Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4404/2015Usnesení NS ze dne 29.03.2016

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4404.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 237 o. s. ř.

čl. 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4404/2015-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 206/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 22 Co 44/2015-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 426 656 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. 103 321/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 102 351/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 102 427/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 102 606/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 102 605/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 103 323/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 53 332 Kč), č. j. 102 428/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč) a č. j. 102 594/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 99 C 206/2012-111, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který v řízeních vedených u něj pod č. j. 103 321/2010, č. j. 102 351/2010, č. j. 102 427/2010, č. j. 102 606/2010, č. j. 102 605/2010, č. j. 103 323/2010, č. j. 102 428/2010 a č. j. 102 594/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 426 656 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) a zamítajícím výroku (II) tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Výrokem II napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že otázka stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.

Otázka vzájemného vztahu konstatování porušení práva a omluvy státu za toto porušení v řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud nárok žalobkyně zamítl s tím, že porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk) a příslušný úřad se za ně omluvil, a tuto formu zadostiučinění lze mít za přiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při posuzování okolností (§ 31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná, porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk), a omluva státu za toto porušení práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky (od 1 058 Kč do 5 254 Kč), které byly předmětem posuzovaných správních řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.

Další námitky žalobkyně (námitka poměřování nároků a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, námitka možnosti vzniku nemajetkové újmy právnické osobě, námitka okamžiku vzniku újmy, námitka způsobu uplatnění práv žalobkyně) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 29. března 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru