce, jak vykládat pojem výkon veřejné moci viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 147/2017).

31. Jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 125/2011, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně

č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Řízení o nároku z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem přitom není považováno za řízení, jehož význam pro poškozeného by byl typově zvýšen.

32. Odvolací soud vyšel z toho, že posuzované řízení bylo řízením o žalobě na ochranu osobnosti, přičemž význam posuzovaného řízení zhodnotil jako „standardní z hlediska typu řízení“. Uvedené závěry jsou však předčasné, pokud se odvolací soud nezabýval otázkou charakteru posuzovaného řízení podle hledisek shora uvedených. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.

33. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

34. Posuzované řízení trvalo podle závěru soudu prvního stupně, který odvolací soud nijak nezpochybnil, 3 roky a 10 měsíců, přičemž odvolací soud určil základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za každý rok posuzovaného řízení, respektive za první dva roky posuzovaného řízení částku poloviční, a současně neshledal důvody pro snížení nebo zvýšení základní částky zadostiučinění. Výsledná přiznaná částka 35 000 Kč však uvedené úvaze odvolacího soudu neodpovídá: za první dva roky posuzovaného řízení má jít o částku 2 x 7 500 Kč, za třetí rok posuzovaného řízení o částku 15 000 Kč a za zbývajících 10 měsíců posuzovaného řízení by mělo jít o poměrnou částku ve výši 12 500 Kč, celkem tedy 42 500 Kč. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu tak je v tomto ohledu vnitřně rozporné a nesplňuje požadavky na něj kladené v § 157 odst. 2, § 211 o. s. ř. (stručně a jasně vyložit, jak byla věc posouzena po právní stránce).

VI. Závěr

35. Nejvyšší soud s ohledem na doposud řečené napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je

z rozvedených důvodů nesprávné a rozsudek navíc trpí uvedenou vadou odůvodnění.

36. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen jako celek (tedy i ohledně té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo žalobě co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověno), neboť dovolací soud není s ohledem na § 242 odst. 2

písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek pod číslem 37/2015). S ohledem na § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl zrušen i výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů závislý na zrušovaném meritorním výroku.

37. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 226

odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud posoudí, zda posuzované řízení bylo podle svého předmětu řízením na ochranu osobnosti a podle toho zhodnotí, jaký je typový význam takového řízení pro poškozeného žalobce. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud neopomene stručně a jasně vyložit úvahy při stanovení celkové částky přiznaného peněžitého zadostiučinění tak, aby tyto úvahy netrpěly vnitřními rozpory.

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud

v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru