Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4399/2015Rozsudek NS ze dne 26.09.2017

HeslaNáklady řízení
Odpovědnost státu za škodu
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4399.2015.1
Dotčené předpisy

§ 157 o. s. ř.

§ 213 o. s. ř.

§ 214 o. s. ř.

§ 31 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 8 předpisu č. 177/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4399/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně CHEMAGROUP s.r.o., identifikační číslo osoby 64789071, se sídlem v Náchodě - Bražci, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 799 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, se zastavuje.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 5 799 809 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), s tím, že nezákonnými rozhodnutími daňové správy byla žalobkyni způsobena výše uvedená škoda představovaná náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení blíže specifikovaných nezákonných rozhodnutí orgánů daňové správy (Finančního úřadu v Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) ohledně údajného nedoplatku spotřební daně za období říjen 2000 – říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, rozhodl tak, že se řízení o zaplacení částky 274 840,00 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 274 840 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni 624 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 3. 3. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba, aby žalovaná uhradila žalobkyni 4 900 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 900 194 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do zaplacení a aby uhradila úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a zrušil jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soudy o věci rozhodovaly podruhé, neboť předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2013, č. j. 19 C 77/2012-33, jímž byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54.

5. Soud prvního stupně k základu a k promlčení nároku uvedl, že z rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, č. j. 2968/09-1300-604057, ze dne 15. 4. 2009 a z nesporných tvrzení žalobkyně plyne, že dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Náchodě týkající se spotřební daně byly pro nezákonnost zrušeny. Ze sdělení FÚ Náchod ze dne 11. 5. 2009 měl soud dále za prokázané, že na základě uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové nedošlo k navýšení základu daně z DPH o spotřební daň, a proto rozhodnutí o doměrku DPH bylo zrušeno. Z uplatnění nároku žalobkyní ze dne 30. 8. 2011 a ze dne 9. 8. 2012 a z odpovědi Ministerstva financí ze dne 28. 2. 2012 vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 238 656 567 Kč z důvodu zrušení nezákonných rozhodnutí u žalované, přičemž uvedla, že uplatňuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, které v odst. VI. 4) podání z 30. 8. 2011, doručeného žalované dne 2. 9. 2011 (pozn. evidentně správně 2. 9. 2011), vyčíslil částkami, uhrazenými ve výši 50 000 Kč R. D., ve výši 37 097 Kč advokátu JUDr. Jiřímu Všetečkovi, ve výši 5 687 470 Kč advokátu Jiřímu Jandovi a ve výši 28 000 Kč za ekonomické a odborné poradenství. Žalovaná uplatněný nárok neuznala (písemně jej odmítla dne 28. 2. 2012) a žalobkyni žádnou částku z tohoto důvodu neuhradila. Žaloba byla podána u soudu dne 17. 10. 2012, v otevřené tříleté promlčecí lhůtě, jež začala plynout ode dne následujícího po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, tj. ode dne 21. 4. 2009. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní a odbornou pomoc byl uplatněn u ústředního orgánu státní správy dne 2. 9. 2011, přičemž v tomto podání byl tento nárok vyčíslen přibližně stejně jako v žalobě. Žalovaná využila celou šestiměsíční lhůtu k vyřízení nároku a v poslední den lhůty doručila žalobkyni odmítavé stanovisko. Po dobu těchto šesti měsíců promlčecí doba neběžela. K otázce vzniku škody soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že žalobkyni byly vyúčtovány právní služby advokátní kanceláře Janda, Ježek a partneři a že je uhradila. Žalobkyně postupně hradila J. odměny od 12. 1. 2011 do 11. 10. 2012, kdy převedla 4 224 685 Kč. AK Všetečka a Seifert a spol. účtovala žalobkyni za poskytnuté právní služby, aniž by blíže specifikovala, v jaké souvislosti byly její právní služby poskytnuty. Stejně tak T. vyúčtoval žalobkyni částku ve výši 960 Kč za zpracování znaleckého posudku bez bližší specifikace, k čemu se posudek vztahoval, T. fakturovala poskytnutí daňového poradenství za období červen-prosinec 2004, V. a VŠCHT účtovali žalobkyni odměnu za vypracování znaleckého posudku týkajícího se denaturace lihu a D. fakturovala žalobkyni odměnu za poskytnutí právních služeb v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu. Z účastnické výpovědi K. B., jednatele žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyni byla v daňovém řízení poskytnuta právní pomoc D. a JUDr. Všetečkou, kteří však dle žalobkyně nebyli pro danou problematiku dostatečně odborně způsobilí, a žalobkyně se proto nakonec obrátila na Jiřího Jandu. Odměna za poskytnutou právní pomoc i daňové poradenství, která byla vyúčtována, byla ze strany žalobkyně uhrazena. Hodinová sazba JUDr. Jandy činila 500 až 600 Kč. Pokud jde o částku ve výši 4 224 000 Kč, kterou žalobkyně uhradila v roce 2012 Ježkovi, šlo o souhrn fakturovaných částek podle seznamu přijatých faktur. Nejdříve byla uhrazena DPH dne 24. 7. 2009, aby ji mohl advokát odvést. Žalovaná částka je však bez DPH. Dle tvrzení jednatele žalobkyně byla JUDr. Jandovi před rokem 2012 uhrazena záloha ve výši 50 000 Kč, a to v hotovosti, neboť žalobkyně v té době nedisponovala vlastním účtem. Soud podle vyúčtování právních služeb poskytnutých Jiřím Jandou žalobkyni ve věci o zaplacení DPH za období od října 2000 do října 2002 a z vyúčtování právních služeb ve věci o zaplacení spotřební daně za období od října 2000 do října roku 2002 vypracoval tabulky (obsahující datum úkonu, označením úkonu, položku advokátního tarifu, podle níž byl úkon účtován, a požadovanou odměnu včetně paušální náhrady za hotové výdaje). Z tabulek plyne, že žalobkyně takto na náhradě nákladů zastoupení ve věcech DPH požadovala za období 10-12/2000 částku 127 200 Kč, za období 1-3/2001 částku 85 800 Kč, za období 4-6/2001 částku 129 225 Kč, za období 7-9/2001 částku 102 450 Kč, za období 10-12/2001 částku 264 450 Kč, za období 1/2002 částku 97 950 Kč, za období 2/2002 částku 84 900 Kč, za období 3/2002 částku 84 450 Kč, za období 4/2002 částku 109 875 Kč, za období 5/2002 částku 79 275 Kč, za období 6/2002 částku 70 500 Kč, za období 7/2002 částku 86 700 Kč, za období 8/2002 částku 84 900 Kč, za období 9/2002 částku 117 975 Kč a za období 10/2002 částku 81 750 Kč. Z tabulek rovněž plyne, že v každé ze jmenovaných věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) porada ze dne 15. 8. 2005, 3) jednání u správce daně ze dne 30. 9. 2005, 4) porada ze dne 17. 10. 2005, 5) podání ze dne 21. 10. 2005, 6) jednání u správce daně ze dne 9. 1. 2006, 7) porada ze dne 6. 2. 2006, 8) podání ze dne 7. 2. 2006, 9) porada ze dne 6. 3. 2006 a 10) podání ze dne 14. 3. 2006. Ve věcech spotřební daně žalobkyně na náhradě nákladů zastoupení požadovala za období 10/2000 částku 145 165 Kč, za období 11/2000 částku 124 540 Kč, za období 12/2000 částku 160 350 Kč, za období 1/2001 částku 185 850 Kč, za období 4/2001 částku 150 790 Kč, za období 5/2001 částku 232 165 Kč, za období 7/2001 částku 82 540 Kč, za období 8/2001 částku 104 850 Kč, za období 9/2001 částku 148 915 Kč, za období 10/2001 částku 73 725 Kč, za období 11/2001 částku 251 290 Kč, za období 12/2001 částku 241 540 Kč, za období 1/2002 částku 231 040 Kč, za období 2/2002 částku 182 225 Kč, za období 3/2002 částku 181 165 Kč, za období 4/2002 částku 235 540 Kč, za období 5/2002 částku 161 475 Kč, za období 6/2002 částku 128 290 Kč, za období 7/2002 částku 189 600 Kč, za období 8/2002 částku 182 850 Kč, za období 9/2002 částku 238 725 Kč a za období 10/2002 částku 171 225 Kč. V každé z uvedených věcí měly být poskytnuty úkony: 1) převzetí a příprava ze dne 1. 11. 2004, 2) podání ze dne 3. 11. 2004, 3) porada ze dne 15. 11. 2004, 4) porada ze dne 11. 8. 2006, 5) nahlížení ze dne 18. 8. 2006, 6) podání ze dne 15. 9. 2006 a 7) porada ze dne 28. 11. 2008. Soud prvního stupně doplnil, že tabulky neobsahují nárok žalobkyně na náhradu hotových výdajů vynaložených na zrušení jednotlivých platebních výměrů v celkové výši 279 067 Kč, neboť žalobkyně dne 14. 1. 2015 po poučení o nutnosti prokázat vynaložení jednotlivých výdajů a jejich souvislosti s odklizením nezákonných rozhodnutí vzala žalobu v rozsahu 274 840 Kč zpět. Jelikož žalovaná se zpětvzetím souhlasila, soud řízení v této části zastavil. Ve zbývajícím rozsahu hotových výdajů (4 227 Kč) soud žalobu zamítl jako neprokázanou část nároku.

5.1. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby DPH soud prvního stupně uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 zjistil, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se platby DPH za období 10/2000-10/2002. Ze spisů Finančního úřadu v Náchodě týkajících se platby DPH žalobkyně za roky 2000, 2001 a 2002 soud zjistil, že se žalobkyně vyjádřila ke konceptu zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty za rok 2000, 2001 a 2002 svým podáním ze dne 21. 10. 2005, přičemž toto vyjádření je totožné ve všech třech spisech, obsahuje pouze 3 odstavce a liší se pouze označením roku. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 1. 2006 soud zjistil, že se právní zástupce zúčastnil ústního jednání u správce daně, kde byl seznámen s obsahem zpráv o daňové kontrole za období od 10/2000-10/2002. Z vyjádření ke zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty ze dne 7. 6. 2006 soud zjistil, že žalobkyně podala zcela totožné podání ve třech spisech týkajících se DPH a totožné s podáním ze dne 21. 10. 2005 (rozdíl spočíval pouze v označení, že jde o vyjádření ke zprávě, nikoliv ke konceptu). Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly porady mezi právním zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, je pouze uvedeno, že se týkaly „věci vyměřené daně z přidané hodnoty Finančním úřadem v Náchodě. Z odvolání ze dne 14. 3. 2006 doplněného podáním ze dne 27. 3. 2006 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala zcela totožná odvolání i doplnění odvolání proti jednotlivým dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za období od 10/2000 do 10/2002, kdy v těchto podáních jsou měněna pouze označení platebního výměru a částky, které se platební výměr týkal.

5.2. K účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně právním zástupcem Jiřím Jandou ve věci platby spotřební daně soud uvedl, že z plné moci ze dne 1. 11. 2004 vyplývá, že právní zástupce převzal zastoupení žalobkyně ve věci správního řízení týkajícího se spotřební daně 10/2000-10/2002. Ze spisu Finančního úřadu v Náchodě týkajícího se platby spotřební daně ze strany žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dne 3. 11. 2004 doplnění odvolání proti všem platebním výměrům týkajícím se spotřební daně za období od 10/2000 do 10/2002. Tato odvolání jsou zcela totožná a právní zástupce opětovně ve vzorech měnil pouze výši nedoplatku na dani a označení jednotlivých platebních výměrů. Z podání právního zástupce žalobkyně ze dne 15. 9. 2006 soud zjistil, že právní zástupce za žalobkyni podal doplnění důvodů odvolání po zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly předmětné platební výměry týkající se spotřební daně změněny. Podání jsou opětovně zcela totožná, kdy právní zástupce pouze do vzoru dosazoval změněnou částku daňového nedoplatku a označení konkrétního platebního výměru. Spis Finančního úřadu v Náchodě neobsahuje záznam o nahlížení do spisu dne 18. 8. 2006, a žalobkyně proto neprokázala, že k tomuto úkonu došlo. Z potvrzení soud zjistil, že se ve dnech 15. 8. 2005, 17. 10. 2005, 6. 2. 2006 a 6. 3. 2006 konaly právní porady mezi zástupcem a žalobkyní, které trvaly déle než jednu hodinu. Potvrzení neobsahují podrobný popis obsahu jednotlivých porad, pouze je uvedeno, že se tyto porady týkaly „věci vyměřené spotřební daně Finančním úřadem v Náchodě“. Nárok na uhrazení nákladů právního zastoupení JUDr. Všetečkou ve výši 28 379 Kč, nákladů právního zastoupení ze strany D. ve výši 50 000 Kč a nákladů daňového poradenství ze strany T. žalobkyně prokazovala fakturami. Faktury týkající se odměny JUDr. Všetečky a T. vůbec neobsahují údaj, jakých poskytnutých služeb či úkonů právní služby se týkají, a žalobkyně ani po zákonném poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní právní úkony či služby daňového poradenství měly být vykonány, a tudíž neunesla břemeno tvrzení o tom, jaké úkony či služby měly být poskytnuty, ani břemeno důkazní, že tyto úkony měly být vykonány v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů. Ve fakturách týkajících se odměny D. jsou sice uvedeny konkrétní úkony, které byly učiněny v souvislosti se zastoupením ve věci odvolání proti exekučnímu příkazu a odvolání proti zajišťovacímu příkazu, provedení těchto úkonů ovšem nebylo v řízení prokázáno a navíc účelnost nákladů právního zastoupení ze strany JUDr. Všetečky a D. zpochybnil při své výpovědi sám jednatel žalobkyně, který uvedl, že tito dané problematice nerozuměli, a proto se musel obrátit na Jiřího Jandu. Co se týká nákladů znaleckých posudků prokazovaných fakturami č. 01/2011 ze dne 3. 2. 2011, č. 0006030855 ze dne 8. 7. 2003 a č. 090100 ze dne 8. 6. 2009, tak pouze v případě nákladů znaleckého posudku Josefa Trtíka bylo výpisem z účtu prokázáno, že skutečně vznikly, neboť byly uhrazeny. Přesto ze všech faktur nevyplývá, že posudky byly pořízeny v příčinné souvislosti s odklizením platebních výměrů, a žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že náklady na vypracování znaleckých posudků byly účelně vynaloženy v příčinné souvislosti s odklizením předmětných platebních výměrů.

5.3. Soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně za částečně důvodný. Soud se zejména zabýval otázkou účelnosti nákladů vynaložených na zastupování žalobkyně advokátem Jiřím Jandou. Odhlédnout nebylo možné od skutečnosti, že všechny platební výměry byly zrušeny na základě totožné argumentace a úkony týkající se jednotlivých platebních výměrů byly zcela shodné. Soud prvního stupně se věnoval zvlášť úkonům právní služby spočívajícím v písemných podáních, v poradách a v jednáních se správcem daně. Soudu prvního stupně se jevilo spravedlivým, aby za tyto úkony právní služby stanovil sazbu mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty vypočtené součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se DPH a stejně tak součtem jednotlivých daňových nedoplatků ve věci týkající se spotřební daně. Tento přístup soud prvního stupně považoval za spravedlivý s ohledem na skutečnost, že není účelné vytvářet větší množství podání s takřka totožným obsahem (takto uvedl k písemným podáním)., Byly-li by právní porady rozděleny na časové úseky týkající se jednotlivých platebních výměrů, pravděpodobně by žádná z nich nedosahovala délky více než jedné hodiny, ale na stranu druhou právní porady jako úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), poskytnuty byly. Stejným způsobem je nutné ohodnotit jednání se správcem daně, které se týkalo všech platebních výměrů. Soud dále uvedl, že ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se DPH nepřiznal náklady za vyjádření ke konceptu zprávy o kontrole ze dne 21. 10. 2010 (pozn. správně zřejmě ze dne 21. 10. 2005), neboť toto vyjádření je zcela totožné s vyjádřením ke zprávě o kontrole ze dne 7. 2. 2006, a proto náklady na tento úkon právní služby nebyly vynaloženy účelně. Ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud nepřiznal náklady na nahlížení do spisu, které mělo proběhnout dne 18. 8. 2006, neboť žalobkyně neprokázala, že tento úkon byl proveden, a navíc tato činnost není úkonem právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. V případě podání ze dne 15. 9. 2006 a porady ze dne 28. 11. 2008 ve věci zrušení platebních výměrů týkajících se spotřební daně soud postupoval podle § 7 ve spojení s § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění po 31. 8. 2006, kdy vycházel z tarifní hodnoty ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových nákladů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 jmenovaného předpisu.

5.4. Soud tedy považoval za účelně vynaložené náklady vzniklé v příčinné souvislosti se zrušením nezákonných platebních výměrů týkajících se DPH částku ve výši 336 375 Kč (tj. 9 x 37 375 Kč) a za účelně vynaložené náklady vzniklé v příčinné souvislosti se zrušením nezákonných platebních výměrů týkajících se spotřební daně částku 288 400 Kč (tj. 4 x 71 200 Kč a 2 x 1 800 Kč), které představují část požadovaných nákladů řízení za zastupování ze strany Jiřího Jandy.

6. Odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně ani žalovaná na výzvu odvolacího soudu, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, nereagovaly, a odvolací soud tak vycházel z toho, že proti takovému postupu nemají námitek.

7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom ohledu, že není důvodná vznesená námitka promlčení. Za situace, kdy promlčecí doba začala běžet následující den po doručení posledního rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 4. 2009, č. j. 2968/09-1300-604057, tj. dnem 21. 4. 2009, žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované žádostí doručenou jí 2. 9. 2011 a žalovaná využila celou dobu šesti měsíců k jeho projednání (odmítavé stanovisko bylo žalobkyni doručeno 2. 3. 2012) a po tuto dobu se promlčecí doba podle § 32 odst. 1 a § 35 OdpŠk stavěla, byla žaloba u soudu podaná dne 17. 10. 2012 včasnou. Opakovaná argumentace žalované, že promlčecí doba uplynula již 20. 4. 2012, je tudíž nedůvodná. Odvolací soud zmínil, že soud prvního stupně, který postupoval v intencích kasačního usnesení Městského soudu v Praze z 11. 12. 2013, č. j. 54 Co 466/2013-54, a doplnil dokazování obsahem spisů Finančního úřadu v Náchodě, důvodně žalobě vyhověl ohledně částky 624 775 Kč včetně 7,75% úroků z prodlení od 3. 3. 2012 do zaplacení. Pokud se týká jeho závěrů, na nichž založil zamítavý výrok o věci samé, ty povětšinou z provedených důkazů nevyplývají. To se týká jak nákladů vynaložených žalobkyní na právní zastoupení JUDr. Všetečkou a D., tak i nákladů daňového poradenství T. a v neposlední řadě i nákladů na znalecké posudky. Ačkoliv soud prvního stupně své rozhodnutí opírá i o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, zcela zjevně ze závěrů v něm uvedených nevycházel.

8. Žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, přičemž k přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, tj. jaké je rozhodné znění předpisů k posouzení naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle § 31 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk ve spojení s § 10 odst. 1 advokátního tarifu. Žalovaná přitom uvádí názor, že se dovolací soud touto problematikou dosud nezabýval, respektive pokud by soud dospěl k aplikovatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1160/2009 a 28 Cdo 3117/2009, měla by být otázka (i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) posouzena jinak.

9. Dovolatelka v první řadě uvádí, že z § 31 OdpŠk plyne, že stát odpovídá za škodu v podobě nákladů řízení pouze za podmínky, že náklady byly vynaloženy účelně na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Pokud je dáno nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, pak náklady na jeho odklizení lze uplatnit z titulu odpovědnosti za škodu až v okamžiku, kdy se tento projevil v majetkové sféře poškozeného. Dovolatelka je toho názoru, že pokud již měla být stanovena výše odměny za zastupování v souladu s OdpŠk, pak z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1570/10 a z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je rozhodné, kdy došlo ke škodě, tedy k úhradě odměny za zastupování. S ohledem na tuto skutečnost je pak nutno posuzovat rozhodné znění OdpŠk i prováděcího předpisu, tj. advokátního tarifu. Odvolací soud ve svém předchozím kasačním usnesení v této věci v souladu s citovanou judikaturou uvedl, že provedené právní úkony nelze ocenit podle výše předepsaných daňových nedoplatků, nýbrž podle § 10 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 3. advokátního tarifu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud posouzením dané problematiky v napadeném rozhodnutí již nevěnoval vůbec, když odůvodnění rozhodnutí spočívá v jediném odstavci (str. 4, odst. 4). Žalované není známo, na základě čeho byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částce 624 775 Kč, která byla přiznána žalobkyni. Dle odvolacího soudu, ačkoliv soud prvního stupně uvedl, že opírá své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, zcela zjevně ze závěrů v něm uvedených nevycházel. Pak ovšem není udržitelným, aby odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzoval, ale bylo třeba celý rozsudek zrušit a závazným právním názorem soud prvního stupně nasměrovat ke konečnému rozhodnutí, které bude přezkoumatelné. Odvolací soud neuvedl důvody, pro které ve vyhovujícím výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nevypořádal se s tvrzeními dovolatelky, a jeho rozhodnutí je tedy argumentačně nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Dovolatelka uvádí, že žalobkyni nelze upírat právo na právní zastoupení advokátem při obraně proti rozhodnutí vydanému správcem daně, způsob, jakým žalobkyně zpětně žádá úhradu nákladů z titulu odpovědnosti státu za škodu, dovolatelka považuje za nepoctivý a hraničící se zneužitím práva. Je zcela zjevné, že žádosti o náhradu škody zaslané k předběžnému projednání v roce 2011 nemohlo být vyhověno, jelikož náklady řízení nebyly uhrazeny, respektive specifikovány. Částka více než 4,2 milionu Kč byla převedena jednatelem na účet žalobkyně a z tohoto účtu na účet právního zástupce žalobkyně 5 dnů před zahájením tohoto řízení. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Dovolatelka pak dodává, že částka za jeden právní úkon by měla být (nebude-li aplikovatelný § 10 odst. 1 advokátního tarifu) subsidiárně odvozena od soudního řízení správního, které je svou povahou nejbližším. Lze si jen obtížně představit, že by bylo adekvátním a účelným účtovat za jeden úkon v daňovém řízení desítky tisíc Kč, a to navíc násobně s ohledem na jednotlivá měsíční zdaňovací období. Ustanovení § 8 advokátního tarifu se vztahuje z hlediska smyslu výlučně na civilní řízení, nikoliv na soudní řízení správní či správní (daňové) řízení. Zvláštní řízení (především pak správní a trestní) upravuje § 9 a § 10 advokátního tarifu, což jednoznačně potvrzuje i aplikační praxe obecných soudů.

10. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že se jedná o pouhou polemiku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 1160/2009-71, a z uvedeného dovolání nevyplývá přípustnost dovolání. Napadené rozhodnutí je správné a odpovídající ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, pročež by dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto.

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba uvedená v § 21a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015, č. j. 19 C 77/2012-110, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Co se týká dovolání směřujícího proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 54 Co 142/2015-138, dovolací soud jej shledává přípustným. Nejvyšší soud učinil ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „rozsudek R 100/2013“) závěr, že: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Dovolací soud nemá pochyb o tom, že podmínky nepřezkoumatelnosti uvedené v citovaném rozsudku R 100/2013 napadené rozhodnutí naplňuje. Dovolání obsahuje formulaci právní otázky týkající se použití různých časových znění právních předpisu (konkrétně advokátního tarifu a OdpŠk) při výpočtu škody podle § 31 OdpŠk v závislosti na okolnosti, kdy poškozenému škoda fakticky vznikla (kdy byla poškozeným zaplacena odměna za právní služby). Danou otázkou se odvolací soud zabývat měl, neboť tato byla nastíněna v odvolání žalované, leč z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze učinit závěr, zda se jí odvolací soud zabýval (byť tacitně), či se jí zabývat zcela opomněl. Nevzniká současně pochyb, že použití různých (v úvahu připadajících) znění advokátního tarifu by na výsledek věci mělo vliv. Rovněž zbylý obsah dovolání, v němž dovolatelka mimo jiné projevuje názor, že napadené rozhodnutí nelze přezkoumat, svědčí o skutečnosti, že nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí byly na újmu uplatnění jejích práv.

16. Odvolací soud se vypořádal s jediným argumentem dovolatelky, a to ohledně otázky promlčení uplatněného nároku, načež konstatoval, že soud prvního stupně žalobě důvodně vyhověl. Takto byly zcela opomenuty další námitky dovolatelky, které v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla [týkajících se prokázání vzniku a výše škody a adekvátní příčinné souvislosti, účelnosti a množství provedených úkonů právní služby a (již výše zmíněné) otázky určení výše škody v závislosti na použitelném znění právních předpisů)]. Nutno pak dodat, že ani odůvodnění vztahující se ke zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, není dostatečné. V tomto ohledu odvolací soud pouze zmínil, že soud prvního stupně zcela zjevně nevycházel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, ačkoliv o tyto závěry soud prvního stupně své rozhodnutí opíral. Odvolací soud měl, zvláště nabyl-li přesvědčení, že došlo k desinterpretaci judikatury, osvětlit, jaký konkrétní úsudek či závěr soudu prvního stupně působí jím shledaný rozpor, a z jakých důvodů jím potvrzená část rozsudku soudu prvního stupně obstojí. Jestliže tak soud neučinil, výrazně omezil možnost dovolatelky brojit proti rozhodnutí pomocí dovolání, a to případně i ve snaze domoci se judikatorního odklonu.

17. V této souvislosti, a vzhledem k principu ekonomie řízení, dovolací soud považuje za vhodné zmínit, že rozhodnutí soudu prvního stupně je vystavěno na odlišném základu oproti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009. Nejvyšší soud v posledně zmíněném judikátu uvedl obecný způsob stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdežto soud prvního stupně přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícímu se k nahrazování nákladů řízení, a to účelnosti. Je nutné brát na zřetel, a odvolací soud tak učiní v dalším průběhu řízení, že z provedeného dokazování v dané věci vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle § 31 OdpŠk za úkony právní služby, které se v jednotlivých (paralelně probíhajících a nijak podstatně se nelišících) věcech po obsahové stránce zcela shodovaly. Nevzniká pochyb, že profesní náročnost úkonu právní služby byla spjata s jejím poskytnutím v jedné z věcí, a ve věcech ostatních se jednalo již o činnost toliko charakteru mechanického (obdobný závěr učinil též např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21.7.2010, čj. 1 Afs 96/2009 - 87, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č.12/2010). Jak uvádí Ústavní soud (viz nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.) a přejímá též soud Nejvyšší ve své aktuální judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2829/2015), náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu. V § 4 odst. 3 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013 je tento princip reflektován ve vztahu k ujednání o odměně smluvní, což ovšem neznamená, že by před tímto datem neplatil, či neplatil ve vztahu k odměně mimosmluvní. Systém stanovení mimosmluvní odměny, jež je v advokátním tarifu obsažen (stanovení tarifních hodnot, přepočtu na mimosmluvní odměnu, jmenování právních služeb, za které náleží celá či poloviční odměna, stanovení důvodů pro zvýšení a snížení mimosmluvní odměny atd.), jednoznačně směřuje k zachování přiměřenosti odměny advokáta ve vztahu k povaze a hodnotě sporu. Je rovněž zjevné, že dle § 7 advokátního tarifu s rostoucí tarifní hodnotou klesá progrese mimosmluvní odměny, což odpovídá skutečnosti, že profesní náročnost právního úkonu neroste úměrně s výší peněžitého plnění nebo ceny věci a nebo práva, jichž se právní služba týká. Na stranu druhou růst mimosmluvní odměny (kdy se v případě vyšších tarifních hodnot jedná o růst relativně pozvolný) zohledňuje, že se s rostoucím plněním (resp. cenou věci nebo práva), o které ve věci jde, zvyšuje případná odpovědnost advokáta.

18. Soud prvního stupně se pokusil nalézt způsob výpočtu mimosmluvní odměny pro danou (relativně specifickou) situaci, přičemž aplikoval § 7 a § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 8. 2006. Při určení tarifní hodnoty ovšem neaplikoval ani § 8 odst. 3 ani § 12 odst. 3 uvedeného předpisu, ale přistoupil k součtu daňových nedoplatků zvlášť ve věcech DPH a zvlášť ve věcech týkajících se spotřební daně, k čemuž uvedl, že se mu toto řešení jeví jako spravedlivé. Daný postup nelze a priori zavrhnout, jak učinil soud odvolací. Patří připomenout judikaturu Ústavní soudu, který např. ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, uvedl, že vázanost soudce obecného soudu zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat prováděcí právní předpis nebo jeho část, je-li soudem považována příslušná právní úprava v něm obsažená za rozpornou se zákonem nebo ústavním pořádkem. Byť Ústavní soud v daném případě hovořil o aplikaci vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, jeho závěry dovolací soud pokládá za použitelné v nyní projednávané věci, nebylo-li by možné dospět k takovému výkladu podzákonného předpisu, který by odpovídal výše zmíněnému pravidlu přiměřenosti. Jak z rozhodnutí Ústavního soudu též plyne, obecné soudy mají vždy zohlednit specifické okolnosti případu, nikoliv vyhlášky aplikovat mechanicky, a v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky.

19. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal též, zda řízení není zatíženo dalšími vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové shledal.

20. V první řadě patří zmínit, že odvolací soud rozhodoval bez nařízeného jednání, ačkoliv, jak je uvedeno též v odůvodnění napadeného rozhodnutí, obě procesní strany v dovoláních krom nesprávného právního posouzení věci namítaly též nesprávná skutková zjištění. Z § 214 odst. 1 o. s. ř. přitom plyne, že k projednání odvolání se zásadně jednání nařizuje. Pro postup podle § 214 odst. 3 o. s. ř. je nutné současné naplnění podmínky, že odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a že se všichni účastníci odvolacího řízení práva účasti na projednání věci vzdali nebo (z podnětu soudu) s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 276/2004, a rovněž např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1730-1731). Jestliže soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoli se nejednalo o případ uvedený v § 214 odst. 3 o. s. ř., odňal tím účastníkům možnost jednat před soudem. Odvolací soud rovněž v řízení nepostupoval správně, jestliže uvedl, že závěry soudu prvního stupně ve vztahu k zamítavému výroku povětšinou nevyplývají z provedených důkazů, načež konkretizoval, že je tomu tak ve vztahu k nákladům vynaloženým žalobkyní na právní zastoupení JUDr. Všetečkou, D., na daňové poradenství T. a na znalecké posudky. Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001). Jelikož skutková zjištění soudu prvního stupně, minimálně ve vztahu k náhradě škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení JUDr. Všetečkou a D., vyplývala též z důkazu výslechem účastníka, nemohl odvolací soud revidovat skutkové závěry bez opakování důkazů.

21. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu.

22. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud k projednání odvolání nařídí jednání a vykoná znovu přezkumnou činnost, a v novém rozhodnutí odůvodní, jak se vypořádal s námitkami obou stran ve sporu tak, aby jeho právní závěry byly způsobilé případnému přezkumu ze strany dovolacího soudu. Pakliže odvolací soud dospěje k závěru, že je z dosud provedených důkazů možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, zopakuje provedené důkazy. Odvolací soud posoudí správnost postupu soudu prvního stupně, jenž s ohledem na specifické okolnosti stanovil tarifní hodnotu způsobem, který podzákonný předpis nezná, a bude se věnovat otázce, zda náklady řízení, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá jakožto škody, byly účelné a přiměřené povaze a hodnotě sporů.

23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru